| Regina Spektor - What We Saw from the Cheap Seats (Warner Music) |
Z aktuální vlny amerických písničkářek podepsaných na velkých labelech je Regina Spektor rozhodně ve svém výrazu nejsvébytnější. Když její nová deska What We Saw from the Cheap Seats odstartuje košatou skladbou Small Town Moon, ve které střídá pěvecké polohy až se skoro divadelnickou vervou, je jasné, že se chce odstřihnout od přepudrované poslední desky Far a vrátit se do hudebních vod svých průlomových počinů Soviet Kitsch a Begin to Hope.
Nic ale není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Milovníci bláznivých momentů se dočkají v Oh Marcelo, kde střídá italský akcent s refrénem z Don't Let Me Be Misunderstood proslavené skupinou The Animals a nebo když v Party zpívá o pochodové kapele a přičaruje si zvuk fanfár vlastním hlasem. Jenže o chvíli později si sedne ke klavíru a zazpívá balady jako Firewood či How decentně podmalované smyčci a jsme už spíše někde u Adele.
Nakonec v hlavní roli je zde Reginin fantastický hlas, za jehož rozsah a možnosti se nijak nestydí a kromě klenutých melodií si s ním může dovolit kouzlit jako třeba v Don't Leave Me (Ne Me Quitte Pas), což je interpretace klasiky Jacquese Brela (a trochu jiná než na její starší desce Songs).
Pokaždé, když máte pocit, že těch vokálních akrobacií a operních emocí je už trochu moc, naruší to Spektor nějakým vtípkem jako klavírním sólem mimo tóninu ve Firewood nebo zvuky připomínajícími dávení v Open. Jsou to vlastně nevinné vtípky, kterými si dělá alibi pro svoji dnes už v podstatě středněproudou produkci.
Možná jsme od v Moskvě narozené zpěvačky kdysi čekali, že plnohodnotně naváže na královny excentrického popu Kate Bush či Björk, teď jsme alespoň rádi, že se na What We Saw... částečně zbavila aseptické produkce. Její písně znovu dýchají zvláštní atmosférou, kterou žádná popová zpěvačka nedokáže napodobit. Experimenty jsou minulostí, pokud bude i nadále psát tak uhrančivé písničky jako All The Rowboats, pak nejsou žádné stížnosti.
| Words and Music by Saint Etienne (Heavenly, Universal UMC) |
Slastné melodie Saint Etienne překřtili hudební novináři na začátku devadesátých let na „čistý pop" (pure pop) a na své osmé desce Words and Music znovu dokazují, že si tuto nálepku zaslouží více než kdokoliv jiný. Sedm let po albu o obyvatelích jednoho londýnského činžáku (Tales from Turnpike House) natočili tentokrát Saint Etienne pro změnu milostný dopis hudbě a radosti z ní.
Saint Etienne se v devadesátých letech stali kultovní kapelou hlavně proto, že spíše než populistické hvězdy vždycky působili jako čistokrevní hudební šprti, kteří by s vámi klidně proklábosili hodiny nad sbírkou vinylů. Nová deska to nijak nezastírá - začíná napůl mluvenou a napůl zpívanou skladbou Over the Border, v níž zpěvačka Sarah Cracknell rekapituluje svůj celoživotní románek s hudbou.
Vypráví zdánlivě chladně a bez emocí, ale její slova zasáhnou každého, kdo někdy dostal od své milované polovičky kazetu s oblíbenými písničkami, a nebo čekával v neděli na výsledky britského žebříčku. Tonight je pak óda na taneční slast pátečního večera a DJ o milostném vzplanutí s veleknězem klubového náboženství.
K tomu si přičtěte ještě I've Got Your Music s nestoudným syntezátorovým riffem nebo Popular se sladkými harmoniemi a jste už jednou nohou v první polovině devadesátých let, kdy doznívá rave revoluce a za chvíli taneční žebříčky ovládne žvýkačkový europop.
Současná vlna lo-fi muzikantů se ze všech sil snaží vypreparovat vnější znaky retro-popu a vrátit nám je s ironickým pomrkáváním. Saint Etienne to dělají mnohem lépe a přitom jim můžete věřit, že nemají žádné postranní úmysly. Příliš si nedokážu představit, jak to bude fungovat u nejmladší generace, pro pamětníky deváté dekády ale stvořili Saint Etienne skvělou vzpomínkovou desku.
| Public Image Ltd. - This is PiL (PiL official) |
John Lydon už neslaví královnino jubileum chrlením urážek na její majestát, jako to dělal se Sex Pistols před 35 lety. Místo toho oživil svoji další kapelu Public Image Ltd. a po dvaceti letech s nimi vydal nové album. Samozřejmě, že šestapadesátiletý bard už není naštvaný, jak zákon káže, občas propadá nostalgii a z chaosu vůkol se mu taky točí hlava. Jeho hlas má ale pořád stejnou magickou sílu rozdmýchávat pouliční bouře stejně dobře jako deklamovat dadaistické texty, které nepochybně vymýšlel přímo v nahrávacím studiu.
V nulté dekádě se Public Image Ltd. díky post-punkovému revivalu od Franz Ferdinand až po Bloc Party konečně dočkali zaslouženého uznání a historikové britské hudby dnes připisují jejich epochálnímu albu Metal Box/Second Edition přinejmenším stejnou důležitost jako Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols. V roce 2009 Lydon s PiL znovu vyrazil na turné a začal opatrně mluvit i o nové desce. Chvíli to vypadalo, že se usmíří se svými spolupracovníky Keithem Levenem a Jah Wobblem z nejslavnější éry kapely, ale místo toho si znovu vjeli do vlasů.
V něčem je ale This is PiL přesto návratem k zlatým časům. Jestli poslední studiové desky PiL působily podivně vyměkle, novince dominují syrové riffy, dunivé dubové basové linky a samozřejmě Lydon jako šílený kazatel s mikrofonem. Singl One Drop volá po zmrtvýchvstání věčných teenagerů v nás, hypnotická Deeper Water vzývá revoluci a monolog v The Room I Am In do abstraktní hudby zachycuje temné drogové vize.
U PiL jsme ale už zvyklí na zvýšenou hladinu chaosu, a tak si Lydon vystřihne i maniakální freestyle Lollipop Opera, který si v ničem nezadá třeba s takovou Nicki Minaj a nebo v podivně schizofrenní Humans nejprve prohlásí Anglii za mrtvou, aby se pak rozněžnil nad sentimentálními vzpomínkami na staré dobré anglické růže, které rostly v zahrádkách na ulici. Tohle je přesně ten Lydon, kterého jsme chtěli a kterého jsme taky dostali (abych parafrázoval název jejich alba z roku 1984) - šílenec i revolucionář v jedné osobě. A i když This is PiL rozhodně není dokonalé album, je dobře slyšet, že Lydon to má ještě pořád v sobě.
