Výjimečná zpěvačka, houslistka a také počínající skladatelka zemřela 28. října v pouhých 41 letech. Včera se s ní rodina a stovky přátel rozloučily v Babicích na Uherskohradišťsku. Ze sousedních Kudlovic pocházela. Vyprovodila ji i Cimbálová muzika Stanislava Gabriela, jejíž členkou byla Jitka Šuranská od svých patnácti let po dobu deseti roků.
Brečím, tedy jsem
Zpívala a hrála od dětství. V jejím hudebním kraji to je přirozené jako dýchání. Posledních šestnáct let, kdy se akademicky vzdělaná houslistka a členka zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů pustila do takzvané world music, prolínající lidovou hudbu s moderními hudebními žánry, se však proměnila v bytost zářící jasným světlem.
Za alba, která nahrála, spravedlivě získala tři žánrové ceny Anděl, i když pouze jedna z těch desek byla od počátku do konce "jejím" projektem.
Občas říkala, že když slyší někoho zahrát silně, zasáhne ji to natolik, až se rozpláče. A takovými hudebníky se obklopovala. Podobně tvrdila, že když ji píseň hned na začátku nepřivede k slzám nebo ji dětsky nebaví, není to ono.
K hudbě byla pokorná, ale dokázala i zdivočet. Strhávala na sebe pozornost, kdekoliv se objevila. Byla andělem, avšak nosila rohy - asi jako ve videoklipu k písni Gajdošek, kde oblékla masopustní kostým čerta a načernila si tvář.
Na respektovaném mezinárodním festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou dramaturgicky propojovala hudebníky z různých konců světa. A do jisté míry se stala i andělem strážným Hradeckého slunovratu v Hradci nad Moravicí - ještě relativně mladého, ambiciózního letního festivalu, kterému nejde o zábavu, ale o hudbu a její obsah.
Slunovrat tím vyplnil "díru na trhu". A Jitka Šuranská byla při tom. Například tady obohacujícím způsobem hostovala se skupinou Jablkoň nebo s kolegou z vlastního tria Marianem Friedlem uvedla svůj vrcholový program Beránci a vlci pro pětadvacet hudebníků a zpěváků.
Poslední stopa
Právě ředitel a dramaturg Hradeckého slunovratu Václav Müller před dvěma roky inspiroval Šuranskou k aktuální proměně její hudby, ta ale zůstala v počátcích. Navrhl jí spolupráci s kytaristou Petrem Uvirou z opavské alternativní rockové skupiny Ladě, která místy zní až jako ohlas Pražského výběru.
Uvira Šuranskou zaujal. Příležitostně spolu vystupovali s repertoárem částečně od Ladě a zčásti s písněmi, které houslistka hrála doposud. Stopa po nich zůstane: jejich druhé vystoupení zaznamenalo brněnské Radio Proglas.
Do dua s Jitkou Šuranskou přišel Uvira ze Sudet, oblasti s vymazanou hudební pamětí, nepoznamenán folklorem. Právě v tom se zpěvačce, která sama "byla hudbou", nabízela možnost posunu jiným směrem. K vykročení z možná už zajetých kolejí world music, jimiž ale Jitka Šuranská projížděla se suverénností moravskoslovácké strely, aby před třemi lety v programu Beránci a vlci s multiinstrumentalistou Friedlem dosáhla nejdokonalejšího tvaru.
Vedle myšlenkově příbuzného projektu Mateřština kontrabasisty Jiřího Slavíka přibližně z téže doby to bylo znovuobjevení teorie relativity hudebními prostředky.
Jitka Šuranská byla především interpretkou upravených lidových písní nebo i nových od Mariana Friedla, které na folklor přímo navazovaly. Interpretovala je však autorsky. Nevytvářela kopie, nýbrž originály.
Pro repertoár s Petrem Uvirou ale chtěla začít psát vlastní písně. Nadchly ji básně Karolíny Kamberské z někdejšího svérázného písničkářského dua Sestry Steinovy, které začala zhudebňovat. Přinesl jí je rovněž ředitel Hradeckého slunovratu Václav Müller. Šuranská plánovala setkání s autorkou, kterou osobně neznala. K tomu už ale nedošlo.
Kapela z batohu
Je večer na přelomu ledna a února letošního roku. Venku mírná česká zima. Ale uvnitř malé, plné kavárny v centru Kutné Hory to vře. Asi třem desítkám lidí tady zatápí drobná energická čtyřicátnice, která se sotva před několika měsíci do města "napůl" přestěhovala z jižní Moravy, aby tu začala nový soukromý život. A tímto koncertem i život hudební.
