Album Smile světově nejproslulejšího českého rockového muzikanta Ivana Krále, spolupracovníka zpěváka Iggyho Popa či písničkářky Patti Smith, je jiné. Vyšlo jen pár týdnů poté, co jeho autor v americkém Michiganu podlehl rakovině, a je to album v žánru "posmrtných desek" naprosto výjimečné.
Král ho - podobně jako to jeho přítel a vzor David Bowie udělal s deskou Blackstar - stihl natočit ještě před smrtí. Poslední "goodbye" je navíc doslovným ztělesněním osobitosti.
Nejenže Ivan Král všechny písně sám napsal a nazpíval do nich texty své ženy Cindy Hudsonové, ale také osobně nahrál a naprogramoval veškeré nástroje. V malém domácím studiu Bunnyhutch, kde nedisponoval žádnými výkřiky současné techniky, se nakonec postaral také o mix a celkový zvuk.
Výsledek nabízí syrový, ale autentický a bezprostřední zážitek. V mnohém vystihuje podstatu Králova hudebního úspěchu. "Muzika je šíleně jednoduchá a nemá cenu se v tom hrabat, jako by to byla nějaká symfonie. Buď to tam je, nebo to tam není. A hotovo," říkal. Při poslechu alba Smile je dobré si ta slova připomenout.
Přestože na něj nahrál 12 veskrze klidných a melancholických písní, výsledek vykazuje estetiku éry, ve které Ivan Král nejvíc proslul. V New Yorku sedmdesátých let minulého století na sebe nečekaně strhli pozornost hudebníci, kteří byli ochotni - alespoň v začátcích - obstarat všechno sami a hudbu dělali navzdory konvencím.
Podle hesla "do it yourself", udělej si sám, takto Ivan Král coby západem okouzlený emigrant z komunistického Československa natočil i slavné videozáznamy kapel jako Ramones, Television nebo Blondie, které později sestříhal do dokumentárního filmu Blank Generation. Podobně praktická - a k posluchači zhýčkanému možnostmi počítačové produkce nemilosrdná - je i jeho nynější poslední deska.
Hluboko v pozadí za prvními údery do kytary otevírající skladbu Stormy Nights lze zaslechnout zřejmě zvuk metronomu, v Crazy Girl celé tři minuty chrčí špatně zapojený kabel. Pokud vůbec dojde na kompresory, jsou použité jinak, než by to udělal studiový technik.
Přebuzené kytary v They Will Make You Apocalypse kreslí až na hranici snesitelnosti, předprogramované zvuky bicích leckde naznačují, že jde spíš o demo. Stejně jako jen naznačené fráze ve Wasted nebo zpěvy nevyčištěné od různého mlaskání či dýchání ve skladbě Walking In Your Footsteps.
To všechno jsou detaily, které v dnešní době vyvedou z míry nejen audiofily a odborníky na studiové postupy, ale nejspíš také běžné posluchače. Proto je dobré se na to podívat jinak: právě v technických nedokonalostech desky Smile se skrývá její kouzlo, potvrzující Králův výjimečný talent.
Přestože se u nás v devadesátých letech prosadil coby producent, jehož role v českém chápání často splývá se zvukovým mistrem, jeho největším přínosem zdejší i světové hudbě nebyla technika, ale písně. K psaní pro posluchače srozumitelných skladeb tlačil svého času Patti Smith i Iggyho Popa. A vyžadoval je také po Češích, s nimiž trávil čas v nahrávacích studiích, třeba po kapele Lucie.
Královým kouzlem byl smysl pro přirozenost, s jakou dokázal jednoduchý a muzikantsky zřejmý nápad vystavět do skladby, ve které není nic navíc. Stačí pár akordů, pocit a grif, s jakým je zahraná. A to, jak ji ve studiu vždy dovedl "zašpinit", aby byla něčím mimořádná.
Na stejnou dřeň je ohlodaná i deska Smile, kde formální nedostatky působí nepodstatně ve stínu Králova stále čitelného rukopisu, suverenity, lehkosti, s jakou hraje na kytaru, baskytaru i klávesy, a celkové atmosféry. Deska vtahuje posluchače do vlastního světa, kde platí jiná pravidla než v současném popu nebo rocku.
Nejlépe vyznívají křehké a intimní skladby jako I’m Not Leaving s podmanivou kytarovou linkou, bluesově rozčepýřená Crazy Girl, kytarová balada Walking In Your Footsteps vystavěná v duchu Johnnyho Cashe nebo May Be You’re Nice, z níž je patrné, že se Král sice učil řemeslo poslechem takzvaného velkého amerického zpěvníku, ale ze všeho nejdřív mu uhranuly písničky Osvobozeného divadla a Semaforu.
Svůj jemný, trochu bojácný hlas v klidných náladách lépe schovává a měkce posazuje do hudby. Bouře kytar nebo retro zvuky kláves ho občas na chvíli převálcují. I tak je vnitřní a stylová různorodost písní, které zní na první poslech povědomě, jedním z nejzajímavějších odkazů nahrávky.
Nemá smysl spekulovat, zda Ivan Král skutečně plánoval desku vydat v tak syrové podobě, nebo jde jen o dema z rozsáhlé kolekce, již už nestihl rozpracovat ve větším studiu. Album Smile je poskládané citlivě. Disponuje vnitřní silou a autorskou jistotou. Nebude pro každého, ale s pozorným posluchačem rozehrává hru: jak by jednotlivé části, chytlavé a chytře vymyšlené, asi zněly, kdyby je vzal do parády některý Králův někdejší spolupracovník?
I bez Iggyho Popa, Patti Smith nebo Davida Kollera ta deska v druhém plánu vede k zamyšlení nad formalismem, střídáním trendů a všemi podobnými nutnými zbytečnostmi dnešní populární hudby. Často z nich po letech nezůstane nic. Na rozdíl od písní. Ty na albu Smile jsou skvělé. A hotovo.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner a autorem loňské knihy Neuvěřitelný Ivan Král.
Ivan Král: Smile
Warner Music 2020
