Praha - Ještě před pěti lety se trápila u London Records a nebyla si jista, jestli jí těch pár folkových písniček, které pro ni napsal otec, kdy vůbec vydají. O pár let později je považována za jednu z ikon doby, na jejíchž kvalitách se shodnou jak undergroundové ziny, tak společenské magazíny masové spotřeby.
Výčet titulních stran jen za posledních pár měsíců je impozantní. Coby cudná nevěstinka na Marie Claire, coby dámička s obtloustlým psíkem na Glamour, nahoře bez ve společnosti dvou panterů na Q, rošťácká brunetka na Girlfriend, blond femme fatale na Elle nebo opět nahoře bez na GQ.
Pokud ale nějaká titulka stojí za zapamatování a vystihuje, proč se svéhlavá dáma stala tím, kdo předefinoval parametry středního proudu, pak je to srpnové vydání i-D. Lily se zde samozřejmě drží ediční linie, mžourá na čtenáře s jedním zavřeným okem a dole je jen prostý nápis GEEKS. Neboli outsideři.
Buď sám sebou
Ti se dříve v hudbě prosazovali buď silou talentu navzdory konvencím (Dylan, Björk), jindy právě díky ostrému kontrastu s většinovými standardy (Rotten, Cobain). Teprve poslední dekáda outsiderům přeje natolik, že se prosazují nikoliv navzdory společnosti ani díky vyhraněnému odmítání konvencí, ale jednoduše proto, že si to atmosféra doby žádá.
Tak dlouho nám až matematicky odvozenými pravidly soužený pop 80. a 90. let cpal do hlavy čím dál vyprázdněnější mantru "buď sám sebou", až se jedna generace přestala ohlížet, co je a není trendy. A paradoxně tak jedním šmahem dosavadní pravidla středního proudu popřela - aby vytvořila nová.
Je-li určujícím trendem poslední hudební dekády dekonstrukce formálních škatulek a jediným novým "žánrem" je snaha o co nejnápaditější syntézy trosek kdysi svébytných žánrových světů, pak je Lily Allen nositelem zásadních změn v chápání středního proudu.
Nebýt ale vzestupu fenoménu outsidera, tahle problémová nezařaditelná dívka by nikdy nepřekreslila základní parametry moderního popu. Před deseti lety by zůstala asi nepochopena v šedé zóně nikoho.
Pro fanoušky elektronické klubové hudby by byla příliš snadno prokouknutelná. Příliš popová. Pro svět velkého popu zase příliš těžko dešifrovatelná. Příliš undergroundová, nekontrolovatelná.
Je drzá, ale ne sterilně rebelující jako Pink nebo Avril. Je přitažlivá, ale proporcí standardizovaného sexsymbolu nedosahuje. Je komplikovaná, ale ne patologicky se hroutící pod tíhou neukormidlovatelného života jako Britney. Baví se v módních výstřelcích, ale i když se navlékne do kostýmu Růžového pantera, je v tom víc spontánnosti a opravdovosti než v krkolomné módní ekvilibristice ve stylu Lady Gaga.
| Čtěte také: Recenze: Slečinka Lily Allen povýšila nejistotu na koncept |
Dřímá v ní jistý pud sebedestrukce, možná ne o mnoho silnější, než má v sobě zabudovaný každý jiný; ale ne každý druhý má tu možnost své psychózy a démony ventilovat pod dohledem objektivů - třeba v Cannes, odkud do světa vyrazily fotografie polonahé opilé Lily ve velmi nestabilním "rozpoležení".
Pár slzících jednodorožců
Sledujeme-li její úlety, není to totéž, jako když sledujeme v přímém přenosu zhroucení Britney Spears nebo k smrti uslzenou Paris Hilton právě propuštěnou z vězení. Svět Britney a Paris stojí na hliněných nohou neustálého kalkulu, co může a nemůže zafungovat u přesně definované cílové skupiny.
A podle toho se i takový svět hroutí: v případě Britney nebo Paris sledujeme dramatické odchylky od naprogramovaného normálu, zatímco v případě Lily sledujeme autentické selhání v souvislostech reálného světa.
Ztělěsňuje nový, zcela přirozený typ geeky-outsiderky, komplikované, bez nadbytecnych manýrů emancipované. O co víc je schopna pít s bandou kluků do rána (a většinu jich upít), o to více se pak upne k až ikonicky ironizující holčičkovské módě.
Co jí v ženství chybí na vystupování, to dožene v módě a gestech. A dívčích tématech, které k nám promlouvají jednou z jejích textů /It's Not Fair/, jindy z třeba když se ve svých blozích nebo rozhovorech s nelíčenou úzkostí svěřuje, jak nemožnou má postavu. Vsadím se, že v jejím zápisníčku najdeme pár slzících jednodorožců.
"Lily Allen a Madonna udělali pro ženskou rovnoprávnost mnohem víc svým nedívčím chováním a okatou hrubostí než svým zpěvem," poznamenal Nick Cutis v Evening Standard.
Popis jednoho zápasu
Do Prahy přijíždí poprvé a v době, kdy tu vrcholí zápas o povahu budoucího kulturního rozměru středního proudu, který je z drtivé části stále určován zbabělým provinčním vkusem zdejších rozhlasových dramaturgů a sociálním inženýrstvím SuperStar.
Na jedné straně jsou tu "mladí" jako Bende nebo Vaňková, jejichž kariéru se generaci odcházejícících kormidelníků československého popu daří držet v manitenelech, které oni považují za přirozené a moderní. Na straně druhé nejen v Praze kvasí sebevědomé geeky-indie podhoubí kterému malé kluby časem přestanou stačit.
Zatímco v Británii byli tuto (u nás dosud spíše tušenou) změnu ve většině schopni pochopit a podpořit i lidé narození v 70. letech, my si budeme muset počkat, až se ke slovu dostanou ne Husákovy, ale Havlovy děti. Lily Allen tak přijíždí se smutným důkazem, že jsme o generaci pozadu.
Síla Lily Allen je ale i mimo jiné v tom, že v pátek večer v holešovickém SaSaZu se potkají jak Husovákovi třicátníci a čtyřicátníci (naposledy na koncertu Coldplay, nic ve zlém), tak úporně trendy outsiderská indie mládež.
Bude to takový malý český kulturní tavící kotel. Lily, těš se!
