Cestovka Fleet Foxes nabízí útěk do ztraceného ráje

Karel Veselý
20. 5. 2011 8:00
Druhá deska je rurální utopie ze starých časopisů
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Američtí vousáči Fleet Foxes potřebují na své nové desce Helpnessness Blues jen pár vteřin, aby vás přenesli do jiného prostoru a času. Úvodní skladba Montezuma začíná akustickou kytarou prohnanou přes historizující efekt reverb, k níž se po chvíli přidá nasládlý vokál Robina Pecknolda zpívajícího slova, jež se v angličtině používala naposledy v 19. století. Po několika dalších taktech ho doplní chór falešných dřevorubců ve vícehlasé harmonii evokující burácivou ozvěnu majestátných hor.

Foto: Aktuálně.cz

V takovém okamžiku je základní otázkou posluchače, zda se s nimi na podobný výlet vůbec chce vydat. Já osobně jsem třikrát desku vypnul po prvních třiceti sekundách. Teprve na čtvrtý pokus mi první skladba dohrála do konce.

Sextet ze Seattle ani na své druhé studiové desce nešetří pompézností, emocionálně vypjatými texty i hymnicky klenutými refrény. Odpovědí na otázku, zda se vůbec něco takového v roce 2011 dá brát vážně, nechť jsou oslavné recenze v hudebních periodikách a skvělé prodeje (číslo 2. v Británii, 4. v USA).

Staromilský zvuk a oslavování tradičních (hudebních) hodnot katapultovalo Fleet Foxes před třemi lety k nečekanému úspěchu. Jejich eponymní debut nejenže pobláznil celý svět, ale zrodil i armádu folk-rockových klonů, kteří teď v supermarketech prodávají masám falešnou rurální autenticitu (v několikanásobně větších nákladech než vousáči ze Seattlu). Vinit ale Fleet Foxes za Mumford & Sons je jako vinit Nirvanu za Nickelback; v obou případech se původní dobré intence mění v masový marketing zla.

Syntéza přírodního a technologického

Foto: Aktuálně.cz

Na Helpnessness Blues je sympatické, že Fleet Foxes si svoji pozici snaží všemožně zkomplikovat - místo přímočarých melodií debutu teď Pecknold utíká k britskému psychedickému folku přelomu 60. a 70. let, v němž se už ideály hippies smísily s kyselinovými sny LSD. (V rozhovorech cituje Van Morrisonovy Astral Weeks jako velký vzor.)

Po úvodním kotlíkářském salvu začne album pozoruhodně košatět a přímočaré melodie se obalují do zajímavých barokních aranží. The Plains/Bitter Dancer připomene harmonie šedesátkového rocku z východního pobřeží (The Byrds) a osmiminutový opus The Shrine/An Argument dokonce dospěje k freejazzovému sólu. Těžko odhadovat, co na saxofonovou erupci řeknou fanoušci, kteří před třemi lety oddaně vzdychali u pastorálních harmonií White Winter Hymnal.

Je to ale pořád jen drobná úlitba posluchačům, kteří by od Fleet Foxes chtěli něco víc než jen přepisování dřevních tradic. Album končí staromilskou ztišenou baladou Blue Spotted Tail a hymnickým singlem Grown Ocean, které vrací kapelu do sfér, v nichž už nehrozí vůbec žádné nebezpečí.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

V nedávno vydané knize Electric Eden se britský hudební publicista Rob Young pokusil popsat kořeny moderní folkové hudby v Británii (v angličtině se slovo folk částečně překrývá s termínem lidová hudba) coby dějiny snění o ztraceném ráji původního lidství, do něhož se lze vrátit už jen skrze hudbu. Proto se „napojování" na staré tradice (často přemutované nespočty moderních přepisů) stalo útočištěm snílků a vizionářů, kteří hledali novou syntézu minulosti a budoucnosti.

Když se ve svých dějinách blíží blíží Young k současnosti, nezajímají ho vousáči se španělkami zpívající o říčkách a jezerech, ale industriální psychedelici Coil či elektroničtí Boards Of Canada, kteří s pastorálním odkazem pracují nově, v kontextu současných technologií.

Foto: Aktuálně.cz

Podobně originálně se k žánrovým fundamentům postavila freakfolková vlná ze začátku tisíciletí, v níž se Animal Collective, Sufjan Stevens nebo CocoRossie pustili do znovuobjevování kořenů amerického písničkářství z éry před nástupem rocku. Jejich přitakání spontaneitě a oživování vnitřního divocha je mělo osvobodit od svazující racionality digitálního věku, ale místo iluzorního úniku do hor našli syntézu přírodního a technologického - všichni tři zmínění nakonec do své hudby vpletli elektronické zvuky.

Do zemdlení

Fleet Foxes místo toho míří do rurální utopie jako vystřižené ze starých barvotiskových časopisů. Zvuková stylizace do šedesátých let je předvídatelná a prostá vší ironie, která by ji povyšovala nad tupé retro. A Pecknoldův písničkářský rukopis bledne, pokud si pustíte jeho talentovanější předchůdce Billa Callahana (Smog), Bonnie Prince Billyho nebo Iron and Wine (a nebo červnovou desku Bon Iver, která právě „prosákla" na internet).

Podobně předvídatelné jsou i texty. V Bedouin Dress kreslí Pecknold romantickou pózu rozervaného hrdiny z básní W. B. Yeatse, který se touží usadit u jezera Innisfree, chovat včely a konečně najít pokoj v duši. „Kdybych měl sad, pracoval bych tam až do zemdlení," zpívá v titulní písni alba, kde sní o tom, že tvrdá práce v přírodě by vyléčila jeho civilizační úzkosti.

Foto: Aktuálně.cz

Ve stejné písni se objevují i verše: „Byl jsem vychován k tomu abych věřil, že jsem něčím výjimečným (...) já bych se ale teď nejradši stal ozubeným kolečkem v  velkém stroji, který by slouží něčemu většímu, než jsem já."

Skoro to vypadá, že „indie generace", kterou před dekádou zrodil Napster a na regulérní subkulturu povýšily internetové blogy a portál Pitchfork, se už nechce prokousávat gigabajty hudby na svých iPodech a hledá stálejší životní hodnoty.

Jestli ale má být Helplessness Blues únikem do idylické předtechnologické utopie, pak je to jako vydat se „za hranice všednosti" s cestovkou, která vám nadiktuje každou minutu dovolenkového programu.

Fleet Foxes: Helpnessness Blues. CD, 50 minut. Vydala firma Sub Pop, 2011.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

před 39 minutami

Kvalifikací v Ruce prošla trojice českých skokanů. Sakala spadl

Trojnásobné zastoupení budou mít čeští skokani na lyžích v druhém závodu sezony Světového poháru ve finské Ruce. Po neúspěšné kvalifikaci minulý týden ve Wisle si dnes na severu Evropy postup do závodu zajistili Čestmír Kožíšek, Viktor Polášek a Vojtěch Štursa.

Kožíšek obsadil výkonem 112,5 metru 20. místo, Polášek doletěl o půl metru dál, bodově mu to ale stačilo na umístění o sedm příček níž. Štursa proklouzl do postupové padesátky s výkonem 96,5 m jako poslední. Neuspěl Filip Sakala, který neustál doskok a po pádu skončil šedesátý.

Kvalifikaci ovládl Polák Dawid Kubacki, jenž výkonem 135,5 metru předvedl nejdelší skok dne. Vítěz úvodního závodu SP ve Wisle Němec Markus Eisenbichler byl šestý.

Zdroj: ČTK
Další zprávy