Na dvě hodiny se zastaví čas a spíš než o koncertní zážitek jde o dotyk s nádhernými písněmi, které formovaly životní pohled dnešních čtyřicátníků, o setkání s lidmi stejně naladěnými. Ujištění se, že jsme jako dříve. Že pořád milujeme Medvídka, Šrouby do hlavy a Chci zas v tobě spát.

Lucie, která symbolizuje česká rocková 90. léta, před pár týdny vydala album nazvané Evolucie, první po šestnáctileté pauze, a nyní na jeho podporu uspořádala několik koncertů. V Praze třikrát vyprodala O2 arenu. Soudě dle včerejšího druhého koncertu si návštěvníci dočasně obnovenou legendu užili - bez ohledu na to, že vystoupení za moc nestálo.

Po 33 letech na scéně bohužel Lucie působí dojmem, jako by hrát bavilo už jen Davida Kollera a Michala Dvořáka. Až měl návštěvník O2 areny chvílemi pocit, že neposlouchá Lucii, ale Kollerovu doprovodnou kapelu, jež jen hraje hity Lucie. Zbylá dvojka hudebníků, P. B. Ch. a Robert Kodym, až ostentativně dávala najevo zpruzelost. U dvacetiletého rockera bývala občas zábavná, po padesátce už působí trapně.

Člověk si jen může říct, že když už Robert Kodym tu starou muziku nemá rád, alespoň nic nepředstírá. Na druhou stranu tisíce lidí asi nezaplatily za to, aby se na ně z pódia hrnula negativní energie. Dojem byl bohužel právě takový.

A Kodymovi se samozřejmě dá rozumět. Lucie už dávno není to, co dodnes říkají její písničky. Lidé v průběhu let mění způsob života, opouštějí staré kamarády pro nové, podléhají starostem či stresům. Zkrátka jsou jinde. Každý revival, Lucii nevyjímaje, jen předstírá něco, co se už nevrátí.

V případě Lucie jde také o problém sexuálního charakteru. Její staré písničky byly většinou "o tom jednom". Bylo to na nich tak krásné, až se s postupem času uctivě skláníme nad tím, s jakou elegancí a poetickým vkusem dokázali zpívat o milování. Ale aby skladby jako Pohyby nebo Panic vyzněly přesvědčivě, musí být interpret v patřičném rozpoložení. Chybějící zápal nevynahradí ani nadhled a humor, zvlášť když ten Kodymův byl včera na hranici trapnosti, ani politické školení, jaké připomínal proslov Davida Kollera.

Samozřejmě jsou to pořád dobří muzikanti, byť včera působili dojmem, že "jedou na půl plynu". Koller většinu koncertu dělal frontmana a za bicí sedl jen občas. Zažili jsme ho už v lepší pěvecké formě, ale to, co odvedl, bylo v normě lokální evropské rockové hvězdy. Jen by si měl příště lépe připravit svůj projev proti Andreji Babišovi. Umístil ho dobře, před úvodní verše písně Oheň, ale slova působila jako vytržená z jiného kontextu, v souvislosti s Kodymovým průběžným žertováním až jako nějaký vtip, což tak Koller jistě nezamýšlel.

Také na Robertu Kodymovi se hudebně vzato dalo najít spousta pozitivního. Zpívat sice zapomněl, ale jeho kytara kapele pořád dává pro rock potřebný arogantní nádech a je-li potřeba, dokáže být správně řízná. S nádherným sólem v závěru jejich současného hitu Nejlepší, kterou znám se Kodym včera vyrovnal se ctí.

Skvěle pak vyzněla výtvarná stránka show. Zachránila mnohé. Více než se světly pracovala s videoklipovými dotáčkami, často s prudkými střihy, které dynamizovaly nepřesvědčivost jinak skoro nepohyblivé sestavy. Každá píseň měla pečlivě připravený vizuální obsah. Zvláště palba galantních obrazů od renesance po 19. století v Takhle to mám rád divákům vyrazila dech.

Ale jednoznačným vítězem koncertu bylo publikum. Radost, která chyběla na pódiu, si dokázalo udělat samo. Bylo to i snadno změřitelné. Když Lucie spustila první sloku Ameriky, i na nejvzdálenějším konci sálu při verši "Nandej mi do hlavy tvý brouky" vyletěla hlasitost z osmdesáti na osmdesát pět decibelů.