Laibach si stále hrají s německými vojáčky a nacismem

Adam Pešek
5. 4. 2012 6:03
Laibach přehrají v Praze soundtrack k filmu o invazi vesmírných nacistů

Invaze vesmírných nacistů z odvrácené strany Měsíce právě míří do kin s filmem Iron Sky a doprovodem k dusotu jejich těžkých bot je aktuální turné ikony industriální hudby Laibach. Ta k očekávanému snímku složila soundrack a kromě něj na koncertní šňůru láká zavzpomínáním na starší tvorbu.

V Praze kapela vystoupí dnes v Paláci Akropolis. Vstupenky na koncert stojí 729 korun.

„Přicházíme v míru," ubezpečují Laibach fanoušky a převracejí tak základní tematiku Iron Sky. Film v komediálním duchu popisuje nacistickou invazi z roku 2018. Hitlerovi přívrženci si totiž po odletu z tajné antarktické základy na temné straně Měsíce vybudovali flotilu válečných lodí, s níž se podruhé pokusí o dobytí celého světa.

K nápadu na velmi černou komedii s minimální úctou k neveselé minulosti režiséra Timo Vuorensolu údajně inspirovalo předposlední album Laibach z roku 2006. Volk je německy národ, ovšem slovinsky také vlk. Laibach na albu přioděli do industriálního hávu hymny vybraných států a opět docílili zvláštního pocitu mezi strachem a křečovitým smíchem.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Militantní estetika Laibach

Pravděpodobně nejproslulejší slovinská kapela si s nacistickou a militantní estetikou pohrává už od dob svého vzniku začátkem osmdesátých let. Název Laibach vzešel z německé podoby jména hlavního města Lublaně, množství koncertů členové odehráli ve vojenských uniformách, dokonce byli nařčeni z členství v neonacistickém hnutí. Dle vlastních slov jsou ale fašisti asi tak, jako byl Hitler malíř. Zdánlivě ironický výrok nicméně pouze prohlubuje nevyjasněný vztah Laibach k nacismu. Mladý Hitler byl totiž do malířství zapálený a dokonce odjel do Vídně jen kvůli tomu, aby dosáhl svého snu a studoval na tamní Akademii výtvarných umění. Jakožto průměrný tvůrce akvarelů však byl dvakrát odmítnut.

Laibach at the Trbovlje Power Station, 1990
Laibach at the Trbovlje Power Station, 1990 | Foto: Antonio Zivkovic

Kořeny Laibach jsou spojeny přinejmenším s národotvornými tendencemi. Po smrti dlouholetého vůdce Josipa Broze Tita se jednotlivé národy socialistické Jugoslávie začínaly štěpit a uměleckou odezvou na jejich eklekticismus byla skupina Neue Slowenische Kunst, již v roce 1984 společně s divadelníky Scipion Nasice Sisters Theatre a výtvarníky IRWIN založili právě Laibach. Hlavní myšlenkou bylo hledání vlastní identity skrze specifickou formu, kterou kontroverzní seskupení našlo v systematické hře se symboly staršího totalitního umění. Záměnami nacistických orlů za holubici a dalšími modifikacemi ikonických obrazů Německa z doby druhé světové války chtěli poukázat na možnost interpretace skutečného umění v několika dimenzích.

Samotní Laibach tento směr předznamenali už volbou svého názvu, když poukazovali na okupaci Lublaně státem s totalitním režimem, jejž po skončení války nahradil jiný totalitní režim.

Cover verze slavných hitů

Symbolikou nacistického Německa ve spojení s industriální hudbou prošpikovanou zvuky železa šokovali už ve svých počátcích. Nejprve šlo pouze o domovské Slovinsko, kde byla jejich hudba dočasně i zakázána, po přechodu pod křídla labelu Mute Records s kultovním čtvrtým albem Opus Dei z roku 1987 už ale šokovali celý svět. Na zmíněné desce Laibach jazykově konvertovali k němčině a objevili svou zálibu v cover verzích slavných skladeb, jimž dodali strojový zvuk a samozřejmě je převedli do německého jazyka.

Foto: Aktuálně.cz

Pompézní poněmčená hitovka Life is Life původně od rakouských pop-rockerů Opus se tak společně s coverem Birth of a Nation od Queen staly ikonickými kousky v diskografii Laibach a následovala po nich rovnou celá nahrávka předělávek Let It Be. Na ní Laibach převedli legendární skladby od Beatles do pochodového rytmu a vojenských chorálů. Znovu si pak tradici odosobnění cizích skladeb připomněli v roce 1994 s albem NATO.

Hudební tvář kapely se postupem let měnila, od špinavého zvuku prvních nahrávek časem přistoupili k synťákovému elektro zvuku, případně neoklasicistní hudbě a právě na ni se Laibach v posledních letech zaměřují nejvíce. Kromě alba státních hymen Volk přetvořili i klasické skladby od Johanna Sebastiana Bacha nebo Richarda Wagnera a ke starší primitivnější tvorbě se vracejí prostřednictvím živých vystoupení, jakým bude i nadcházející koncert v londýnské Tate Modern vzpomínající na hnutí Neue Slowenische Kunst.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Fašismus nebo nadhled

Nedávný, minimálně dočasný, příklon k „inteligentnější" hudbě přitom politické pozadí ani pohnutky kapely také nijak neobjasňuje, stejně jako aktuální černá komedie Iron Sky, jejíž soundtrack mají Laibach na starosti. Záliba v klasické hudbě totiž znovu konvenuje estetice nacistického Německa, respektive jednomu ze stereotypů, který ji provází, poťouchlý filmový počin zase nasvědčuje ironizujícím interpretacím stylizace kapely.

záběr z filmu Iron Sky
záběr z filmu Iron Sky | Foto: Walt Disney Studios Motion Pictures Finland

Laibach tak zůstávají pozoruhodným fenoménem, který posluchače nutí přemýšlet nad symboly a jejich dnešním významem, ale zároveň přitahuje nepříliš uvědomělé sympatizanty nacionalistických myšlenek.

Levicový filozof Slavoj Žižek v dokumentu Predictions of Fire stylizaci Laibach shrnuje vcelku výstižně: „Jsou fašisti nebo ne? Co jsou? To, o co jde v jejich projektu, je právě obrátit tuto otázku na nás samé. Jaký zaujmeme postoj, když jsme konfrontováni s jejich představením? Oni nejsou odpověď, oni jsou ta otázka, oni jsou ten velký otazník na pódiu, my si musíme odpovědět sami."

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy