Pátek, 16:00 - Poslední hvězdu 62. Berlinale doprovázelo pár křičících fanynek a taky křičící fotografové. Robert Pattinson je díky Twilight sáze momentální světový idol, na svůj první festival nicméně přijel s o trochu náročnějším filmem Miláček - adaptací Maupassantova románu o muži, který se přes postel dostane k penězům.

„Georges je něco jako hvězda reality TV, našel způsob jak získat postavení děláním ničeho. A vůbec se za to nestydí, připadá mu, že má na to právo, že se měl narodit bohatý. Takové navíc nepoučitelné postavy se dneska ve filmech moc často nevidí," chválil si Pattinson.

Na tiskové konferenci, kam dorazila většina novinářů, co v Berlíně ještě zbyli, přiznal, že  v tomto anti-hrdinovi našel kousek sebe. „Když jsem asi před třemi lety ten scénář četl, líbilo se mi, že Georgese nabudí energií, jen když ho někdo urazí. To mi bylo blízké. Ale od té doby jsem už snad trochu dospěl."

Britské kostýmní drama financované „všude po Evropě" natočili jako svůj filmový debut dva zasloužilí britští divadelní režiséři, Nick Ormerod a Declan Donnellan. „Práci jsme si rozdělili docela přirozeně. Já se v divadle starám spíš o scénu, tak jsem ve filmu měl na starosti kameru a prostor, Declan zase pracoval s herci," vyprávěl Ormedor.

Přestože se pohledný příběh o zkaženém svůdci odehrává v Paříži po roce 1890, tvůrci ho vidí velmi současně. „Je tam zkorumpovaná vláda, která řídí zkorumpovaná média a chce z ,dobrých úmyslů' napadnout jinou zemi. Ano, je to vysoce aktuální film. Když chcete prozkoumat dnešek, musíte se někdy uchýlit do jiné doby. Přes masku jiného pak můžete říct víc o tom, jací jsme teď - a jací možná bohužel pořád budeme," dodává Donnellan. Možná proto si vybrali Pattinsona a chtěl vytěžit jeho současnou image, ale podle všeho to byl až příliš jednoduchý trik.

Pattinson se už pokusil dokázat, že není jen romantickým idolem, když vzal hlavní roli ve sladkobolném   dramatu Vody pro slony. Ohlasy se nesly převážně v tom smyslu, že stále vypadá jen jako kluk a nefunguje uvěřitelná chemie mezi ním a Reese Witherspoonovou. Tentokrát se objevují hodnocení, že není úplně špatný herec a docela zvládá roli sexy svůdníka, ale vypadá prý „příliš soudobě" a neumí se včlenit do historického kontextu. Jeho výkonu prý neprospívá ani to, že divadelní tvůrci překvapivě hodně často používají ve filmu detailní záběry tváří. 

 

 

Pátek, 10:00 - Festivalová soutěž, kterou zahájila francouzská revoluce, se na konci dostala k dalšímu historickému dramatu ze stejného století. Královská aféra se odehrává kolem roku 1770 na dánském dvoře, kde se nový osobní lékař poněkud šíleného krále Kristiána VII. zamiluje do jeho mladé královny Karoliny Matyldy.

„Tenhle příběh se v Dánsku učí ve škole," osvětlil režisér Nikolaj Arcel. Tamní filmaři se ho snažili natočit už dlouho, jenže projekt vyžadoval dost financí (rozpočet je okolo 5 milionů eur). Ty nakonec Dánové našli i ve Švédsku a ze třetiny taky v Česku, kde se film z části natáčel (v Kroměříži, Ploskovicích, Českém Krumlově, na zámku Kačina; v Praze si štáb pronajal Colloredo-Mansfeldský palác). České lokace nabízejí víc možností, jak točit 18. století; o zlatých ručičkách pochopitelně nemluvě.

Arcel přiznal, že vztah mezi královnou a doktorem nejspíš o něco zromantizoval; velmi dobře obsazený film ale není jen další z líbivých kostýmních podívaných. Víc než milostnému trojúhelníku se nakonec věnuje střetu osvícenských reforem s touhou po moci.

„Doktor Struensee byl interpretován různě - jako padouch i jako hrdina. Já ho vidím jako idealistu, který dostal šanci ideály prosazovat a začal se chovat jako ti, proti kterým bojoval. Ale díky jeho slabostem ho mám rád," říká herec Mads Mikkelsen, představitel Němce, který díky vlivu na královský pár dva roky neoficiálně řídil zemi.

Královskou aféru produkovala i společnost Zentropa Larse von Triera, který se jako konzultant podílel také na scénáři. Trier sice na dánskou královskou rodinu často veřejně nadává, ale jak připomínají producenti: „Lars hodně točí filmy o věcech, které nemá rád."

Kromě Mikkelsena se ve filmu objevuje i Alicia Vikander, loňská berlínská Shooting Star, která pochází ze Švédska, takže se kvůli roli musela za dva měsíce naučit dánsky.

Její německá kolegyně Birgit Minichmayrová z dalšího soutěžního snímku Milosrdenství německého režiséra Matthiase Glasnera, pověstného svými surově naturalistickými scénami (během sledování jeho filmu Svobodná vůle někteří slabší diváci omdlévali), se zase za pár týdnů naučila norsky. Aktuální Glasnerův počin je opět sociálním dramatem; niterně pronikavý příběh o vině a vykoupení vypráví o německém páru, který si nechce přiznat zodpovědnost za dopravní nehodu, při níž zemře mladá dívka.

Úzkostné intimní drama se odehrává v norském městečku Hammerfest u polárního kruhu, kde neutichající nervózní atmosféru snímku kontrastně dotváří okolní ledově klidné prostředí a temnota skandinávské zimy. Herci tak při natáčení museli bojovat s polární nocí i s mrazem téměř znemožňujícím vyslovit dialogy.

Hammerfest má s Němci neblahou zkušenost, na konci druhé světové války ji srovnali ze zemí. Pak byla i díky německým penězům znovu postavena. I když tuto historii režisér Glasner ve filmu nakonec nezmínil, téma viny a odpuštění jím prostupuje. „Myslím, že žijeme ve světě bez boha a pak tu nastává problém, jestli dokážeme sami odpustit druhým," říká.  

 

Čtvrtek 20:00 - Festival pomalu končí a soutěžní sekce ještě o něco rychleji; v pátek už je na programu jenom poslední kandidát, kanadské drama Válečná čarodějnice o dívce přinucené stát se dětským vojákem v subsaharské Africe.

Den předtím se představil maďarský zástupce Jenom vítr, o němž se už dopředu mluvilo jako o jednom z favoritů jinak poměrně nevýrazné přehlídky. Drama Benedeka Fliegaufa (Dealer, Mléčná dráha, Lůno) reflektuje vražedné útoky na Romy, které se v Maďarsku udály v letech 2008-2009 - a Berlinale se tradičně profiluje jako festival, který reflektuje společenská a sociální témata i politické otázky. 

Policejním vyšetřováním se ale tvůrce jenom inspiroval. Podle Fliegaufa film vzešel hlavně z jeho pocitů. „Několikrát jsem se v noci probudil a představil si zbraně a strach. Mohl bych vám teď vyprávět nějaké intelektuální bláboly, jak jsem chtěl říct něco o společnosti, ale to by byl zpětný pohled," přiznal režisér.

Sám pak jezdil po venkově a hledal v romské populaci vhodné představitele jedné rodiny, jejíž jediný den plný nevyřčeného strachu, vzteku a atmosféry ohrožení v minimalistickém filmu sledujeme nepříjemně roztěkanou kamerou zabírající především detaily.

Fliegauf, který je s filmem na Berlinale už potřetí, doufá, že jeho snímek dokáže něco změnit. Doufá v to zřejmě i maďarská vláda, která se podílela na jeho produkci - ač jinak sklízí po celé Evropě kritiku za nedemokratické zásahy do zákonů a zřejmě si tak chce vylepšit reputaci.

„Pokud země nemá dobrou image, kritický film jí pomůže. To, že umělci mohou kritizovat, ukazuje na dospělou společnost," říká režisér.

 

Čtvrtek, 16:00 - Jako tragickou komedii charakterizuje španělský režisér Álex de la Iglesia svou novinku Jiskra života, mix emotivního rodinného melodramatu a kruté satiry na svět médií a reklamy.

Režisér vyšel ze světa evropského komiksu a jako jeden z mála španělských tvůrců si pohrává s pokleslými žánry. Jeho předchozí film Balada o smutné trumpetě dostala předloni v Benátkách Stříbrného medvěda za režii. A asi není náhodou, že v porotě tehdy zasedal Tarantino - film se tváří jako válečný historický snímek o boji partyzánů proti frankistům, ale připomíná mix akčnějšího Terryho Gilliama a syrovějšího Tima Burtona a vyžívá se v plivání na španělskou kulturu a dějiny.

Autorova novinka promítaná jako Berlinale Special Gala sleduje boj o život a důstojnost - a hlavně o exkluzivní rozhovor s nezaměstnaným mužem, který spadl v právě otvíraném rekonstruovaném antickém divadle plném novinářů tak nešťastně, že skončil s tyčí v zadní části lebky. Což ho okamžitě promění v celebritu.

Přes křiklavé zobrazení mediálního hyenismu režisér tvrdí, že chtěl ve svém filmu uchovat i důstojnost a naději: „Filmaři přece chtějí vyprávět příběhy a vylepšovat životy lidí."

Komerční potenciál snímku, který odkazuje na Wilderovu klasiku Eso v rukávu (1951) i na současnou ekonomickou krizi, zvyšuje přítomnost Salmy Hayekové. Režisér ji obsadil nejen proto, že ji už dlouho zná. „Do příběhu se hodí, aby postava hrdinovy manželky byla cizinka, která úplně neví, co se kolem děje a dívá se na ty španělské supy zvenku," vysvětlil Iglesias.

Natáčelo se v zimě a venku, což nejvíc vadilo představiteli hlavní role zkrachovalého neúspěšného reklamního pracovníka, José Motovi, který většinu filmu proleží. „Režisér mi během natáčení ani nechtěl zapnout ohřívač, prý mu vadil v záběru," stěžoval si herec, který si "jako paralyzovaný" musel zvyknout hrát bez řeči těla.

Pro Hayekovou bylo zase nejtěžší „najít si pozici v tom cirkusu, kde běží víc různých žánrů najednou." Mexická hvězda přitom dostala jednu z mála postav nezkarikovaných touhou po penězích a slávě.

Podle dosavadních recenzí film občas míří na příliš lehké cíle a občas neumí vybalancovat polohu mezi černou komedií, satirou a skutečným lidským neštěstím. Ale právě Hayeková snímku jednoznačně dominuje a její výkon prý připomíná herečku Carmen Mauru ve starších Almodóvarových filmech.

 

Čtvrtek, 08:00 - Do speciálního hlavního mimosoutěžního programu patří i akční thriller Zkrat (Haywire) - nejspíš zařazený pro oddech a kvůli jménu Stevena Soderbergha, protože jeho novinka je film o superagentce, která se minimalistickým (někdo by mohl říct až nezáživným) dějem doslova prokope na úkor zdraví svých zrádných mužských kolegů.

