Předloni vytvořil freak-folkový hudebník Devendra Banhart pro kalifornský umělecký magazín Arthur kompilaci The Golden Apples of the Sun, na které nalezneme jména jako Vetiver, Six Organs of Admittance, CocoRosie, Antony, Jack Rose, Iron & Wine či - Joanna Newsom.
Svým způsobem (byť ne úplně) se mu tak podařilo definovat vlnu, která nese žurnalistický cejch New Weird America a za posledních šest let se v Americe vzdouvá dál tím mocněji.
Vlnu, která má roztřepené okraje a nejasné kontury. Inspirace tradičním americkým folkem v kombinaci s prvky psychedelie 60. let - odtud škatulka psych-folk, resp. freak-folk.
K tomu sem tam špetka rocku, noise, freejazzu, nějaká ta elektronika či co se komu zachce. To všechno častokrát předhozené posluchači jako polopropečená lo-fi flákota. A k tomu ještě outsiderství jakožto životní postoj - snad pro pocit svobody.
To jsou ovšem jen drobná vodítka, která nám jednotlivé autory přiblíží asi stejně jako prohlášení, že jsou to všichni magoři. Což nikdo nepopírá, nicméně je třeba jít od jednoho k druhému, aby člověk zjistil, do jaké míry a proč se na ně ono slůvko "weird" hodí.
Joanna Newsom, která vystudovala hru na harfu, se původně se chtěla stát skladatelkou vážné hudby, a před dvěma lety byla vskutku příhodnou zastávkou na cestě do hlubin duše Nové divné Ameriky.
Koncertovala právě s Banhartem či kapelou Vetiver, čímž si také do značné míry vysloužila místo na mapě NWA.
Její debut The Milk-eyed Mender byl plný folkových melodií zahraných na harfu, piáno či spinet, tak trochu surrealistických (čti vyšinutých) textů a především pak specifického vokálu, který zní, jako kdyby měla desetiletá Björk v krku místo hlasivek špatně namazané panty sto let starých dveří do sklepa.
Po vydání Ys - jedná se o bájné město, obdobu Sodomy-Gomory v keltské mytologii a vyslovuje se "ís" - se ovšem zdá skoro až nevychované řadit slečnu Newsom mezi zmiňované freaky. Otázkou zůstává, jestli za to může kritikův strach, potažmo alibismus, nebo její umělecký růst.
Každopádně její albová dvojka je na hony vzdálena freakfolkové poťouchlosti a psycho se může zdát jen lidem, kteří nebudou schopni pojmout zdánlivou náročnost pětice skladeb mezi sedmi a sedmnácti minutami.
Harfa v obložení orchestrálních aranží z dílny skladatele Van Dyke Parkse (s výjimkou třetí skladby Sawdust & Diamonds, kde si orchestr vybírá pauzu na oběd) tu kouzlí vzdušné melodie, které se vinou od keltských kořenů přes renesanci až po současnost a rozhodně nevytvářejí pravidelné tvary typu sloka-refrén.
Prim ovšem hraje vokál. Neztratil specifickou barvu, ale už tolik nebolí, oprostil se od přehnaného afektu a nahradil ho kontrolovanou dramatičností, která vás donutí poslouchat soustředěně každou slabiku, přestože nerozumíte ani slovu. Zatím...
...protože porozumění je v případě Ys zásadní. Jakmile si dáte tu práci a přeložíte (prý pravdivé) básně/příběhy v šatech utkaných ze spousty archaismů a vyšívané fantaskností, teprve pak všechno pochopíte. A možná zalitujete, že si ten zážitek nemůžete dopřát bezprostředně.
Ys obsahuje momenty, které posluchače naprosto pohltí. Ať už je to část songu Emily, kde se vysvětluje rozdíl mezi meteorem a meteoritem, promluvy opičáka k medvědici v Monkey & Bear nebo závěrečná pasáž sedmnácti minutové Only Skin, kde se k harfě přidá banjo a k Joanně Newsom Bill Calahan aka Smog.
Ys ale stejně tak dobře funguje jako celek. Je jako cesta do říše divů nádherné, neuvěřitelné, nezapomenutelné. A nebo také cesta do středu Nové divné Ameriky; pasujme Joannu Newsom na královnu a nechme freaka žít.
Joanna Newsom: Ys. CD, 56 minut, vydala firma Drag City, 2006. K dostání například na www.demoshop.biz.
