reklama
 
 

Pearl Jam načrtli skicu vlastní spokojenosti

25. 9. 2009 8:00
Cesta od grunge k americkým tématům

Recenze - Proveďme si bilanci velké grungeové trojky po patnácti letech. Nirvana? Ta postava z Guitar Hero je Kurt Cobain, že ano? Soundgarden? Chris Cornell teď natáčí s Timbalandem r'n'b, že ano?  A Pearl Jam? Kdyby nic jiného, mají výdrž.

Nejvlivnější americká kapela posledních dvou dekád, totiž už skoro 14 let nevydala album, které by uneslo předponu „nej."

Debut Ten byl nejvelikášštějští pokus propojit stadionový rock s grungeovou ušmudlaností a intimními texty. Zpětně sice vypadá v diskografii kapely jako postavený před závorku a sami Pearl Jam se k tomu modelu už nikdy nevrátili, ale bohužel pro severoamerickou scénu devadesátých let Ten zrodilo celé hnutí onanistů: Creed počínaje a Nickelback konče.

Druhé album Vs. z roku 1993 si zas zaslouží adjektivum nejvzteklejší, příkladná ukázka toho, co se stane, když se hodný lidi naštvou. Natočené jako reakce na smršť popularity a grungeového třeštění; v tu dobu také Pearl Jam radikálně skoncovali s točením klipů, poskytováním rozhovorů a skupinovými fotografiemi.

Čtěte také:
Pearl Jam se vrátili ke kořenům a míří do budoucnosti
Útěk do divočiny: Frankie Dlouhán umírá na Aljašce

Záhy na to vydané Vitalogy představuje dodneška kreativně nejambicióznější počin Pearl Jam - grungeové Kid A jako nekrolog pro Kurta Cobaina, kdybyste chtěli hloupý příměr. S tahací harmonikou tu Eddie Vedder zpívá o štěnicích, které se mu roztahují v pokoji, a sotva dozní předposlední track o nesmrtelnosti, nastoupí osmiminutový chuchvalcovitý nesmysl Hey Foxymophandlemama, That's Me.

A i když i následující No Code a Yield prostupovaly silné momenty, hlavně díky Vedderovu textařskému talentu, už tu začíná sestup dokonaný v roce 2000 s Binaural.

Nyní přichází Backspacer, klávesa z psacího stroje, která vás vrátí o krok zpátky, abyste si mohli prohlédnout svoji předchozí chybu a přepsat ji.

Mají se k čemu vracet, protože špatných písmenek naťukali v posledních letech několik. Pearl Jam ze sebe sice setřásli nenáviděný status superstar, ale za cenu toho, že si začali klást menší a menší cíle. A jediný důvod, proč s nimi zůstávat, byla úcta k jejich minulosti a naděje, že se ji pokusí oživit.

Zdálo by se, že přesně to je Backspacer, kýžený návrat o krok zpět. Nový start už bez kontraktu s vydavatelstvím Sony. Samostatnost. Pokus odpovědět na otázku, kterou Vedder vznáší v písni The End: „Co to bylo za sny, které jsme měli před lety společné?" 

A i když si na tu podstatu kapela na úsporné ploše 37 minut přese všechnu snahu nevzpomene, už sama odvaha se zeptat dělá z Backspacer album, které hravě překoná cokoli z tvorby Pearl Jam v novém miléniu.

Zasáhl návrat producenta Brendana O'Briena a spontaneita, kterou si Vedder vyzkoušel na soundtracku k filmu Sean Penna Útěk do divočiny; díky oběma faktorům se z Backspacer stala skromná deska.

Nic jiného, než jednoduché album vzešlé z jam sessions, Pearl Jam v daný okamžik nepotřebovali. Je čiré a transparentní jako jejich hrdinné rozhodnutí přinášet z každého koncertu živý záznam. Obama úřaduje v Bílém domě, už není potřeba zívat ironickou Bu$hleaguer, Vedder přestál všechny svoje úzkosti a texty jsou kupodivu - už ne o sebeidentifikaci-  ale ve valné většině o lásce.

Pearl Jam se sice vracejí zpátky, ale ne k vlastní minulosti: klasickým country-rockovým modelem se čím dál víc přibližují svýmu strejčkovi Neilu Youngovi, v epických momentech zase není mimo mísu přirovnání k Bruce Springsteenovi.

Grungeová - z podstaty outsiderská - škatulka beztak dávno ztratila opodstatnění, protože z Pearl Jam se stala kapela velkých amerických témat podporující kandidaturu Ralpha Nadera v roce 2000, o čtyři roky později se v rámci Vote for Change zase postavili za Johna Kerryho.

Jenomže na rozdíl od svého mentora Younga, který si ještě než odezněla obamovská euforie, našel na podobně spontánním a impulzivním albu Fork in the Road nový terč: ekonomickou krizi a globální oteplování, nyní Pearl Jam načrtli pouze skicu vlastní spokojenosti.

A i když skladba Got Some se může s přehledem stát stejnou koncertní konstantou jako State of Love and Trust a Unthought Know zase míří po bok Vedderových ukolébavek insomniaka, na kapelu, která zažila tři nej, to pořád není dost.

Pearl Jam: Backspacer, CD, 37 minut. Vydala firma Monkeywrench/Universal, 2009.

autor: Pavel Turek | 25. 9. 2009 8:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama