Je to jeden z nejpozoruhodnějších koncertních programů, které Praha letos nabízí. A protože je těžké dát mu lesklou reklamní zkratku, jedná se také o nejtišeji propagovanou hudební "velkou věc" za dlouhou dobu.
Co se tedy příští čtvrtek 20. června v pražském Foru Karlín přesně stane? Protagonista John Zorn, americký saxofonista a skladatel, zaštiťuje pětihodinový program, při kterém se na scéně ve 14 seskupeních vystřídá na 30 newyorských svérázů z postjazzové, nadstylové a experimentální scény: místy bláznivé, místy soustředěně hluboké, leckdy v překryvu obojího.
Bude tu varhaník a klavírista John Medeski ze slavného tria Medeski Martin & Wood, bude tu věhlasný kytarista Marc Ribot, který hrává po boku Toma Waitse.
Sólově se představí sofistikovaný postjazzový pianista z Minnesoty Craig Taborn nebo Japonka Ikue Mori, která pracuje se zmutovanou a přeprogramovanou elektroniku.
Sám John Zorn večer rámuje se dvěma kapelami: legendárním kvartetem Masada, které naposledy účinkovalo roku 2000 v pražské Arše, a noční výbušnou pointou - free-rockovým triem Asmodeus s kytaristou Ribotem, kde Zorn funguje jako improvizující dirigent.
Jak se stalo, že od konce 80. let minulého století to byl právě Zorn, kdo se profiloval coby svorník a neformální kápo newyorské scény dolního Manhattanu, tedy "downtownu"?
Zorn nikdy nebyl jediný talent - měl ale jasné předpoklady pro centrální roli. Píše hodně hudby a různé: musel se rozejít s výtečným vydavatelstvím Nonesuch, protože potřebuje publikovat hodně, řadu děl ročně. V jedné kapele zasnuboval židovské stupnice s jazzem podle saxofonisty Ornetta Colemana, ve druhé do artového prostředí tahal hardcore hudbu a jiné kontrasty. V dalším projektu třeba vytěžoval inspirace spisovateli Williamem S. Burroughsem a Marguerite Durasovou nebo filmařem Jean-Lucem Godardem.
A potom: svou manickou energii Zorn zasnubuje s organizováním. Sestavuje ansámbly improvizátorů, kolegům po dekády nabízí kurátorské a dramaturgické příležitosti, píše skladby motivované konkrétními hráči. Rozviřuje energii, posílá věci dál. Zaštiťuje newyorský klub The Stone. Když jeho vydavatelství Tzadik, což je výraz pro židovského učence, začalo vedle kompaktů publikovat i vinyly, obrátil se na českou lisovnu v Loděnici.
Kořen pražské akce ve Foru Karlín vede k Zornovým šedesátinám. Tehdy mu newyorské Muzeum moderního umění, známé pod zkratkou MoMA, nabídlo, aby jeho budovu "osquatoval" mnoha různými koncerty na mnoha místech.
Létající cirkus sahající od komorní hudby přes karibský nářez až po radikální vokály zpěváka Mikea Pattona zanechal velký dojem. Když pak Zorn napsal cyklus skladeb Bagately, rozhodl se provádět je právě v široké multistylové konstelaci. Má velkou výhodu: během jednoho zátahu poznáme celou komunitu, provázanou v řadě kapel a konceptů, spojenou tvůrčí otevřeností i přátelstvím.
Skladatel ke vší atraktivitě přihazuje jeden koncepční moment: tyto skladby neexistují na nahrávkách. Ve věku všudypřítomných empétrojek John Zorn rozhodl, že cyklus Bagatel se bude šířit výhradně naživo, v neopakovatelných živých setkáních hudebníků s publikem. Před Prahou je takto zažila třeba Labská filharmonie - hamburská nová budova pro hudbu, nejspíš nejmodernější v Evropě.
Tam také celou událost zažil klavírista Jan Bartoš, který stojí za programem Prague Music Performance. Bartoš vydává ceněné edice děl Janáčka nebo Beethovena, zároveň chce ale zprostředkovávat výjimečné hudební zážitky bez ohledu na žánr. Institut a festival Prague Music Performance tak již do Prahy dovezl klavírního klasika Alfreda Brendela, ale také berlínské industrialisty Einstürzende Neubauten nebo avant-rockera Thurstona Moorea.
Teď následují Zorn a spol. mohutná stopa po americkém individualismu, která autorsky uvažující hráče vede k dlouholetému dolaďování vlastního stylu.
Musíme se ptát: jaký Zorn přijíždí? Samozřejmě se s časem proměňuje, jinak by ho to ani nebavilo. V pětašedesáti letech už je klidnější, než když provokativně spojoval hardcore s jazzem, než když si jeho řízené kolektivní improvizace užasle prohlížel svět, než když se prostřednictvím videí spojoval s japonským uměním bondáže tematizující sex i moc.
Jeho díla sice pořád naráží na ezoteriku včetně satanských aluzí (někdy to působí jako poutač), ale pouští se do komplexnějších skladeb a sám začal zkoumat možnosti klasických varhan.
Hráči kolem něj si možná prošli obdobím individuálního hledání, "jak všechno dělat jinak a po svém", dnes jsou z mnoha víceméně virtuosové: špinavá ležérní nedokonalost odplynula s mladšími roky, spíš navazuje na jazzmanskou prestiž ovládnout nástroj a na vizionářské puzení stavět vlastní svět, stále hlubší a plastičtější.
Americkému veřejnoprávnímu rozhlasu NPR řekl Zorn o svých kořenech: "Nikdy na mě nikdo netlačil s předsudky kolem různých stylů hudby. Vliv na mě měla i newyorská škola Spojených národů: absolvoval jsem jí od mateřské školky po maturitu. Po celou tu dobu jsem měl ve třídě týchž pětadvacet kamarádů. Pocházeli z Nigérie, Japonska, Francie, Německa, Nizozemska, z Indie a Pákistánu. Měl jsem kámoše odevšad ze světa. A vyrůstat v New Yorku šedesátých let znamenalo poslouchat všechno. Studoval jsem klasiku a nadchl jsem se pro jazz. Poslouchal jsem i rock a soul."
Celé jednodenní přestěhování dolního Manhattanu do Karlína může posloužit jako solidní akční úvod do všemožných poetik dnešní experimentální hudby. Proč ji určití lidé poslouchají?
John Zorn: Bagatelles Marathon
Forum Karlín, Praha, 20. června
Stylově "svá" hudba je paralelou myšlení "out of the box", mimo zaběhnuté modely. Publikum tu dostává impulzy, které ho vytrhují z pasivního nastavení: je to prostě "o něčem jiném" než znovu si pustit oblíbený hit. Předefinované nástroje nám připomínají, že věci mohou mít i jiné, nenápadné funkce. Spontánní improvizátoři se nás beze slov ptají, jak se rozhodujeme a jak nakládáme s přítomným okamžikem.
Průniky stylů, situace sólisty s technologií, zenové zpomalení času, punková etika v duchu "zvládni to sám" a náročná věrnost instrumentální virtuozitě: to všechno se tu potkává a útočí na publikum v mixu zábavy a výzvy.
O posluchačích této hudby kdysi někdo řekl: "Je to příběh lidí, kteří ve svém volném čase chtějí růst."