"A po tomhle přijde film o striptérovi, ano evidentně se přesouvám do méně vážné fáze. Ale to by se mělo podporovat, ne?" komentoval svou současnou kariéru Soderbergh

Na tiskovce taky vysvětlil pověsti o tom, že přestane točit. „Chci si jen na chvíli odpočinout, natáčel jsem teď každých devět měsíců. A dám vám radu. Když se opijete s Mattem Damonem, neříkejte mu nic, co nechcete, aby se objevilo v novinách. Že si plánuju dobít baterky, jsem tvrdil v rozhovorech už předtím, ale nikoho to nezajímalo, dokud to neřekl Matt," prohlásil režisér, který střídá pravidelně odlehčenější zábavné tituly a seriozní dramata, které mu vydělávají na různé experimenty.

Otázka je, kam patří Zkrat, který se v březnu dostane do českých kin. Vznikl už před rokem, tedy ještě před Nákazou, a hlavně díky tomu, že v něm neodmítla hrát Gina Caranová. Ta po kariéře šampiónky bojových umění uvažuje o profesi herečky. „Natáčení bylo skvělé. Ta změna byla zajímavá. Obvykle mám na bitky jenom jeden pokus," pochvalovala si natáčení s řadou hvězd (Michael Douglas, Michael Fassbender, Ewan McGregor, Channing Tatum, Bill Paxton, Antonio Banderas, Mathieu Kassovitz).

Jestli by s ní natočil rovnou sérii ve stylu agenta Bournea, ale Soderbergh přemýšlet nechtěl. „Mluvit o projektech dopředu znamená špatnou karmu. To můžete jenom vy. Nebo Matt Damon."

Víc než nervního Bournea by každopádně Zkrat chtěl připomínat filmy 60. a 70. let, především trilogii s Michaelem Cainem v roli špióna Harry Palmera - jen natočenou na digitál. Soderbergh, který u svých filmů stojí i za kamerou pod jménem Peter Andrews, je známý jako fanoušek nových technologií.

„Jsem zastánce všeho, co mě rychleji dovede k cíli. Díky digitálu jsem mohl v noci hned stříhat a druhý den jsem věděl, jestli chci něco přidat." Přítomný Michael Fassbender zavzpomínal, jak obdivoval, že už na dotočené party v Dublinu režisér štábu promítal tu část, kterou ve městě natočili.

 

 

Středa, 20:00 - Berlínský valentýnský večer se dal prožít nejen vyznáváním obdivu k Meryl Streepové, ale i na ne-romantické smutné komedii Znovu a jinak - druhém filmu, který spolu natočili režisér Jason Reitman a scenáristka Diablo Codyová po úspěšné Juno.

„Diablo je pro mě jako sestra, jsem moc rád, že ji mám. Píše rychle a hodně - a vždycky, když něco dopíše, zavolá mi. Jsem jí vděčný, kdybych točil jen filmy podle svých vlastních scénářů, moje kariéra by byla o dost chudší," prohlásil syn slovenského rodáka Ivana Reitmana na tiskovce, kam dorazil i s porcí lokální pochutiny, spetzlí. „Máma Dietera Kosslicka navařila pro celý festival," vtipkoval.

Oproti Reitmanově předchozímu filmu Lítám v tom s Georgem Clooneym působí nová tragikomedie zase víc jako americká nezávislá produkce - víc hořkosti, méně sentimentu. Což se jen hodí k hlavní hrdince, rozvedené a poněkud labilní spisovatelce, která se vrátí do nenáviděného rodného maloměsta s umanutou představou, že tam svede svou první lásku, dnes ženatého otce rodiny.

„Mavis zoufale chce být milována, jen na to jde úplně špatně. Nemyslím si, že je monstrum, nesoudím své postavy. Jinak bych nemohl natočit film o tabákové společnosti nebo o muži, jenž propouští jiné z práce," říká Reitman. Do Berlína s sebou ale nevzal představitelku Mavis, Charlize Theronovou, nýbrž herce Pattona Oswalta, který si první návštěvu města užívá s veselým nadšením. Jejich film uvidí Němci od 23. února v kinech, u nás to bohužel vypadá jen na DVD.

 

Středa, 17:00 - Festival je za polovinou. Mrazy mezitím polevily a návaly diváků po víkendu polevily taky, ale ne o moc. U hlavních pokladen na Postupimském náměstí, kam se chodí do fronty i s termoskou a spacákem, každý den pořád stojí desítky lidí - ještěže jsou kasy umístěné uprostřed vyhřívaného nákupního centra. Ředitel Berlinale Dieter Kosslick si libuje, že se prodalo už přes čtvrt milionu lístků.

Platícím divákům se už představil i jediný česky mluvený zástupce v programu, konkrétně v sekci Forum, která vítá neobvyklé filmy všeho druhu. Snímek Příliš mladá noc od slovinského absolventa FAMU Olma Omerza určitě ostudu neudělal. O účast na světové premiéře se sice diváci nervali, ale filmu si všiml prestižní Hollywood Reporter a otiskl pochvalnou recenzi, která vzbudila zase zájem dalších zahraničních novinářů.

"Je to povedená záležitost v malém balení," naráží autor kritiky Neil Young na délku filmu, který trvá 65 minut. Vypráví příběh dvou kluků na prahu puberty, kteří náhodou prožijí jednu noc ve společnosti trojice dospělých a seznámí se s jejich světem a jejich komplikovanými vztahy.

"Většina umělecky zamýšlených evropských filmů - především rakouských - by na tom vystavěla drásavou podívanou o ztrátě nevinnosti, pedofilním zneužívání a nebo násilném konfliktu. Omerzu a jeho spoluscénáristé ukazují nevhodné chování dospělých svůdně tajemně, někdy až v temných komiksových fragmentech."

K tomu byl debut vybrán do projektu Berlinale Goes Kietz, tedy mezi pouhých osmnáct filmů z celého programu promítaných během festivalu i v berlínských artových kinech.

