Slečinka Lily Allen povýšila nejistotu na koncept

Jan Pomuk Štěpánek (Deník Metro)
22. 2. 2009 9:45
I na druhé desce se stále hledá. A pořád je to zábava

Recenze - Že prý na druhé desce vyspěla a že pokud to tak půjde dál, čeká ji zářná popová kariéra. Aspoň tak to vidí britský nejen hudební tisk. Ve skutečnosti Lily Allen svým druhým albem jen potvrzuje, že je uhrančivým odrazem hodnotově i žánrově rozostřené doby.

Když před třemi lety vydala debut Alright, Still, budila ta lehkost, se kterou dokázala vyhmátnout náladu a trendy, dojem až geniálně prozíravé náhody - či náhodného geniálního kalkulu, chcete-li.

V hudebních žánrech se pohybuje spíše intuitivně než na základě intelektuálního výkonu. Vtip je v tom, že v její přirozené intuici je dostatek inteligence na to, aby dokázala zdánlivě protichůdné energie svázat do silného proudu kreativity, která ji vynese na vrchol a změní parametry popu.

Marka Ronsona, který produkoval její debut, a pro pop rehabilitoval ska a soul, tentokrát ve studiu nahradil Greg Kurstin. Ten dokázal příjemnému, ale nikterak výjimečnému hlasu dodat novou příchuť. Lily Allen tak s každou další písní ohmatává a prozkoumává jiný žánr.

Foto: Aktuálně.cz

Je to sice vykoupeno tím, že na prvních pár poslechů se může album zdát nekompaktní - jenže i ona nekompaktnost, jako by byla součástí nějakého vyššího, intuitivního plánu. V tomto smyslu je Lily trochu jako její domovský Londýn.

Sama je odrazem genia loci dechberoucí megapole, ve které se mísí všechny myslitelné kultury a kde je každá dekáda a kultura tak moc cool, jak moc tomu sama věří. O co neuchopitelnější, o to jedinečnější a charismatičtější.

Zpěvačka do jednoho kosmopolitního eintopfu míchá dekadentní electro pop ve stylu Goldfrapp a Ladyhawke, jindy zvukovou úsporností a o to větším emočním nasazením připomene Dido nebo bezostyšně vykrade Take That - aby se o pár minut dál pokusila, co snese klezmer a tango, nebo to, jak moc by jí sedlo westernové banjo. A pořád to drží pohromadě. Jako město, které dalo světu smrtící kombinaci nadýchaných sukní, legín, balerínek, tílka a baretu.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Vzhledem k tomu, že se Lily Allen díky britskému bulváru stala veřejným majetkem, byly na místě obavy, že si začne ublíženě stěžovat na únavu ze slávy, drog a večírků. A to britské publikum nemá rádo;  tím spíš u holky a dvakrát spíš u holky, která se proslavila přes internet a její písničky jsou tak trochu zhudebněné zápisky z webového deníčku a příkladem internetové intimity.

Lidé sice lační v jejím blogu i po pikantních detailech. Ale jen do doby, než její život vystoupí z virtuálního rozměru a vstoupí do privilegovaného a odtažitého světa celebrit. Pocit spiklenectví mizí v jasné záři blesků paparazzi.

Foto: Aktuálně.cz

Na It's Not Me, It's You vskutku je několik míst, ve kterých reflektuje to, co se jí za poslední roky stalo - zkušenosti se světem dvourozměrných celebrit hned v úvodní v The Fear. V zásadě ale dojde k banálnímu závěru, který umí naformulovat každý, aniž by musel okupovat stránky magazínů.

I proto je mnohem zábavnější, když se věnuje věcem, o kterých mohou její fanoušci nejen mluvit, ale také je zažívat. Dojde samozřejmě na muže - jednou coby objekt touhy, jindy terč výsměchu. It's Not Fair vypráví o dilematu, co s přítelem, který je skoro dokonalý, jen v posteli je to sobecký trouba. V bluegrassem a country skvěle opentlené skladbě dává průchod svému jedinečnému britskému sarkasmu:  I look into your eyes / I want to get to know you / And then you make this noise / and its apparent it's all over.

Ani tady ale svému mediálnímu odrazu úplně neuteče. Zatímco na debutu si její posluchačky mohly při takové skladbě o nemotorném milenci vybavit svého ex nebo kohokoliv imaginárního, teď se nabízejí spekulace, o kterém ze svých majetných a slavných milenců asi zpívá.

Foto: Aktuálně.cz

Lily Allen se hodně snaží neopustit ani o píď dobytá území; opatrně balancuje mezi sázkami na jistotu, a přitom chce budit dojem, že se vyvíjí, zraje. Projevuje-li se to nápaditými aranžemi a žánrovým eklektismem, je vše v pořádku.

Když se ale rozhodne dokázat, že je schopna vážnějších úvah, končí to přinejmenším rozpačitě. Poněkud pokrytecky moralizující The Fear je ještě vykoupena zábavnými textovými a zvukovými motivy, ale když se v Him pokouší zpívat o tom, jaký je asi Bůh a jak se asi kouká na to lidské hemženíčko dole, je z toho jen banální mudrování holky, která ve všem tom plkání o klucích dostala strach, aby nevypadala hloupá.

Žádné velké zrání ani překračování vlastního stínu se každopádně nekoná. Ani fakt, že druhá deska se kvalitou i euforickým přijetím vyrovná debutu, o budoucnosti eklektické ikonky nevypovídá vůbec nic. Nicméně šálivá neuchopitelnost jako paradoxní a jediné pojítko všech jejích tváří není udržitelná do nekonečna. Za pár let nikoho na image drzé holky od vedle neutáhne.

A co víc, armáda hvězdiček, které se jako ocas komety táhnou krok za ní, ji může jednoduše převálcovat.  Nehledě na dialektiku popu, jejíž protitlak rozfouká nejednoznačnou popkulturní mlhu, ze které může kdykoliv vyplout cokoliv.

Těžko říci, zda-li to bude svět, ve kterém bude místo pro Lily Allen takovou, jakou známe a máme rádi dnes. Do té doby nezbývá nic jiného a příjemnějšího, než se s ní frivolně bavit a tančit.  A užívat si časy, kdy je mnohoznačnost nejjednoznačnější známkou kvality.

Lily Allen: It´s Not Me, It´s You. CD,  43 minut. Vydala firma EMI,  2009.

 

Právě se děje

Další zprávy