Upřímné, intimní písničkářství má vysvobodit světovou popovou hvězdu z pout mainstreamu. Za pomocí hudebníků z indie-rockové scény, konkrétně z kapel The National a Bon Iver, tak Taylor Swiftová nahrála své nejméně popové album.
Písničky o zlomených srdcích od náctileté holky se španělkou koncem nulté dekády zafungovaly jako antiteze blyštivého tanečního popu hvězd Lady Gaga nebo Katy Perryové.
Taylor Swiftová pak nicméně country opustila, její alba z poloviny minulé dekády jako 1989 nebo Reputation už spadají do kategorie elektronického popu a definitivně z ní udělala globální celebritu. S pomocí producenta Jacka Antonoffa nasála vlivy různých žánrů a s všežravým hybridem několik let vládla žebříčkům.
Loňská deska Lover se sice také stala celosvětovým číslem jedna, už ale vzbudila rozpačité ohlasy. Schizofrenní tracklist naznačoval, že Swiftová neví, kudy dál - popové singly Me! nebo You Need To Calm Down vyloženě nezbouraly hitparády, experimentálně laděné skladby spíše vyděsily dlouholeté fanoušky. A prodeje byly oproti dřívějšku výrazně slabší.
V dokumentu Miss Americana, letos zveřejněném na Netflixu, Taylor Swiftová ukázala světu svoji novou tvář angažované zpěvačky, která se staví proti sexuálnímu násilí i nenávisti vůči LGBT komunitě. Zároveň tak trochu nechtěně prozradila, že je nesnesitelná perfekcionistka, která bere kariéru snad až příliš vážně - v úvodu se tiše zhroutí poté, co nebyla nominována na cenu Grammy. Později vlastní ambicióznost reflektuje, zbavit se "drogy" slávy a obdivu je však těžší, než se zdá.
Nové album Folklore, v tichosti nahrané během karantény a minulý pátek vydané bez předchozího ohlášení, působí jako útěk od rádiového popu k intimnímu písničkářství. Tentokrát žádné obří singly pro rádia nebo honění trendů chytlavými tanečními beaty, jen ztišené klavírní balady a melancholická atmosféra podzimního podvečera. Černobílý obal, na němž Swiftová stojí uprostřed stromů, naznačuje pastorální idylu určenou k rozjímání.
Letní láska z různých perspektiv
V roce 2012 vzkazovala Taylor Swiftová v hitu We Are Never Ever Getting Back Together svému nevěrnému ex: "Někam se uklidíš, abys našel klid v duši s nějakou indie deskou, která je mnohem víc cool než ty moje." Možná to byl konkrétní příběh, verš se ale dal číst i jako vtipná výtka hipsterům, kteří si myslí, že jsou něco lepšího, když poslouchají kapely, jež nikdo nezná.
Na začátku minulé dekády byl indie-rock synonymem "cool" hudby, něčím úplně jiným než moderní country, jaké dělala Swiftová. Je tak docela vtipné, že o osm let později zpěvačka natočila desku s podobným hipsterským kreditem.
Do pozice hlavního spolupracovníka a producenta pozvala Aarona Dessnera z indie-rockových The National - jedné z klíčových kapel této vlny posledních dvou dekád. Dessner písně zahustil smyčcovými nástroji, klavírem, zvuky elektronického klávesového nástroje mellotronu či tlumenými dechy.
Vznikl působivý atmosférický mix, kterým se obvykle pyšní sestavy z alternativní scény, pohybující se na pomezí folku a rocku. Ten také písním Swiftové sluší víc než kabátek rádiového popu - úvodní song The 1 nebo klipový Cardigan stojí na jednoduché melodii, která souzní s citlivou produkcí. Přímočarost nevadí, protože není přehnaně vyzývavá.
V dalším tracku Exile se k Swiftové do působivé kombinace klavíru a violoncella přidává hluboký hlas Justina Vernona, frontmana kapely Bon Iver - další hvězdy folk-rockové scény, z níž teď Swiftová čerpá inspiraci. Nenápadná píseň postupně graduje do epického duetu, v němž si milenci z rozpadajícího se vztahu vyčítají přešlapy. "Tenhle film už tu byl / A konec se mi nelíbil," konstatují hořce v refrénu.