Hollywood Reporter komorní snímek o dvou dvanáctiletých klucích, kteří stráví novoroční noc v bytě jedné slečny a jejích dvou nápadníků, vidí jako „elegantně natočený film o ztrátě nevinnosti".

Sám režisér svůj absolventský film považuje spíš za příběh o mocenských hrách v milostných vztazích. „Vyhýbal jsem se vyprávění z pohledu dětí, to je v tomhle žánru, podle mě, trochu klišé. Děti jsou alter ega dospělých postav a katalyzátorem jejich problémů. Díky nim nahlížíme do světa dospělých - a používal jsem je i ke komentování příběhu," vysvětloval publiku.

 

Středa, 8:00 - K letošnímu Valentýnu dostala dvaašedesátiletá Meryl Streepová čestného Zlatého medvěda a taky pár dárků - od svých novinářských obdivovatelů, kteří se na tiskové konferenci nebáli marnit čas svými vyznáními lásky k stále skvělé americké herečce.

Jeden se vydrápal na pódium, předal americké hvězdě kytici a políbil ji. Další reportér pak Streepové daroval matrjošku. Každá z jejích vrstev představovala jednu ze slavných filmových rolí.

Streepová nevypadala, že by jí taková popularita vadila, ale přiznala, že jí v lecčem brání. „Nemůžu jít třeba v Berlíně do žádné galerie. Kdybych se na něco zadívala, pár lidí by se zadívalo na mě. Nestěžuju si, jen mi uniká spousta moderního umění."

Kromě hitů jako Vzpomínky na Afriku nebo Madisonské mosty se Streepová na Berlinale ukazuje i ve své nejnovější roli, za niž právě sbírá ceny (naposledy britskou BAFTA) a zřejmě míří k Oscarovi. Zatím má dvě zlaté sošky a v Hollywoodu absolutně rekordní počet sedmnácti nominací.

Ve filmu Železná lady hraje Margaret Thatcherovou a film o kontroverzní britské premiérce svým neobvyklým pohledem na její kariéru sám vyvolává kontroverze. Pro jedny Thatcherovou příliš polidšťuje; jejím příznivcům, jako současnému britskému premiérovi, zase vadí, že nekompromisní političku ukazuje i jako senilní stařenu.

„Polovina filmu je fikce, druhá půlka je vyprávěná z jejího pohledu a jsou to jen vzpomínky, vyvolané tím, že vyklízí věci po svém mrtvém manželovi," říká režisérka Phyllida Lloydová s tím, že snímek nemají diváci považovat za politickou biografii. „Politické na něm může být jen to, že v něm mluvíme o stařecké demenci," dodala.

Sama Lloydová bývalou premiérku nijak nemiluje. „Ale víc nás zajímalo téma ztráty moci a co je na konci života vlastně důležité. Tak by postupoval třeba Schiller: vzal by pár epizod ze života a na nich zkoumal, co ho zajímá," vysvětlovala původně divadelní režisérka, která s Meryl Streepovou natočila už úspěšný muzikál Mamma Mia!

Jako „liberálka, levičačka a herečka z New Yorku" postavu Thatcherové nikdy neobdivovala ani její představitelka. „Ale teď jsem se o ní dozvěděla věci, které by překvapily i pravičáky. Navíc herec nemůže soudit své postavy, to se umělecky ztratí. Vždy ve svých rolích hledám něco blízkého. Lidi spolu mají společného víc, než si chtějí přiznat. Dokonce i s Margaret Thatcherovou," říká Meryl Streepová, podle níž byla první britská premiérka třeba nepřiznanou feministkou, která pomohla připravit cestu pro zrovnoprávnění pohlaví. 

 

Úterý, 18:00 - V soutěži se už ukázal film zčásti animovaný, řecká Meteora o vztahu mnicha a jeptišky, v úterý pak Tabu - portugalsko-brazilsko-německo-francouzský film, který je černobílý, ve formátu 4:3 a zčásti němý, resp. vyprávěný jen pomocí vypravěče mimo obraz. Tedy další pocta filmové historii jako populární favorit Oscarů, francouzský Umělec?

Portugalský režisér Miguel Gomes si to nemyslí. „Kinematografie žádnou poctu nepotřebuje, takže bych to tak nenazval. Je to milostný dialog mezi mým snímkem a jinými filmy, především němými a klasickými americkými." Všechny odkazy na stará díla přítomné v jeho příběhu tragické nevěry, především ta od jednoho z německý klasiků F. W. Murnaua, jsou prý ale podvědomé.

„Mám dost špatnou paměť, takže se nesnažím na nic odkazovat záměrně. Že to pak vyjde takhle, za to může moje podvědomí filmového fanouška. Murnaua samozřejmě znám, když mi bylo patnáct, portugalská televize vysílala všechny jeho filmy. Ale jde mi o můj příběh, nechci vyloučit diváky, kteří odkazy nepochopí," říká Gomes.

Jeho novinka je spíš stylovou i žánrovou hrou a obsahuje v podstatě dva filmy - a ten horší, táhlý a statický portrét osamělosti postarší paní, se odehraje jako první. Teprve když zemře její sousedka, přijde řada na „vzpomínky na Afriku" a vášnivý mimomanželský poměr, představený bez dialogů pouze pomocí vypravěče.

Tuto část Gomes natáčel skoro bez scénáře, herci znali jen obrys příběhu a konec. „Připadalo nám to jako divný nápad, ale chtěli jsme mu ukázat, jak jsme odhodlaní," shrnula za herce Ana Moreira.