Při hře a zpěvu občas s gustem hromotluka dupne do prkenné podlahy, na které leží elektronický přístroj loop station, jenž jí "smyčkováním" umožňuje vytvářet s jedinými houslemi celý orchestr. Do nezpěvného města přináší lidovou muziku své rodné země, geograficky odsud vzdálené pouhých dvě stě padesát kilometrů, ale hudebně přes dva světadíly.
"Když mi doporučíte nějakou zdejší lidovou písničku, budu ji příště hrát. Zajímají mě písně z míst, kde žiju," vyzývá publikum Jitka Šuranská. Ale kde by se tady taková písnička vzala, hledí na ni publikum.
Ačkoliv v posledních letech vystupovala s vlastním triem - Marianem Friedlem a mandolinistou Martinem Krajíčkem - a sólové album natočila s jiným triem Pacora, "osamělé" koncerty s elektronickým "smyčkovačem" považovala za jedny z nejdůležitějších, pokud mohla hrát v komorním prostředí na dosah posluchačů. Tak jako muzicírovali staří hudci v chalupách či hospodách.
Byla zřejmě jedinou tuzemskou folkloristkou, která hudbu z přededisonovské doby elektrifikovala krabičkou používanou spíše hudebními progresivisty. Říkala, že si svou hudeckou kapelu vozí v batohu. I když se při její křehké tělesné konstituci někdy čtyřkilový loop station pronesl.
Pořídila si ho v době, kdy její spoluhráč Jiří Plocek už neměl tolik času na koncertování. Právě tento mandolinista a příležitostný houslista - někdejší člen Poutníků Roberta Křesťana v době jejich největší slávy koncem osmdesátých let a později zakladatel nadžánrového Teagrassu - přivedl Jitku Šuranskou od folkloru k world music. Svým způsobem ji počátkem minulého desetiletí objevil. Do té doby neuvažovala, že by kromě klasiky a folkloru hrála jinou hudbu.
Dvě křivky
Jiří Plocek nezapře, že je původní profesí vědec biochemik. Když v Českém rozhlase, kde byl hudebním redaktorem, vysvětloval setkání s Šuranskou, přirovnával to ke grafu, jimž procházejí dvě křivky. První směřuje shora dolů, druhá zespoda nahoru. A v jednom bodě se protnou. "To byl moment, kdy jsme se potkali s Jitkou."
On svou aktivní muzikantskou kariéru balil (křivka směřující dolů) a začal se věnovat vydávání alb s moravskou lidovou hudbou na vlastní značce Gnosis Brno. Přesto si prý chtěl v hraní ještě něco dokázat. A v "křivce směřující vzhůru", Jitce Šuranské, spatřoval ohromnou jiskru. Tu se mu následně podařilo rozhořet.
Někdy v té době také Jitka Šuranská definitivně zjistila, že dokáže zároveň hrát na housle a zpívat. Když po ní dříve primáš Stanislav Gabriel chtěl, aby "tercovala" na housle a k tomu zpívala sólo, pohádala se s ním, že to nejde.
Tenkrát v Kudlovicích
"Poznal jsem ji po hlase," napsal den po úmrtí spoluhráčky Jiří Plocek na Facebook a text následně publikovaly i Kulturní noviny. Zasvítila na něho právě z nahrávky Cimbálové muziky Stanislava Gabriela, a tak Jitku Šuranskou pozval, aby si s ním a houslistou Stanem Palúchem, se kterým dříve hrál v Teagrassu, zazpívala na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.
"Brzy poté jsem ji oslovil pro svůj vlastní záměr: Hrát lidové písně - k nimž jsem získal niterný vztah během své vydavatelské práce - v co nejjednodušší muzikantské podobě. A jen ve dvou," vzpomíná Jiří Plocek. Tak vzniklo průzračné album Písňobraní dua Plocek a Šuranská a za něj přišel první Anděl.
"Pamatuju si to jako dnes," vzpomíná Plocek na setkání s Šuranskou. "Dojel jsem do Kudlovic, dveře mi otevřelo děvče v jednoduchých plátěných šatečkách s tím svým zářivým a dětsky bezprostředním úsměvem. Ten trošku povadl, když jsem vytáhl housle a začal na ně cosi skřípat, neškoleně ,po hudecky‘."
Zkusili si pak nahrát jednoduchou melodii, aby zjistili, jak jim to zní dohromady. "Jé, to má svou atmosféru! pravila překvapeně a cosi se uvolnilo," napsal Jiří Plocek.
Dnes už je jasné, že tehdy v Kudlovicích to bylo cosi jako neposkvrněné početí, které zrodilo jednu z největších osobností moravské hudby tohoto století. A ta skutečnost přetrvává jako řeka. Navzdory osudu.
