Recenze - Vzhledem k tomu, že česká rádia Mumford & Sons v podstatě ignorují, desek tu prodali pár a mediální dopad Grammy a BritAwards je u nás spíše symbolický, je podivuhodné, kolik lidí se na ně do pražské Lucerny vypravilo. A nešlo jen o počet. Takto poučené, hity naučené a oddané fanoušky si kapely běžně budují dlouhé roky. Ať už to byly úvodní Babel a I Will Wait For You nebo finální The Cave, plná Lucerna zpívala s kapelou jako jeden muž.
Je zřejmé, že oddané české publikum vyrostlo Mumford & Sons na internetu, a do pražské Lucerny tak přišla kulurně a sociálně hodně nekonzistentní parta fandů. Nechyběli country-hipsteři s visáží Nathana Followilla z Kings of Leon, stejně jako svátečně oblečené páry čtyřicátníků, které sem jakoby zabloudili z country na Barče, teen holky s očima na vrch hlavy, chladně vypadající ajťáci s uhybajícími pohledy. Co se publika týče, spíše si člověk procházející chodbami Lucerny, připadal jako na hudebním festivalu s hodně volnou dramaturgií.
Kovbojové zůstali doma
Od prvních minut na scéně ovšem kapela potvrdila, proč ji lidé tak milují a proč jsou vůči ní hudební kritici spíše vlažní. Mumford & Sons dokážou během pár taktů vytvořit hutný, strhující zvuk, naléhavý a přitom ne podlézavý. Nemají nijak magnetické charisma, sálá z nich spíše důstojný klid, kterým si získávají skoro až bezmeznou důvěru publika. Tomu pak nevadí, že čtveřice na pódiu jede stále podle jednoho melodického mustru, že triky a kouzla opakuje s mechanickou samozřejmostí.
Jedno z těch milejších překvapení - kapela naživo dost ubírá ze stylizace rozervaných kovbojů se srdcem na dlani. Nepřesvědčivá, prázdná a v podstatě zcela nadbytečná hra dobře situovaných Londýňanů na zadumaně rozervané kluky z amerického Jihu naštěstí zůstává upozaděna. Přitom půdorys koncertu se nové recyklaci těchto rekvizit nabízí. A tak na scéně nestraší žádné povozy, ani hromady slámy, jen nad hlavami diváků jsou rozprostřené zárovky evokující venkovskou taneční zábavu, efektně zářící při hitu Little Lion Man.
Mumford & Sons tvoří přirozenou protiváhu vůči dokonale vymodelovanému, elektronikou prodchnutému popu. Sinusoida fanouškovských preferencí a nálad se přirozeně přesmykla do stavu, kdy publikum lehce přesyceno sterilně vycizelovaným zvukem a přetechnizovanými videoklipy, instinktivně hledá návrat k přirozenějším polohám. Ovšem že ona přirozenost je stejně chladným kalkulem a opojný pocit lůzrovství a nezávisláctví tím samým kýčem, si ale publikum nepřipustí. I proto se tu možná sešly tak různé skupiny diváků.Vachrlatá a v podstatě nijaká kvalita "normálnosti" absorbuje fanoušky napříč hudebními žánry i celými kulturně-civilizačními okruhy.
Mumford & Sons jsou zkrátka jednoduše stravitelní, jak má čirý pop být. Jen se přitom tváří jinak, snad trochu lépe, sofistikovaněji. Stačí nasadit vážnější masku, zadumanější, civilnější. A popové banality najednou vypadají lépe, úctyhodněji.
Stadionový folk do hospody
"Nikdo ještě nevzal do ruky banjo, aby si splnil sen o slávě, ale Mumford & Sons vytvořili nový žánr, na který svět čekal - stadionový folk," vystihl stylizaci Mumford & Sons v deníku Telegraph recenzent Neil McCormick.
Čert vem, že intimní, lyrický a ze své povahy spíše introvertní folk a neosobní sportovní aréna stadionu se vylučují. Když z folku vezmete melodické prvky a skladatelské postupy opentlíte vhodně patetickými a vzletnými slovy, pak i na stadionu uspějete - což jistě potvrdí pamětníci "kotlíkářských" festivalů Porta.
Tam, kde je folková melodika pohlcující a nosná, ale její intimita a sevřenost volá spíše po impresi než expresi, tam si frontman Marcus Mumford pomůže tanečním kopákem. Je to trochu zlé, ale měl vlastně pravdu jeden britský recenzent, když podotkl, že nikdo neudělal do dob Rednex pro hospodskou tancovačku víc než Mumford & Sons.
Pražský koncert zastihl kapelu ve slušné formě. Nic víc nic míň. Technicky jsou to velmi zruční hudebníci. Dokázali, že spojení folkové, bluegrassové a country melodiky, sexy lůzerské alternativní image je dosud neprobádané teritorium, které asi brzy začnou okupovat další podobné uskupení. Až se tak stane, dost možná Mumford & Sons převálcují.
Jejich skladby totiž časem začnou blednout a slévat se do jednoho monotónního hudebního výrazu. Můžete vypiplat sebesilnější hudební figuru, zopakujete-li ji desetkrát za sebou, účinek dobrého nápadu začne klesat k nule.
Mumford & Sons jsou kapelou, která se objevila ve správný čas na správném místě. Jestli je ovšem jejich hudební talent natolik nosný, abychom na ně byli zvědaví i za pár let, už je jiná otázka. Pražský koncert naznačil, že pokud ke svému stylu nenajdou další nosné odstíny, dav na ně rychle zapomene, aby uctíval další "progresivní" baviče.