 

Úterý, 11:00 - Čína je kromě soutěžního tříhodinového eposu White Deer Plain (Bílá jelení pláň) o konci čínského impéria zastoupena v hlavním programu ještě dvakrát mimo soutěž: historickou akcí Létající dýky z Dračí brány s Jetem Li a pak 141minutovým dramatem The Flowers of War (Květy války).

Snímek se směsí naturalismu a poetismu sleduje srdcervoucí příběh dívek z klášterní školy, do jejichž záchrany se z okupovaného Nankingu roku 1937 zapojí skupina prostitutek a jeden Američan s nově nalezeným svědomím. Toho hraje Christian Bale, další z hvězd Berlinale.

Co herce proslaveného rolí Batmana lákalo na čínské produkci? „Nejdřív možnost spolupráce s režisérem Čang I-mou-em , jehož filmy obdivuju. A pak to bylo něco nového a já rád zkouším nová dobrodružství, nechci být předvídatelný sám sobě," říká herec, který ve třinácti začal kariéru jiným válečným příběhem z Číny, Spielbergovou Říší slunce. „Už se to zdá jako by to bylo v jiném životě."

V The Flowers of War si zahrál s řadou mladých debutujících čínských hereček. „Užíval jsem si jejich naivitu - jen díky takovému nedostatku ,realismu' se nebojíte riskovat," prohlásil na tiskové konferenci Bale. Přítomné kolegyně Nin Nin a Čang Doudou si zase pochvalovaly, jak byl herec - známý tuhou přípravou na psychopatické role i cholerickými výstupy - přátelský a milý (a tak se jevil i na tiskovce).

The Flowers of War nabízí explicitní scény a Čang I-mou prý řešil dilema, jaký zlomek z válečných hrůz na plátně ukázat, neboť se tu páchá násilí na dvanáctiletých nevinných dívkách. Na druhé straně film se stejnou intenzitou zobrazuje proměnu Balea, v němž extrémní situace probouzí ušlechtilost. Jeho postava je na začátku vykreslena jako zábavně podaný opilecký sobec, kterého brutální útok na konvent změní v příkladnou křesťanskou figuru.

Představitel „Chine-woodu" Čang I-mou (Klan létajících dýk) nabízí v tradiční vizuálně vycizelované formě další emotivní spektákl, pod nímž se schovávají ještě další příběhy - o tom, jak chce Čína vypadat mírumilovná a jak se snaží prorazit na globální filmový trh. 

 

Pondělí, 20:00 - Mohl se promítat na Sundance, ale Billy Bob Thornton trval na tom, že svůj nový film Auto Jayne Mansfieldové vezme až na festival, „který má seriózní reputaci". Spojené státy tak v letošní berlínské soutěži zastupuje snímek od muže, který současný americký film dost kritizuje.

„Točí se tam komedie o puberťácích nebo filmy o gladiátorech a producenti se zajímají hlavně o hvězdy," postěžoval si Thornton, který nakonec svůj čtvrtý režijní počin natočil v ruské koprodukci. Vypráví o dvou rodinách, z Británie a z amerického jihu, které se v roce 1969 setkají na pohřbu jedné ženy.

Jak ukázala hojná účast na tiskové konferenci, i sám Thornton je celebrita. Může za to jeho herecká kariéra i vztah s Angelinou Jolie, na niž - jak koneckonců sám čekal - taky na tiskovce padl dotaz. Herec a filmař novináře ujistil, že jsou nejlepší kamarádi a že se s ní na festivalu setká.

Zato prý měl složité vztahy s vlastním otcem a tímto rodinným dramatem je řeší. „Můj otec byl násilnický Ir a nepamatuji si, že bych s ním někdy vedl pořádný rozhovor. Se mnou a s mým bratrem komunikoval tak, že nás bral k bouračkám, dívat se na vraky."

Právě podle něj je ve filmu modelovaná postava prvního, amerického manžela zesnulé ženy, do níž Thornton obsadil svého mentora Roberta Duvalla. Zvláštní záliba v autonehodách byla inspirací i pro název filmu - hollywoodská hvězda Jayne Mansfieldová dost brutálním způsobem zahynula při autonehodě v roce 1967.

Dramaturgicky trochu rozostřené drama s příliš mnoha postavami ale nevypráví jen o rodinných srážkách tří generací a dvou zemí. Skoro každá mužská postava je deformovaná zážitkem z války a z Auta tak nakonec vypadne hlavně pacifistické sdělení.

„Chtěl jsem na to jít oklikou. Místo filmu, který by se jmenoval Proti válce, jsem použil setkání rodin kvůli pohřbu jako předehru skutečného tématu - jaký má válka dopad na různé generace a jak se pořád nedokážeme poučit. Kdybych film chtěl shrnout jednou větou, řekl bych, že je o romantismu tragédie," vysvětlil režisér, který do Berlína přiletěl rovnou z Londýna z udílení britských filmových cen BAFTA i spolu s Johnem Hurtem, čerstvým držitelem čestné Bafty za celoživotní přínos filmu.

Pondělí, 14:00 - Vedení v soutěži se ujala Barbara, o dvě hvězdičky před titulem César musí zemřít - aspoň v souborném hodnocení osmi kritiků v časopisu Screen. Nejhůř zatím v tomto výběru dopadá španělský hororový thriller Dětinské hry. Screen tohle „juvenilní" Vertigo obvinil z rutiny, Variety nicméně film Antonia Chavarriase připadal „přesvědčivý a kompaktní".

Další kandidát na Zlatého medvěda se jmenuje Dítě z vrcholu - nebo Sestra, záleží, jestli preferujete původní nebo anglický titul. Natočila ho Švýcarka Ursula Meierová a ve Švýcarsku se také odehrává. Zčásti v luxusním lyžařském středisku a zčásti pod kopcem, kde žije dvanáctiletý kluk, který v resortech krade, aby uživil sebe i svou nezodpovědnou, nezaměstnanou dospělou sestrou. „Je to jiný pohled na Švýcarsko. Ano, i tam se krade. A s podobným malým zlodějem jsem se setkala," říká režisérka.

