Rozhovor - Největší mistři komiksu dokáží říct nejvíc v té mezeře, která je mezi dvěma různými obrázky, tvrdí Jaromír Švejdík a zdá se, že jeho poslední rok, se přesně v těchto čarách odehrál. Frontman v poslední době zapauzovaných Priessnitz dokáže klikat mezi různými disciplínami a okny jako schopný ajťák.
Komiks o nádražákovi Aloisovi Nebelovi, který vytvořil spolu s Jaroslavem Rudišem, se letos dočkal sebraného vydání stripů a jemu věnovaná výstava putuje po českých centrech celého světa. Největší očekávání ale vzbuzuje film, který na motivy komiksu vytvářejí s režisérem Tomášem Luňákem.
Jiný jeho komiks beze slov. Bomber, si zase odnesl hlavní domácí cenu z letošního Komiksfestu! a k tomu ještě Jaromír Švejdík stíhá koncertovat se svojí novou periferně buranskou kapelou Bombers, která vznikla jako relax během tvorby tohoto komiksu.
Aloise Nebela jsi protáhl už třemi komiksy, strávil jsi s ním dost let. Byl hrdinou stripů, které vycházely na pokračování v Reflexu a Respektu, nyní ho v připravovaném filmu má hrát Miroslav Krobot. Jak se mění tvoje představa o něm jako hrdinovi a jak se mění on?
První představa, kterou jsme o něm s Jarinem měli, byla, že je to takový hodný český strejda Svěrák. Docházeli jsme ale víc k tomu, že by to měl být spíš Středoevropan: vizuálně i povahou, už pro to jméno. Původní vzor byl jeden můj přítel z Krkonoš, od něho jsme se odrazili k té hrabalovské figuře upovídaného pána. Ale postupem času se z něj stal asketický moudrý muž, zvlášť teď, když ho bude hrát Krobot.
Zásadní proměna přišla s tím, že ještě v prvním díle komiksu byl hybatelem děje, i když nechtěl. Je to člověk, kterého semlela doba, ovšem poučil se a došel k závěru, že nejlepší je nedělat nic. Stal se z něho meditativní typ.
Proč sis jako hudebník - tedy někdo z prostředí, kde se vždycky cenila revolta - vybral naprosto usedlého hrdinu, páprdu, který nota bene patří do generace tvého otce?
Nabízelo by se dělat prvoplánově něco voňavého pro mladé, ale nám šlo spíš o něco špinavějšího, a přesně tak jsme viděli generaci našich tátů. I když to byli dobří lidé, nechali se ušmudlat a ohnout. Je to o našich strýcích a otcích. Dodneška, když vymýšlíme nové příběhy, tak vidím svého otce a tuhle generaci, která je svým způsobem směšná - my nejspíš budeme taky - ale právě proto zajímavá.
Co je pro ně typické: kromě odevzdanosti a moulovství?
Dokáží přežít v každé době. Zažili skoro pět režimů a v každém nějak obstáli. Mládí, na které nejraději vzpomínají, je zastihlo v padesátých letech, tudíž nemůžou šmahem odsoudit komunismus. Ale zase nám přejí novou dobu. Jsou rozpolcení. To zazní i v komiksu: Jsem špatný katolík a jsem špatný komunista, protože nemůžu být ani jedno pořádně. Možná jsme kápli na to, že si tahle generace odnesla pocit, že nemá smysl nic dělat pořádně.
A diví se tomu, co se děje teď. Přesně takové je vyznění stripů, kdy se normální chlap Alois diví normálním věcem, které už ale nestíhá.
Ve stripech stavíme na pohledu venkovana.
Je ti ten pohled po dlouhých letech v Praze ještě vlastní?
To je zažitý. Vždycky si s Jardou při vymýšlení říkáme, jak by se zachovali naši otcové nebo strejdové, poněvadž Jarda pochází podobného zázemí jako já. Jeden čas - když Alois vycházel v Literárních novinách - jsem nechával rozkreslené obrázky, do nichž mohli lidé kolem Labyrintu něco psát, ale jakmile se stalo, že postava Vachka dvakrát použila slovo "popkultura", tak jsem to zatrhl. To by nikdo z téhle generace neřekl.
Hlídáme si, aby byli uvěřitelní. Trošku šovinističtí, trošku rasističtí, trošku zpátečničtí. Takoví my už, doufám, nejsme.
Jak ty hrdiny vnímají právě vaši otcové nebo strejdové?
Myslím, že nijak. Nesledují je.
Kdo je tedy publikum Aloise Nebela?
Nechci říkat, že jsme frajeři, ale myslím, že tu byla několika tisícová komiksová komunita, ovšem nám se povedlo prodat přes deset tisíc.
Samozřejmě jsme se učili za pochodu, je tam zbytečně moc textu a tak dál. Alois vlastně vzniknul z chuti udělat konečně graphic novel v Čechách. Na internetu kolovalo, že vyjde Pérák, ale když nakonec nevyšel, tak jsme si s Járou řekli, že to zkusíme sami. Navíc mi bylo líto, že všechny ty storyboardy k reklamám a filmům, které jsem v té době kreslil, končily v koši - a já hledal způsob, jak to, co umím, posunout někam dál.
| Čtěte také: Zlaté sudeťácké ručičky aneb Nebel stále Na trati Krobot se promění v sudetského železničáře Nebela Komiksová ocenění skončila v Černé díře |
Nakolik je pro vás teď při tvorbě filmů důležitý, že jste skoro všichni v nejužším týmu nepražáci a venkovani. Rozumíte víc tomu outsiderství?
