Praha - Po CocoRosie má české publikum jedinečnou příležitost seznámit se s další akvizicí současné nedefinovatelné písničkářské vlny, která dostala přelepku freak-folk nebo New Weird America. Joanna Newsom přijíždí v rámci turné k albu Ys, které koncem září vyvrcholí už několik měsíců beznadějně vyprodaným koncertem s velkým orchestrem v londýnské Royal Albert Hall.
Na rozdíl od rozpustilých sester Biancy a Sierry - nevyzpytatelně čekáte, že co chvíli převrhnou láhev s červeným vínem je Joanna Newsom povahou systematičtější slečna v domácnosti, která zná fígle, jak ty skvrny odstranit.
Čtěte recenzi na album Ys: Vzdejme hold královně podivné Ameriky
Joannu si prostředí nezávislých folkařů a lidí z okolí labelu Drag City adoptovalo poté, co zběhla ze studia skladby na kalifornské Mills College. Ta jí paradoxně nevyhovovala, poněvadž byla příliš liberální téměř nikdo v kurzu neznal noty a neuměl hrát na žádný nástroj, jelikož disharmonické kompozice tvořili v laptopu.
Což nebylo nic pro Joannu, která celou pubertu proseděla sama na verandě s harfou ve vidině, že z ní bude skladatelka. Když její osobité amatérské nahrávky dostaly solitéra Bonnie Prince Billyho, okamžitě ji angažoval jako hosta na turné a doporučil vydavatelství Drag City.
Čtěte recenzi na letošní EP: Joanna Newsom je velryba a třeba i růže
Dvě doposud vydaná alba Joanny Newsom tvoří přesná opozita. Zatímco The Milk-Eyed Mender z roku 2004 se nese ve znamení boje s klasickým hudebním vzděláním a odmítání rozsáhlejších ploch, pak loňské Ys přináší pouhých pět rozmáchlých skladeb na 56 minutách.
Povedlo se jí položit harfu napříč a vytvořit zní tkalcovský stav - kritika to ve výročních anketách za rok 2006 náležitě ocenila. Prsty jako kdyby mezi strunami prohazovala člunek a odvíjela zdánlivě nekonečný narativní koberec, po kterém se posluchač může rozeběhnout až k meteroidům.
Aspoň tak se dá interpretovat hned první skladba na Ys, Emily, která je věnována Joannině sestře a předkládá dialog o hvězdách mezi astrofyzikem (v reálu sestra Emily) a člověkem, který vnímá noční oblohu jako estetický úkaz. Málokterá skladba v populární hudbě má v refrénu učebnicové vysvětlení rozdílů mezi meteorem, meteoritem a meteoroidem.
Právě napětí mezi zjevným a symbolickým se zdá být nejlepším klíčem k interpretaci Joanniných obtáčivých textů i kompozic. Přispívá k tomu i notně kýčovitý obal, který zpodobňuje harfenistku jako dámičku z raně renesančního portrétu. Tedy z doby, kdy zobrazení okna, ptáka na římse nebo srpu v ruce nemělo za úkol ukázat výhled do krajiny, ptáka nebo srp, ale vždycky se tu skrývaly jiné kodifikované významy.
V tomtéž duchu tenze se na smyčcových orchestrálních partech podílel Van Dyke Parks známými opulentními nadsázkami a spoluprací třeba U2, Silverchair nebo Scissor Sister.
Do kontrastu k němu si Joanna pro nahrávání vokálu přizvala nekompromisního Stevea Albiniho, který vyznává syrové pojetí nahrávek a za razantní zvuk mu vděčí kapely od Pixies přes Nirvanu až k PJ Harvey a japonským Mono.
To vše spolehlivě brání tomu, aby se tvorba téhle navenek stydlivky s křišťálovým hlasem přiblížila ušlechtilé nudě. Jistě, je to komplikovaná hudba, ale nějak podobně jako zrcadlové bludiště. Neztratíte se v něm a ještě máte pocit, že si užíváte dávně aristokratickou kratochvíli.