Příběh se nicméně radši odehrává někdy v 90. letech; tvůrci ví, že dneska už asi takhle chudí lidé bez státní pomoci v zemi nežijí. „Ale postavy si za svou situaci z větší části můžou samy, je to víc film o zoufalství než o sociální situaci ve Švýcarsku," připomínala Meierová a snažila se tak odlišit svůj snímek od sociálně realistických děl bratrů Dardennových, které Sestra námětem i stylem docela připomíná.

Po dramatu Sbohem královno se s tímto v soutěži znovu ukázala Léa Seydouxová. S rolí prý bojovala, než si k ní našla cestu. Proč je její sestra tak problematická, se pořádně odhalí až v půlce snímku, a tvůrci žádali, abychom to neprozrazovali.

V hlavní roli zaujme další malý talent Kacey Mottet Klein. Oproti kolegovi Thomasu Hornovi z hollywoodského dojáku Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně blízko má víc hereckých zkušeností, i díky předchozímu filmu Ursuly Meierové Home. Před novináři se ale červená a radši moc nemluví.

 

Pondělí, 11:00 - Před rokem se Andrea Riseboroughová na Berlinale ukazovala jako herecká naděje shooting star. Tehdy se tu také setkala s režisérem Jamesem Marshem, který má na kontě mimo několika hraných snímků i řadu dokumentů většinou dosti bizarních témat.

Tématem jejich tehdejšího hovoru byla role ženy ze severoirské rodiny zapletené s IRA, kterou okolnosti donutí stát se informátorkou Britů. Po roce se herečka právě s ní do Berlína vrátila. Britský thriller Shadow Dancer byl uveden v hlavní sekci, ale mimo soutěž.

Partnerem vycházející britské hvězdy se stal Clive Owen. Ten si střihnul roli dalšího agenta, tentokrát z MI5, který hrdinku naverbuje a pak se za ni cítí zodpovědný. „Nepřitahují mě role agentů, ale mužů, kteří se perou s  dilematem, s konfliktem," ujišťoval herec. Ve snímku si zahrála také Gillian Andersonová známá jako agentka Scullyová ze seriálu Akta X.

Film se odehrává v roce 1993, tedy v době začínajícího mírového procesu v Severním Irsku. Režisér James Marsh, držitel Oscara za dokument Muž na laně, umí vizuálně evokovat tíživou atmosféru chmurných dob - avšak oproti jeho příspěvku do britské televizní krimi trilogie Red Riding postrádá novinka napětí a intenzitu. Největší slabinou filmu je pak ne úplně srozumitelný děj, v němž divák takřka neustále tápe.

Zůstává tak přece jen otázka, proč si britský „podivínský" režisér zvolil zrovna vážné politické téma. V 90. letech debutoval filmem o posledních dnech zpěváka Marvina Gaye, který byl zavražděn svým otcem, kazatelem a příležitostným transvestitou; poté následovala vlna podobně obskurních témat, např. dokument o bizarním jídelníčku Elvise Presleyho (The Burger and the King, 1996). Jeho celovečerní hraný debut The King s Gaelem Garcíou Bernalem v hlavní roli se v roce 2005 promítal v Cannes.

Režisér však nový snímek nevidí jako politický. „Je to film o mikrokosmu rodiny. Politika tzv. nepokojů je moc komplikovaná," říká o příběhu ženy, která musí zradit vlastní bratry, aby ochránila svého syna. „Běžně se stávalo, že v jedné rodině byli členové IRA i donašeči. Byla to paranoidní doba plná strachu. Nevím, jak někdo takový stres vůbec mohl zvládnout," dodala Riseboroughová.

Scénář vznikl podle knihy Toma Bradbyho, který v Severním Irsku v 90. letech působil jako novinář. „Ta rána je pořád otevřená, ale už s ní obě strany tolik nemanipulují. Připadá mi, že dřív jsme nebyli připraveni přijmout vinu," myslí si Angličanka Riseboroughová. Režisér ji doplňuje: „Dnes je snad v Severním Irsku víc stability, díky které se můžeme dívat zpět. A s časovým odstupem těm událostem víc rozumíme."

 

Neděle, 17:00 - Mezi nejpopulárnější filmy v předprodeji lístků a tedy kandidáty na diváckou cenu v sekci Panorama patří Iron Sky, komedie o nacistech, kteří se v roce 1945 ukryli na Měsíci a v roce 2018 se chystají na meteorblitzkrieg a novou invazi Země. Zápletka domácí publikum nalákala, v Německu se do veseloher o nacistech nikdo pořád moc neodvažuje. Což poznali i finští producenti.

„Koproducent byl v pohodě, komplikace ale nastaly při hledání německého distributora, kterého jsme potřebovali, abychom na natáčení dostali víc peněz. Všechny distribuční firmy chtěly nejdřív vidět film," popisoval producent Tero Kaukomaa.

Z téhle šlamastyky tvůrce dostala až početná fanouškovská komunita, která zareagovala na výzvu autorů a zapojila se do financování: do rozpočtu 7,5 milionu eur přidala skoro milion. I díky nim se film mohl promítat na Berlinale - šest let poté, co jeden kamarád režisérovi Timu Vuorensolovi vyprávěl v sauně, co se mu zdálo o Hitlerovi.

Vuorensola není nováček ani v parodiích ani taktikách svémopomoci. Má na kontě snímek Star Wreck: In the Pirkinning - parodii seriálů Stark Trek a Babylon 5, již vytvořila za sedm let skupina jím vedených dobrovolníků. Není tedy divu, že němečtí vojáci vypadají trochu jako Lucasovi imperiální stormtroopeři. 

