Los Angeles - Konec roku je i sezónou výročních žebříčků a prosincová vydání časopisů či webových portálů o hudbě jsou tradičně žní nejrůznějších „best of" seznamů. Žijeme sice v éře roztříštěného vkusu, kdy se posluchači málokdy shodnou na svých favoritech a roční cyklus se už zdá být při rychlosti nových trendů k mapování jejich pohybů příliš dlouhý. Letos však ze zástupů muzikantů shromážděných v anketách doslova vyčuhuje jedno jméno.
Konsensuální deskou roku 2011 je Let England Shake, koncepční nahrávka o zániku britské říše od PJ Harvey. Za nejlepší album ji do poloviny prosince vyhlásilo devět publikací nebo portálů.
Melancholičtí muži
Vítězství ledové královny z ostrovů potvrzuje navíc letošní dominanci ženských interpretek. Její krajanka Adele vládla prodejním žebříčkům a v seznamech výročních žebříčků shromážděných portálem Metacritic se k ní přidává i excentrická písničkářka tUnE-yArDs, multiinstrumentalistka St. Vincent nebo bluegrassová stálice Gillian Welch. Muže zastupují vesměs melancholičtí písničkáři - Justin Vernon alias Bon Iver, James Blake či internetová senzace The Weeknd.
„Je to zpověď jedné z největších básnířek, kterou kdy měla populární hudba - o jejím vývoji jako ženy a hudebnice i o tom, jak je navěky spojená se světlými i temnými časy své domoviny," píše webový magazín Slant vznosně o svém albu roku Let England Shake. Ne že by si PJ Harvey za dvacet let v hudebním byznysu mohla stěžovat na nepřízeň kritiky; největší ovace ale sklízí až se svým osmým studiovým albem, za které už si v září odnesla prestižní britskou cenu Mercury.
Problematické hledání identity Britů v globální éře a poeticky zpracované svědectví o historických úběžnících, na nichž stojí někdejší impérium, jsou velká témata, která Let England Shake předurčovala k obdivu. Deska zvítězila v britských časopisech NME, Uncut a Mojo nebo na hudebním webu BBC. Překvapením je, že nahrávka zabrala i u amerických kritiků - na jedničku ji zařadil kritický portál Slant i význačná publicistka Ann Powers. PJ Harvey desku zahrála v první polovině svého pražského koncertu na konci října.
Třiadvacetiletá britská zpěvačka Adele letos naprosto ovládla žebříčky a prodala přes třináct milionů kusů své nahrávky 21. Komerční úspěch se samozřejmě nerovná automatickým ovacím kritiky, spíše naopak. Adele přesto figuruje vysoko i ve výročních žebříčcích a za nejlepší desku ji označila velká mainstreamová média Rolling Stone, Time, Billboard či obchod Amazon.com.
„Je to nejlepší album pro zlomená srdce a nezáleží na tom, na které straně milostného vzplanutí se právě nacházíte," napsal Billboard. V době vydání na začátku roku nicméně 21 nevzbuzovalo přímo nadšení kritiků, recenzní agregát Metacritic spočítal Adele známku 7,6/10.
Třetí ženou nejčastěji umístěnou v seznamech nejlepších desek je rodačka z Nové Anglie Merrill Garbus vystupující pod jménem tUnE-yArDs. Její druhé album w h o k i l l míchá excentrické kakofonické výbuchy s uhrančivými intimními melodiemi a nese se v duchu DIY kutilství. Zvukově vynalézavou desku si nikdo z angloamerických na vrchol výročních žebříčků zařadit netroufnul, ale v elitní desítce chybí u málokoho.
Tažení nezávislého sektoru
Vlajku mužů letos držel vysoko především projekt Bon Iver amerického písničkáře Justina Vernona. Eponymní druhá deska posbírala šest druhých míst a zvítězila ve výročních seznamech portálů Pitchfork, Exclaim! i časopisu Paste, který se vloni přemístil z papírového vydání na internet.
Společně s Arcade Fire se Bon Iver stal jedním ze symbolů tažení nezávislého sektoru vítězného posledních let a s letošní deskou se dočkal i mainstreamových úspěchů - vybojoval druhé místo v americkém albovém žebříčku a uchází se o čtyři Grammy. Debaty o umělecké integraci vzbudilo jeho učinkování v reklamě na luxusní whisky.
„Bon Iver je mistrovsky natočené album - ambiciózní a uším lahodící rozcvička ve zvukovém designu," napsal o desce Pitchfork. Introspektivní ztišená nahrávka pojatá jako cestovní deník po skutečných i fiktivních místech Ameriky navíc skvěle zachycuje fascinaci zapomenutými záhyby popkulturní minulostí (konkrétně soft-rockem osmdesátých let) a hlavně vystihuje melancholii krizové doby.