Pomyslnou páteří desky je trilogie písní, zpěvačkou popsaných jako "teenagerský milostný trojúhelník". Cardigan, August a Betty vypráví příběh letní lásky z perspektivy každého ze tří protagonistů. Pointa je nečekaně smířlivá, každý z tria má právo na svá rozhodnutí a hrdinka Betty nakonec dává druhou šanci nevěrníkovi.
Je to zajímavý posun od balad, které Swiftová psala dřív a obvykle končily v pasivně agresivním tónu nebo výčitkách. Pralo se v nich špinavé prádlo vztahů, a ať už byl adresátem některý její skutečný milenec z řad celebrit (píseň Out of the Woods), nebo hrubián Kanye West (Mean), skladby polarizované na ose dobro-zlo působily jako znak nedospělosti.
Milostné písně na nynějším Folklore už Swiftová nepíše z vlastní optiky, jak zdůrazňuje v poznámkách, a tak je k hříšníkům shovívavější.
Kdo je ta šílená žena?
O sobě nicméně Taylor Swiftová zpívá pořád. Skladba My Tears Ricochet stojí na obrazu pohřbu, který je popisován z pozice nebožtíka. "Víš, že jsem neměla v plánu tě strašit," zpívá tady - a podle některých interpretací je to hořký vzkaz jejímu někdejšímu manažerovi Scooterovi Braunovi ze společnosti Big Machine Records, který vlastní práva na starší desky Swiftové a s nímž se rozešla ve zlém.
Další baladu The Last Great American Dynasty inspiroval příběh excentrické feministky z 20. století Rebeky Harknessové, která se přivdala do rodiny ropných magnátů vlastnících firmu Standard Oil a bohatství použila ke sponzorování umělců. Její životní příběh ale v písni splývá s tím, který žije Taylor Swiftová: "Skvěle jsem si užívala a zničila přitom úplně všechno."
Mad Woman je z řady feministických apelů, znovu ale stojí na zpěvaččině potýkání se s muži, již zneužívají svého postavení: "Nikdo nemá rád šílenou ženu. Pak je ale smůla, že zešílela kvůli tobě."
Když Swiftová zpívá o naštvaných ženách a proradných milencích, chytře zapouští svoji mytologii nadžánrové popové hvězdy do folk-rockové tradice. Folklore je eskapistická deska, která jí dovoluje osvobodit se z očekávání a utéct do oázy autenticity, což je pro popovou hvězdu v nouzi nepochybně skvělá terapie.
Ve světě folk-rocku nicméně Taylor Swiftová zůstává pouhou "návštěvnicí". Příliš často ji zradí hlasový projev, projevující větší než malé množství popových manýr. Hlavně ve druhé polovině desky už je jasné, že tato nová persona hodinovou stopáž neutáhne - písně začínají splývat. A nepomůže ani producent Jack Antonoff. Jejich společné skladby znějí snad ještě tuctověji než ty, které Swiftová napsala s Aaronem Dessnerem.
Okouzlující naivita jejích teenagerských desek, která zachraňovala fádní vokální projev, je také pryč, což lze nejlépe slyšet v tracku Betty - obsahuje foukací harmoniku a slide kytaru. Tady se Swiftová dostává nejblíže ke kořenům, zároveň je ale jasné, že je jim na hony vzdálená. Připomíná dospělou ženu, která z nějakého důvodu pořád předstírá, že jí ještě nebylo dvacet.
Stačí srovnat desku Folklore s nedávnými počiny zpěvaček Phoebe Bridgersové a Julien Bakerové nebo kapel Big Thief a Waxahatchee, které dělají mnohem zajímavější a uvěřitelnější verzi toho, oč se na novince snaží Swiftová. Ta je přes všechnu pomoc producentů stejně krotká a líbivá jako dřív.
Folklore je příjemné album, které diskografii Taylor Swiftové obohacuje o něco nového. A pro zpěvačku představuje důležitý kariérní úkrok. Určitě z ní pár skladeb uslyšíme v pseudohipsterských playlistech pro kavárny. Do stejné řeky se ale Taylor Swiftové vstoupit nepodařilo.
Taylor Swiftová: Folklore
Republic Records 2020
