Klidně se může přihodit totéž, jako když Norah Jones několik měsíců po teroristických útocích z 11. září 2001 vydala debutové album Come Away With Me. Jeho mimořádný úspěch dnes někteří kritici přičítají tehdejší poptávce Američanů po utišující hudbě, a byť zpěvačka to svého času odmítala, "dnes si určitě myslím, že to mohlo hrát roli," řekla britskému Guardianu.
Vystudovaná jazzová klavíristka, která však nehraje jazz, pouze vydává u jazzové firmy Blue Note Records, od té doby zažívá mimořádný komerční úspěch. S více než 50 miliony prodaných desek a devíti soškami Grammy patří k nejúspěšnějším písničkářům nového tisíciletí. A také tvrdě pracuje na tom, aby si ji lidé nespojovali jen s jedním typem romantické, akustické, povětšinou klidné hudby.
Kdo však má rád její konejšivý hlas, nebude zklamán ani z nové desky: "Náš dřívější život skončil / Někdo může vzít nohy na ramena / Já se schovávat nebudu."
Ten hlas umí mnohem víc než uklidňovat. Norah Jones nedisponuje mimořádným rozsahem, povětšinou zpívá ve střední poloze, což je zřejmě důvodem, proč některé z jejích šesti předešlých desek občas zní zaměnitelně a proč je tak často pouštějí kavárny coby kulisu k hovoru. Svůj podíl na tom kdysi měl řetězec Starbucks, když její debutové album prodával k zákuskům.
Jenže ona ten hlas - lehce nakřáplý, nasládlý, hřejivý - skvěle ovládá: zpívá s lehkostí, zdánlivě bez námahy, s rozvahou a přirozeným vibratem, schopná podat i emotivní písně bez teatrálnosti. Každé slovo dořekne, žádnou hlásku neutopí. Její rozhodující kvalitou je prostě to, že se dobře poslouchá. Někdy není třeba víc.
Pokaždé jinak
Že "náš dřívější život skončil", se dá vztáhnout i na Noru Jones. Zpěvačka, v rozhovorech skoupá na slovo ("Raději o pocitech zpívám, než mluvím") a také na koncertech lehce odtažitá, byla kvůli pandemii nucena poprvé pustit posluchače až do svého bytu v newyorském Brooklynu. Samozřejmě zprostředkovaně, když odtamtud streamovala sérii vystoupení, při nichž hrála nejen na domácí pianino značky Yamaha, ale také na elektrickou kytaru - používá k ní pedálový efekt delay tak, aby zvuk lehce upomínal na 60. léta.
Především ale Norah Jones, dle vlastních slov dnes vytížená výchovou dvou malých dětí, před pár lety změnila způsob natáčení. Místo aby si zamluvila nahrávací studio na delší dobu, vyrobila celou desku a pak ji propagovala na turné, pracuje teď nárazově: každých pár týdnů nabere jednu dvě písně s jinými muzikanty, producenty i zvukaři.
Tímto způsobem vznikla už loňská kolekce singlů Begin Again a ze stejně krátkých návštěv studia pochází také 11 skladeb na aktuální desce Pick Me Up Off The Floor, v nichž se protočily různé rytmiky, varhaníci, dechaři, houslisti, kytaristi či vokalisti.
Narušení rutiny pomohlo: každá píseň je trochu jiná, zvukově však drží pohromadě. Posluchači může být jedno, jestli za bicími zrovna sedí špičkový jazzový hudebník Brian Blade, mimochodem spoluhráč Nory Jones od jejího debutu, nebo o pár let mladší, stejnému žánru se věnující Nate Smith. Nejsou tu od toho, aby hráli jazz, a rytmy se častěji točí kolem groovů nebo se jen tak houpají, než aby swingovaly.
Tající sníh
Pár muzikantů přeslechnout nelze: hned v úvodní skladbě How I Weep, jejíž rytmus určuje mechanické tikání hodin a kde Norah Jones levou rukou na klavíru neustále alternuje dva basové tóny, což vytváří náladu blízkou minimalistické hudbě, vysoko šplhají hravě aranžovaná viola v rukách Ayane Kozasa a violoncello Paula Wiancky.
Rytmicky živější píseň I’m Alive by nebyla stejná bez Jeffa Tweedyho, frontmana chicagské rockové skupiny Wilco, který tu vytahováním strun na elektrické kytaře vytváří nepatrné, zvonivé disonance.
Houslistka a zpěvačka Mazz Swift pak září v kompozici Were You Watching, jež graduje emotivním temným vícehlasem a stojí na protikladech ("Sledoval jsi, jak na jaře kvetly květiny? / Sledoval jsi, jak jsme se jeden druhému odcizili?").
Účinných zkratek je v textech víc. Třeba v závěrečném songu Heaven Above, smířlivém duetu Tweedyho kytar s Norou Jones na piano a celestu: "Jsem osamělá / Protože si prohlížím tvé fotky / A zatím poslouchám / Jak odklízejí sníh ze střechy". A tak sníh taje a vzpomínky blednou.
Hudebně vzato Norah Jones víc než dřív hrává unisono, kdy pravou rukou na klavíru kopíruje vlastní pěveckou linku. Časté jsou v nových písních stoupající a klesající mollové riffy jako v opět protikladném Hurts To Be Alone ("Nikdy není na škodu být sám / Je škoda být sám"). V gospelově laděném To Live si zpěvačka pro větší efekt uměle zdvojí hlasovou stopu. Nějaký takový fór má každá píseň.
Nejpozoruhodnější je, jak jsou nezařaditelné: mají v sobě něco z popu, jazzu, blues i country. Jedna škatulka ale nikdy nesedí. Zkrátka: pěkná, pestrá, na poslech příjemná letní muzika.
Norah Jones: Pick Me Up Off the Floor
Capital/Blue Note Records 2020