Ještě jinou spojnici mají oceňované nahrávky - umírněnost, intimita či pokorné ohlédnutí za minulostí jako dobou jistot možná odkazují ke konci dob hojnosti a „koloniálních" dějin, o nichž zpívá PJ Harvey. A nikde na obzoru žádná ironie nebo zesměšnění, současní muzikanti se berou velmi vážně. Jedinou opulentní výjimkou je hiphopový hédonismus Kanye Westa a Jay-Zho, jejichž společné album Watch The Throne bralo „medailové pozice" v Rolling Stone či Billboardu.
S melancholickou náladou operuje i kanadsko-etiopský „ložnicový" producent Abel Tesfaye alias The Weeknd, který letos natočil alba House of Balloons a Thursday (třetí počin z chystané trilogie nazvaný Echoes of Silence se má objevit ve středu 21. 12.) První považuje za album roku britský The Fact Magazine a nebo Chris Richards z Washington Post.
Znamením doby je i to, že House of Balloons nevyšlo na fyzickém nosiči u oficiální nahrávací společnosti: desku Tesfaye vyvěsil na web k volnému stažení. Podobným příkladem desky šířené výhradně na internetu a zdarma je i Nostalgia, Ultra. od r'n'b zpěváka jménem Frank Ocean, jež se rovněž objevuje ve výročních žebříčcích.
O shromaždování nejrůznějších výročních žebříčků a propočítávání absolutních „vítězů z vítězů" se stará kromě Metacritic stará i portál Acclaimed Music, který zahrnuje širokou škálu publikací a neopomíjí ani kontinentální Evropu. I v jejich seznamu vládnou PJ Harvey a Bon Iver, za nimi je další současný melancholik - elektronický písničkář James Blake se svým bezejmenným debutem, američtí folkoví bardi Fleet Foxes s Helplessness Blues nebo rockový tradicionalista Kurt Vile se Smoke Ring for My Halo.
Příjemným zjištěním je fakt, že díky agilním a odvážným promotérům si český posluchač mohl v roce 2011 nebo v minulých letech vychutnat naživo hned několik z muzikantů, které aktuálně angloamerická kritika vynáší do nebes. O PJ Harvey už byla řeč, tUnE-yArDs či kanadští punkýši Fucked Up (album David Comes To Life - deska roku v časopise Spin) hráli na strahovské Sedmičce. Letos se v Praze ukázali angličtí indie-rockeři Metronomy (The English Riviera - 2. místo v NME), Wild Beasts (2. místo v BBC) či abstraktní hiphopeři Shabazz Palaces (Black Up - 1. místo v Gorilla vs. Bear).
Návrat skromnosti
Tradiční albový formát je i nadále považován za klíč k popu jako umělecké výpovědi, na hudebním trhu ovšem už dávno vládnou jednotlivé skladby. Seznamům těch nejlepších písní za rok 2011 podle publicistů trochu překvapivě vévodí francouzský synth-popový projekt M83 se skladbou Midnight City. Za hit roku ji považuje trendařský webový magazín Pitchfork i serióznější analytický PopMatters.
Do širšího povědomí skladbu dostala reklama na podprsenky i použití v závěrečných titulkách seriálu HBO How To Make It in America. První singl ze svého aktuálního dvojalba Hurry Up, We're Dreaming určitě Anthony Gonzalez a spol. zahrají i při pražském koncertě, který je naplánovaný na březen příštího roku.
Podle britského NME nazpívala nejlepší píseň roku debutující americká zpěvačka Lana Del Rey. Její skladba Video Games je barokní pop inspirovaný blyštivým světem Hollywoodu a infikovaný špetkou smutku; Del Rey s ní uhranula na konci roku i prodejní žebříčky - v Británii se dostal do první desítky, v Německu dosáhla až na vrchol.
Skutečným průnikem komerčního a kritického úspěchu je ale letos zmíněná Adele, jejíž hit Rolling In The Deep sice technicky vyšel už na konci loňského roku, přesto skladbu hodně publikací zařazovalo mezi ty nejlepší s vročením 2011. Rolling Stone nebo Billboard ji zařadili na jedničku.
Adele letos symbolizovala návrat hudebního průmyslu k tradičním hodnotám a skromnosti. I prodejní triumf velkého hlasu z Londýna nad americkou konkurentkou Lady Gaga je v angloamerických médiích oslavován jako vítězství hudební opravdovosti nad umělým popovým spektáklem a estetikou nestřídmosti.