Výsledek jeho novinky ale není zas tak ujetý, jak by se mohlo zdát, i když obsahuje šíleného vědce, arizovaného vyběleného černocha nebo propagandistku, která přestane věřit snům o nacistickém míru až poté, co uvidí celých 125 minut Chaplinova Diktátora.

Spíš jde o kombinaci béčkové akce a vesele cynické satiry na politiku a ideologie (nacistickou i republikánskou). Nakonec i německá premiéra bude. V dubnu, kdy má taky vyjít soundtrack k filmu, který nahráli Laibach - známí Slovinci, kteří si rovněž pohrávají s estetikou totalitních režimů.

Vuorensola by nyní rád natočil "televizní sci-fi seriál pro mezinárodní publikum". Pokud se prý náhodou nepustí do pokračování, kdy agenti Stasi skončí na Marsu.

 

Neděle, 10:00 - Do Berlína přijela Angelina Jolie. V roli režisérky milostného dramatu z balkánské války V zemi krve a medu. A pochopitelně v roli hvězdy; větší povyk už může být snad jen příští pátek kolem „upíra" Roberta Pattinsona.

Na tiskové konferenci k jejímu filmu novináři seděli i na zemi, pokud se do sálu vůbec dostali; nejlepší bylo zajít i na předchozí tiskovku a zůstat za cenu toho, že jste pak během čekání nemohli opustit místnost. Večer před kinem, kde se premiéra konala, zase červený koberec zatarasil hlavní vchod - a publikum pak projevovalo hlasitý nesouhlas, že musí čekat na mrazu a tlačit se u jedněch dveří.

Uvnitř se diváci rychle uklidnili, když jim z VIP řady zamával Brad Pitt, a pak zase zhrozili nad hrůzami války, které snímek V zemi krev a medu ukazuje. Má už pověst filmu, na nějž se těžko dívá - byť Jolieová většinu násilí nepodává zcela přímo.

„Máme zodpovědnost ukázat všechny ty hrůzy - a to pořád zobrazujeme jen malý kousek. Když se dívám na válečný film, který je „příliš lehký", nemám z toho dobrý pocit," vysvětlila Jolieová na tiskovce. S úsměvem pak odbyla kritiky, že snímek, který také sama napsala, je moc černobílý nebo pro muslimský. „Je to jen jeden příběh z mnoha. Většina diváků ho jako černobílý nevidí," uvedla.

Snímek se soustředí na milostný vztah mezi zajatou Bosňankou a srbským vojákem, jejím věznitelem - mimochodem nejzajímavější postavou, jež nejvýstižněji reprezentuje, co válka udělala s lidmi.

V zemi krve a medu je poměrně klasický případ režírujících hvězd: filmu by se dala vytýkat tezovitost nebo „obyčejnost" režijního zpracování, stejně tak se mu nedají upřít dobré úmysly (což můžou hereččini kritici označit za nesoudnost celebrit).

Sama Jolieová, která se prezentuje jako zodpovědná hvězda, považuje snímek za „vzdělávací" a apeluje na mezinárodní svědomí - chce, aby se dostal k co největšímu publiku. Natočila ho s balkánskými herci a kromě původního jazykového znění má i anglickou zvukovou verzi.

"Kdyby zbytek světa tehdy zakročil dřív, umřelo by míň lidí. Doufám, že když lidi po tomhle filmu uvidí v televizi záběry třeba ze Sýrie, víc je zasáhnou," apelovala Jolie na diskusi po promítání, kterou s ní vedla Jasmila Žbaničová, režisérka bosenského snímku Grbavica. Její minimálně o třídu působivější snímek o důsledcích stejné války získal v roce 2006 na Berlinale Zlatého medvěda.

 

Sobota, 18:00 - Z prvních tří soutěžních příspěvků zatím kritici oslovení renomovaným magazínem Screen zatím upřednostňují Návrat domů od Frederica Videaua - francouzský příběh vyprávějící o dívce, která se pokouší vrátit k „normálnímu" životu po osmi letech, kdy ji držel ve sklepě lesní dělník.

Snímek s mnoha flashbacky rekapituluje její věznění a vztah s únoscem, k němuž si vytvořila klasický stockholmský syndrom. Film zachycuje spíš nuance „podivného vztahu" a výsledné trauma než pikantní detaily. Při promítání v Berlíně pochopitelně nemohl nepřipomenout „sousedské" příběhy Nataschi Kampuschové a Elisabeth Fritzlové.

V sobotu se v soutěži představil i první domácí zástupce, film Barbara o východoněmecké doktorce, která chce emigrovat a je za to poslána na malé město. Což znamenalo, že na dopolední novinářské projekci bylo narváno a pozdě příchozí se do sálu nedostali. Nebo že němečtí žurnalisti na tiskovce víc než o významech filmu diskutovali o tom, jak věrně se tvůrcům povedlo zachytit detaily života v NDR „Opravdu by východní Němec v 70. letech vařil ratatouille?" zněla jedna z otázek. „No, spíš by tomu říkali ein kessel buntes," odpověděl herec Ronald Zehrfeld.

„Kvůli příběhu bylo důležité, aby realita NDR v našem filmu vypadala přesvědčivě, ale hlavní důraz jsme kladli na hroutící se rigidní systém a na to, jak v něm můžete přežít," prohlásil režisér Christian Petzold, jehož rodiče z NDR emigrovali.

Hlavní roli v jeho novince hraje populární německá herečka Nina Hossová; ve filmu spolupracovali už popáté. Petzold sice odmítl, že by Hossovou nazýval svou múzou už proto, že „múza zní tak rakousky". Ale jinak její výkon chválil. Ostatně Barbara vyprávěná pomalu a bez překvapivých zvratů umí upoutat právě díky hereckým výkonům.

