Lakonickým úryvkem ze svého avantgardního filmu Electroma, zveřejněného roku 2006, se toto pondělí rozloučila francouzská dvojice producentů Guy-Manuel de Homem-Christo a Thomas Bangalter, vystupující jako Daft Punk. Zcela v souladu s tajnůstkářstvím, které pěstovali celou kariéru. Nikdo neví, jestli se hudebníci skrytí pod robotickými helmami rozhádali, nebo se rozhodli předčasně ukončit kariéru. Jisté je, že značka po 28 letech končí. A zůstane po ní prázdno.
Nikdy nepatřili k nejaktivnějším muzikantům, za bezmála tři dekády vydali jen čtyři studiové desky. Přesto lze bezpečně konstatovat, že Daft Punk se zapsali do dějin světového popu.
Můžeme samozřejmě mluvit o hitech, kterých měli víc než dost - od klubového Da Funk z poloviny 90. let minulého století až po Get Lucky, jeden z největších rádiových singlů minulé dekády. Jen o hitech to ale nebylo.
Dvojice původem z Paříže udržovala náboj popové hudby jako doteku budoucnosti, sci-fi zážitku, který nám otevírá dveře do fantastických nových světů. Pop se v novém tisíciletí stal místem politického aktivismu, hrdosti na svoji identitu i obyčejných příběhů každodennosti. Daft Punk šli opačnou cestou. Ať už robotickými hlasovými efekty, osobitou image bytostí z jiného světa, či fetišem technologických inovací, vždy se snažili vzbuzovat u fanoušků úžas.
Exploze ve studiu
9. září 1999 tiskové agentury otiskly komickou zprávu, že členové Daft Punk utrpěli ve studiu při explozi sampleru vážná zranění. Musela je napravit operace, při níž se stali roboty. Francouzská dvojice tehdy stvořila jeden z nejrozpoznatelnějších "brandů" v popové historii. Oblékli ikonické helmy i rukavice a proměnili se v bytosti, které nemají nic společného s lidským pachtěním.
Udržovali ho, i když roku 2014 za nahrávku Random Access Memories přebírali ceny Grammy pro album roku. Aplaudoval jim celý sál a nikomu nepřišlo divné, že na pódiu vedle hostujícího zpěváka Pharrella Williamse a kytaristy Nilea Rodgerse stojí dva dospělí muži převlečení za roboty.
Daft Punk nešlo ani tak o rozmazání své identity, spíš se snažili dát hudbě ještě jeden rozměr - rozšířit ji o sci-fi mytologii, která posluchačům pomůže pochopit poselství taneční muziky jako eskapismu, cesty do báječného světa čisté slasti.
V jejich gestu byla samozřejmě narážka na svébytné kouzlo popu, který umožňuje vymýšlet si nové identity, jako to dělal David Bowie. Stejně tak ale Daft Punk odkazovali na německé inovátory Kraftwerk, kteří za sebe na pódium koncem 70. let poslali dálkově ovládané robotické panáky a ze syntezátorového popu vytvořili vzrušující sci-fi.
De Homem-Christo a Bangalter však byli také fascinováni sedmdesátkovým funkem a chicagským housem, žánry vzešlými z afroamerické diaspory, která za své přijala sny vědecko-fantastických příběhů o lepší budoucnosti, vztažené převážně na osud etnických či sexuálních menšin.
Do těchto vlivů Daft Punk přidali špetku francouzského "chic" a v 90. letech jejich singly z desky Homework poprvé vystřelily do hitparád. Název alba, v překladu Domácí úkol, je přitom podstatný. Daft Punk nejvíce připomínali dvojici domáckých kutilů, kteří si vystačí s primitivními bicími automaty typu 808 a udržují étos raveové horečky raných 90. let, podle níž může tracky z žánru acid house skládat skoro každý.
K úspěchu Daft Punk výrazně pomohla i originální videa, která točili nejlepší klipoví filmaři: ten k Da Funk režíroval Spike Jonze, Around the World pak Michel Gondry.
V prvním se New Yorkem prochází muž s psí hlavou, který se všude setkává s nepochopením a odstrky. Jisté outsiderství bylo pro Daft Punk charakteristické. Alespoň do té doby, než se zhruba o dekádu později sami stali novým centrem popu.
Dávka optimismu
Bangalter a de Homem-Christo nikdy nechtěli zůstat v undergroundu. První jmenovaný v roce 1998 dobyl hitparády se singlem Music Sounds Better With You, podepsaným jednorázovým jménem Stardust, a jeho nezastíraný návrat k disco estetice předznamenal i stylový přemet Daft Punk.
Když to na konci tisíciletí vypadalo, že se vývoj klubové hudby zacyklil v temnotě a přílišné sofistikovanosti, Daft Punk se na druhém albu Discovery z roku 2001 vrátili právě k "feel good" atmosféře osmdesátkové klubové hudby.
Velký rádiový hit One More Time zněl na podzim 2000 jako optimistická hymna k začátku nového milénia, také ale pomohl odstartovat horečku robotických hlasových efektů. Celá deska Discovery je poctou blyštivé klubové kultuře. Dočkala se také adaptace v podobě anime filmu Interstella 5555: The 5tory of the 5ecret 5tar 5ystem japonského režiséra Kazuhisy Takenoučiho.