Nemusíme se hádat a vysvětlovat si, že by se něco nestalo, protože víme, že by se "to" stalo. Typičtí Pražáci při Divokých včelách Slámovi nevěřili, že takhle někdo v Česku žije, ale já protože jsem kus od Bruntálu, tak vím, že ano; a mohlo to být klidně ještě vostřejší.
Rozesmálo mě, že když jsme se spolu jednou bavili o vzniku filmu, tak jsi pro váš tým důsledně používal terminologii z rockový kapely. V čem ti to připadá srovnatelné?
Hned na začátku jsme si řekli, že jsme taková kapela. Tam jsou role většinou dané: kytaristi jsou tvůrci, kteří se hodně hádají se zpěvákem - leaderem. Někdo to musí jistit, to jsou většinou basáci, a někdo tomu musí dávat rytmus, bubeník. Trošku jsme si ty role rozdělili. Tomášovi Luňákovi, který film režíruje, jsme řekli, budeš leader, a i když ti to v tuhle chvíli nesedí, tak se nedá nic dělat. Budeš mít tu nejtěžší roli: stoupnout si před publikum a říct mu, o čem film je.
A ty jsi kytarista?
Cítím se jako doprovodný kytarista. Sólový je Jára Rudiš. Už spoustu let toužím po tom, že někdy něco udělám sám, ale stejně vždycky spadnu do týmu, protože si neustále potvrzuji, že během toho jiskření se udělá nejvíc. Samota je meditativní, uklidňující, ale bez nervů a konfliktů nevznikají správné věci: to je moje zkušenost z muziky. Jsem vyznavač kytarových kapel a všechny dobré kytarové kapely se rozpadly, protože se kytarista se zpěvákem pohádali - mezitím ovšem vydali tři skvělá alba. Pak sice jdou každý na sólovou dráhu, ale už nikdy to není tak dobré.
Jenže ty týmy vyhledáváš, i když nemusíš. Věci pro Umakart i Bombers sis vždycky napsal sám, tak je otázka, proč si k sobě hledáš vždy pár potížistů?
To si taky pořád říkám. Komiks je třeba médium, které si můžeš udělat sám a nemusíš se s nikým rozčilovat. U hudby taky: vezmeš španělku a natočíš si to sám, jenomže mně pak začne chybět jak ta třenice, tak vlastně i dozor.
Při Umakartu jsem neměl na to vytvořit celou desku sám a kluci (Dušan Neuwerth a Jan P. Muchow - pozn. aut.) tomu hodně pomohli, ale Bombers jsem si hodně hlídal a vlastně celé vyznění řešil jen s producentem Ondřejem Ježkem, který chtěl všechno nechat, jak je. Čím horší, tím lepší. Jsou to jen písničky: můžeš je zabalit do symfonického orchestru nebo nahrát s chlapama z non-stopu. Otázka jen je, kdo je jaký snob. U Bombers jsem se snažil nebát se udělat ty písničky šejdrem, ale stejně je pro spoustu lidí skandální, že se zpěvák z Priessnitz pustí do spolupráce s naprostýma hudebníma analfabetama.
Jaromir 99 & The Bombers - Láska
Jak tyhle výlety zpětně ovlivňují Priessnitz?
S Priessnitz už dva tři roky nic neděláme, a jak jsem začal s filmem, tak jsme přestali i koncertovat. Pokud v budoucnu něco uděláme, tak by mě zajímal vetší rozměr: nejen to, že jsme kapela z Jeseníku a budeme dělat písničky, protože spolu chodíme do hospody. Chtěl bych, aby tam byl přísnější koncept a rád bych si i víc hrál. S Priessnitz jsme se brávali děsně vážně, ale jak jsem starší a jdou na mě nemoci, tak chci taky víc srandy.
Píšeš hudební texty, vymýšlíš melodie a stavíš vizuální příběhy. Ve kterém žánru si nejvíc doma? Co je pro tebe nejsnazší vytvořit?
Napsat melodii, to je ty-ty-dy-ty, když jdeš po ulici. Pak nejspíš vymyslet komiks na jednu stránku. Nejhorší jsou texty, ty mě bolí. Vím, že je budu třikrát předělávat a dva měsíce přemýšlet o jednom slově. Pro mě jsou texty gró, nechci, aby to byly rychlovýplody. Ale v základě je všechno příběh. Texty jsem se podvědomě naučil dělat metodou, a teď jak děláme film, zjišťuji, že je potřeba - stejně jako u nich - spoustu věcí vysedět a dát jim čas.
Proč jsi vlastně jako textař vytvořil Bombera beze slov?
Chtěl jsem, aby byl vizuální. A navíc texty cítím jako poezii, ne jako prózu - z té má trochu strach. Další komiks si tak možná dám, ale nyní jsem chtěl tvar beze slov - proto ho možná dost lidí, kteří jsou zvyklí komiks číst, odmítlo. Ale já se uklidňuju tím, že v Čechách vládne vizuální analfabetismus. Číst jsme se naučili všichni, někteří se naučili jazyky, ale sekvenční umění je tu pořád problémové. Třeba udělat úplně němý film by byla fakt výzva.
