Invaze vesmírných nacistů z odvrácené strany Měsíce právě míří do kin s filmem Iron Sky a doprovodem k dusotu jejich těžkých bot je aktuální turné ikony industriální hudby Laibach. Ta k očekávanému snímku složila soundrack a kromě něj na koncertní šňůru láká zavzpomínáním na starší tvorbu.
V Praze kapela vystoupí dnes v Paláci Akropolis. Vstupenky na koncert stojí 729 korun.
„Přicházíme v míru," ubezpečují Laibach fanoušky a převracejí tak základní tematiku Iron Sky. Film v komediálním duchu popisuje nacistickou invazi z roku 2018. Hitlerovi přívrženci si totiž po odletu z tajné antarktické základy na temné straně Měsíce vybudovali flotilu válečných lodí, s níž se podruhé pokusí o dobytí celého světa.
K nápadu na velmi černou komedii s minimální úctou k neveselé minulosti režiséra Timo Vuorensolu údajně inspirovalo předposlední album Laibach z roku 2006. Volk je německy národ, ovšem slovinsky také vlk. Laibach na albu přioděli do industriálního hávu hymny vybraných států a opět docílili zvláštního pocitu mezi strachem a křečovitým smíchem.
Militantní estetika Laibach
Pravděpodobně nejproslulejší slovinská kapela si s nacistickou a militantní estetikou pohrává už od dob svého vzniku začátkem osmdesátých let. Název Laibach vzešel z německé podoby jména hlavního města Lublaně, množství koncertů členové odehráli ve vojenských uniformách, dokonce byli nařčeni z členství v neonacistickém hnutí. Dle vlastních slov jsou ale fašisti asi tak, jako byl Hitler malíř. Zdánlivě ironický výrok nicméně pouze prohlubuje nevyjasněný vztah Laibach k nacismu. Mladý Hitler byl totiž do malířství zapálený a dokonce odjel do Vídně jen kvůli tomu, aby dosáhl svého snu a studoval na tamní Akademii výtvarných umění. Jakožto průměrný tvůrce akvarelů však byl dvakrát odmítnut.
Kořeny Laibach jsou spojeny přinejmenším s národotvornými tendencemi. Po smrti dlouholetého vůdce Josipa Broze Tita se jednotlivé národy socialistické Jugoslávie začínaly štěpit a uměleckou odezvou na jejich eklekticismus byla skupina Neue Slowenische Kunst, již v roce 1984 společně s divadelníky Scipion Nasice Sisters Theatre a výtvarníky IRWIN založili právě Laibach. Hlavní myšlenkou bylo hledání vlastní identity skrze specifickou formu, kterou kontroverzní seskupení našlo v systematické hře se symboly staršího totalitního umění. Záměnami nacistických orlů za holubici a dalšími modifikacemi ikonických obrazů Německa z doby druhé světové války chtěli poukázat na možnost interpretace skutečného umění v několika dimenzích.
Samotní Laibach tento směr předznamenali už volbou svého názvu, když poukazovali na okupaci Lublaně státem s totalitním režimem, jejž po skončení války nahradil jiný totalitní režim.
Cover verze slavných hitů
Symbolikou nacistického Německa ve spojení s industriální hudbou prošpikovanou zvuky železa šokovali už ve svých počátcích. Nejprve šlo pouze o domovské Slovinsko, kde byla jejich hudba dočasně i zakázána, po přechodu pod křídla labelu Mute Records s kultovním čtvrtým albem Opus Dei z roku 1987 už ale šokovali celý svět. Na zmíněné desce Laibach jazykově konvertovali k němčině a objevili svou zálibu v cover verzích slavných skladeb, jimž dodali strojový zvuk a samozřejmě je převedli do německého jazyka.
Pompézní poněmčená hitovka Life is Life původně od rakouských pop-rockerů Opus se tak společně s coverem Birth of a Nation od Queen staly ikonickými kousky v diskografii Laibach a následovala po nich rovnou celá nahrávka předělávek Let It Be. Na ní Laibach převedli legendární skladby od Beatles do pochodového rytmu a vojenských chorálů. Znovu si pak tradici odosobnění cizích skladeb připomněli v roce 1994 s albem NATO.
Hudební tvář kapely se postupem let měnila, od špinavého zvuku prvních nahrávek časem přistoupili k synťákovému elektro zvuku, případně neoklasicistní hudbě a právě na ni se Laibach v posledních letech zaměřují nejvíce. Kromě alba státních hymen Volk přetvořili i klasické skladby od Johanna Sebastiana Bacha nebo Richarda Wagnera a ke starší primitivnější tvorbě se vracejí prostřednictvím živých vystoupení, jakým bude i nadcházející koncert v londýnské Tate Modern vzpomínající na hnutí Neue Slowenische Kunst.
Fašismus nebo nadhled
Nedávný, minimálně dočasný, příklon k „inteligentnější" hudbě přitom politické pozadí ani pohnutky kapely také nijak neobjasňuje, stejně jako aktuální černá komedie Iron Sky, jejíž soundtrack mají Laibach na starosti. Záliba v klasické hudbě totiž znovu konvenuje estetice nacistického Německa, respektive jednomu ze stereotypů, který ji provází, poťouchlý filmový počin zase nasvědčuje ironizujícím interpretacím stylizace kapely.
Laibach tak zůstávají pozoruhodným fenoménem, který posluchače nutí přemýšlet nad symboly a jejich dnešním významem, ale zároveň přitahuje nepříliš uvědomělé sympatizanty nacionalistických myšlenek.
Levicový filozof Slavoj Žižek v dokumentu Predictions of Fire stylizaci Laibach shrnuje vcelku výstižně: „Jsou fašisti nebo ne? Co jsou? To, o co jde v jejich projektu, je právě obrátit tuto otázku na nás samé. Jaký zaujmeme postoj, když jsme konfrontováni s jejich představením? Oni nejsou odpověď, oni jsou ta otázka, oni jsou ten velký otazník na pódiu, my si musíme odpovědět sami."