Kompletní tracklist desky zde tvoří kostru sci-fi příběhu o mimozemšťanech, které unese ďábelský šéf nahrávací společnosti, aby z nich vyrobil popovou kapelu. Muzikanti se ale nakonec osvobodí a vrátí na domovskou planetu.
Tady lze hledat jistou paralelu s příběhem samotných Daft Punk, kteří se ve světě nahrávacích společností nikdy necítili nejlépe. Vždy ale dokázali ustát tlak a prosadit si svou, přednost u nich měla kvalita před kvantitou. A nebáli se vykročit nečekaným směrem.
Třetí studiová deska Human After All z roku 2005 vznikla s cílem dát průchod spontaneitě a jednoduchosti. Místo dvou let jako u desky Discovery ji natočili za pouhých šest týdnů a jsou z ní cítit energie i syrovost, možná dokonce touha ukázat prostředníček fanouškům a jejich očekávání.
I když je to v diskografii Daft Punk nejméně oblíbená nahrávka, propojením klubového soundu a rockové energie výrazně inspirovala novou vlnu francouzského electra s projekty z labelu Ed Banger Records, jako je třeba duo Justice. Za tímto vydavatelstvím ostatně stál Pedro Winter, dlouholetý manažer Daft Punk.
Zrod žánru EDM
Ačkoliv prodeje Human After All nebyly závratné, Daft Punk čekal průlom v zámoří. V srpnu 2006 vystoupili na obřím americkém festivalu Coachella, kam přivezli speciálně postavenou pyramidu oblepenou LED displeji a zahráli z ní úžasný set vlastních skladeb. Slyšet je na koncertním albu Alive 2007.
Daft Punk nebyli hlavními hvězdami akce, v reportážích se ale psalo hlavně o nich a obrovském potenciálu, který skýtá taneční hudba coby zábava pro davy. House i techno sice vznikly v USA, ale nikdy se tam nestaly úplným mainstreamem. Ten z nich udělala až vlna, již nastartovali Daft Punk.
Na přelomu dekády se tak zrodil multimilionový byznys zvaný EDM, což je zkratka pro electronic dance music. Eskapismus dávkoval ve velkém a doslova průmyslově.
Okolo pohrobků devadesátkové taneční hudby Daft Punk, kteří dle některých byli za zenitem, najednou vznikl kult. Kanye West v roce 2007 vysamploval jejich starší skladbu Harder, Better, Faster, Stronger do obrovského hitu Stronger a robotické duo si zahrálo také ve sci-fi klipu, kde raper přehrává scény z kyberpunkového anime filmu Akira.
Když se pak začalo natáčet pokračování osmdesátkového filmu Tron, soundtrack nemohl vytvořit nikdo jiný než právě Daft Punk. Snímek nazvaný Tron: Legacy však nebyl jejich první kontakt s kinematografií - krátce předtím si splnili sen a natočili avantgardní snímek Electroma, atmosférickou a vizuálně okouzlující baladu o dvojici robotů, kteří se touží stát lidmi.
Film údajně vznikl tak, že si Bangalter a de Homem-Christo nakoupili učebnice a sami si nastudovali, jak natáčet. Podobně vážně vzali i natáčení další desky. Obklopili se ekipou muzikantů, v níž byli skladatel dojáků k hollywoodským filmům i autor disco hitů ze 70. let.
Pop je magie
Toto v pořadí čtvrté album Daft Punk ohlásil singl Get Lucky, lahůdkový disco-funk s fantastickým kytarovým riffem Nilea Rodgerse z kapely Chic a zpěvem Pharrella Williamse. Prodalo se ho přes deset milionů kusů a stal se největším hitem léta 2013.
Samotné album jménem Random Access Memories ale spíš než další šlágry servírovalo opulentní poctu synth jazzu a soft rocku sedmé a osmé dekády. Retrofuturistický, epický a trochu podivínský výlet dvou veteránů po prehistorii taneční hudby se zrodil ze stovek hodin ve studiu s desítkami hostů.
Daft Punk v doprovodných rozhovorech vysvětlovali, že aby se člověk mohl dívat dopředu, je lepší se někdy i ohlédnout. A nebyla to jen pocta konkrétním žánrům, ale hlavně magii popové hudby.
Když za nahrávku následující rok přebírali pět cen Grammy, včetně té pro nejlepší píseň a desku roku, nikdo netušil, že je to jejich skoro poslední veřejné vystoupení. O tři roky později na stejném ceremoniálu ještě doprovodili zpěváka The Weeknda v hitu Starboy, který mu pomohli napsat. Kromě toho se podíleli na agresivní a syrové desce Kanyeho Westa Yeezus z roku 2013, jinak si ale udržovali spíše odstup.
Veřejnosti zbyly jen dohady o dalším světovém turné nebo soundtracku k novému hororu italského režiséra Daria Argenta, vždy to ale byly fámy. Přání fanoušků předcházela realitu, která se poslední únorové pondělí ukázala být chladnější a prozaičtější. Lakonická zpráva o definitivním konci Daft Punk není šokem, spíš vyšuměním do ticha po letech nečinnosti.
Daft Punk vždy stáli v opozici proti muzikantům, kteří se předhánějí, aby byli neustále na očích veřejnosti. Francouzi své nahrávky pečlivě dávkovali a každý jejich krok imitovaly zástupy muzikantů.
S odchodem Daft Punk zmizí z popu část této magie nepředvídatelnosti i možnosti úniku do fantazijních světů. Stane se zase o něco banálnějším místem.