 

Sobota, 12:00 - Berlinale znovu ukazuje, jak je Shakespeare inspirativní i aktuální. Loni tu soutěžila tragédie Coriolanus, kterou herec Ralph Fiennes přenesl do kulis balkánské války. Letos pod názvem César musí zemřít soutěží tragédie Julius César od bratří Tavianiů, která se odehrává ve vězení. Vězni v ní hrají hlavní role - a překvapivě dobře na to, že jenom jeden z nich je dnes profesionál, zbytek má zkušenosti pouze z místního divadla a většina pořád sedí za mřížemi.

Je cítit, že tématům hry o zradě, zneužité moci, vraždě a výčitkách svědomí rozumí moc dobře. „Hrají jinak, s opravdovou bolestí, kterou normální herci nemají. Prožívají při tom své vlastní utrpení," popisoval natáčení Paolo Taviani.

Veteráni italského filmu jsou stále čilí a Shakespeara prý milují odmala. „Je to náš otec, bratr a syn. A génius. Teď, když jsme tak staří, jsme se rozhodli, že ho můžeme trochu dekonstruovat a přeskládat," prohlásili.

Hru převypráví v podstatě celou; jen zkráceně a s důležitými odbočkami do myslí vězňů. Až na pár scén ji natočili černobíle. „Chtěli jsme ukázat, jak něco vzniká v duši lidí, tedy něco nerealistického. Barva by na to byla moc naturalistická," dodává Vittorio.

Největší tragédií tohoto Césara není smrt Bruta, ale fakt, že se všichni herci po představení zase vrátí do svých cel, které se po prožitém Shakespearovi jeví ještě těsnější.

 

Pátek, 22:00 - Porota vedená Mikem Leighem zahájení i první soutěžní film. Berlinale pro čtvrteční otevření zvolilo francouzský film (se španělským finančním vkladem) a s domácí hvězdou Diane Krugerovou v roli Marie Antoinetty. První čtyři dny francouzské revoluce ovšem sledujeme hlavně očima její oddané poddané, mladé a láskou zaslepené dívky Sidonie Labordeové v podání nového talentu Léy Seydouxové.

S popovou Marií Antoinettou Sofie Coppolové nemá tenhle strohý, a přitom atmosférický film s uvolněnou kamerou a thrillerovou hudbou moc společného. Režisér Benoit Jacquot zbavil kostýmní drama obřadnosti a nabubřelosti po svém.

Luxus Versailles stojí na bažině, z níž občas vyplavou krysy; ty se v jiné podobě najdou i mezi šlechtou, jejíž marnivý a krutý svět se prolíná s životy služebnictva. Nakonec i "nadbytečně" rozehraný lesbický trojúhelník mezi Sidonií, královnou a její milenkou se zúročí a zapojí se do příběhu pro ty, kterým nestačí pozorovat krásně nasvícené zákulisí rozpadajícího se francouzského dvora.

Většina dosavadních recenzí hodnotí film jako velmi solidní a občas i provokativní, ale nakonec i trochu "oldschoolový" kus připomínajíci stylem třeba Dívku s perlou. Web screendaily ovšem připomíná, že snímek má i velmi současný rozměr: Co je prý v dnešní době recese aktuálnější než zachytit konec rozmarné elity vyvovolávající hněv davu. 

 

Pátek, 16:00 - Berlinale jako obvykle využívá toho, že se odehrává v (před)oscarovém měsíci a uchazeči o sošky se rádi předvedou médiím. Letos ovšem neměli organizátoři šťastnou ruku. V hlavním soutěžním programu se bez nároku na ceny promítá dvojnásobně nominovaný film Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně blízko od mistra tak trochu hladivého umění Stephena Daldryho, který tradičně ví, jak na akademiky.

Adaptace druhého románu Jonathana Safrana Foera se každopádně hodí do současné smířlivé nálady akademie. Oproti dojemné, ale ne kýčovité knize je filmový příběh desetiletého kluka, který ztratil 11. 9. 2001 otce, jen doják plný rodinných hodnot a jímavého klavírního doprovodu. Hlavní hrdina nakonec nachází ztracený smysl světa v idealizované podobě sjednoceného zbytku rodiny i zbytku Ameriky. Role nominovaného Maxe von Sydowa je němá - coby výraz traumatu z bombardování Drážďan.

Adaptace se dočkal i první Foerův román Naprosto osvětleno. Film o hledání židovských kořenů na Ukrajině režíroval herec Liev Schreiber a ústřední dvojici si zahráli Elijah Wood a Eugene Hutz z Gogol Bordelo. Zřejmě i díky trojici "sympaťáků" tento nezávislý film poměrně zabodoval - přestože pro některé čtenáře dost nepochopitelně vynechává skoro celou historickou rovinu knihy a dělá z ní hlavně bizarní východní road movie.

Některé herecké výkony zaujmou nejvíc asi i tentokrát. Třináctiletý Thomas Horn rolí kluka na pokraji Aspergerova syndromu herecky debutuje, pokud tedy nepočítáme roli kobylky ve školní hře. Ve společných scénách se Sydowem sice ještě dost ztrácí, ale dokázal zaujmout jako herec - i jako osobnost.

Daldry, který kdysi objevil Jamie Bella v Billy Elliotovi, ani nemusel na tiskovce vykládat, jak je Thomas nebývale inteligentní. Už umí s profesionální samozřejmostí skládat pocty kolegům a výmluvně odpovědět na cokoliv. Ze smělého debutanta plynule padaly věty jako: „Jsem rád, že si z 11. září nic nepamatuji. Byly mi tři roky a pro vývoj tak malého dítěte není břímě takové tragédie dobré."