Recenze - Když se lidé na webu baví o newyorské kapele Vampire Weekend, dříve nebo později se objeví někdo, kdo začne tvrdit, že to je „hipsterská sračka". Když odhlédneme od logické chyby - tvrdilo se to o nich už před šesti lety a hipsterům obvykle stačí méně než šest měsíců na to, aby pohřbili své oblíbené kapely, diskutéři mají vlastně svým způsobem pravdu.
Pokud totiž pod hipsterstvím rozumíme pocit vlastní výjimečnosti postavený na obřím kulturním přehledu a zároveň ironický odstup od této pozice, pak Vampire Weekend jsou skutečně esenciální hipsterská kapela.
Protože kdo jiný než kulturní elitáři s citem pro ironii by dokázal do jediné skladby z nového alba Modern Vampires of the City napěchovat odkazy na hrdiny kalifornského hip hopu Souls of Mischiefs, zapomenutou softpopovou skupinu ze sedmdesátek Bread i jazzového saxofonistu Grovera Washingtona a ještě si za zvuk vysloužil přirovnání „Paul Simon bere LSD na kolotoči".
A pokud máte už teď chuť přestat číst, tak vězte, že popisovaná skladba Step vůbec není překomplikovanou koláží „popových Plaček nad Finniganem", ale kouzelnou baladou o dospívání se spinetem a klavírem.
Chytré i chytlavé
Jsou trochu jako bratři Coenové současného nezávislého popu - Vampire Weekend také dělají na první pohled/poslech celkem snadno stravitelné umění, které útočí na primární slasti posluchače, ale pod povrchem skrývá mnohovrstevnaté podhoubí nápadů a odkazů, které dávají prostor k analýzám.
Stačí trochu přemýšlet a i ten trochu otravný zmodulovaný hlas z aktuálního singlu Ya Hey nakonec začne dávat smysl - píseň je totiž vzkazem starozákonnímu Bohu (v angličtině Yahwe), který na lidstvo sesílá „oheň a bolest, ale ani nám neřekne své jméno. Jenom: Jsem ten, který jsem." A boží jméno, jak známo, by nemělo být bráno nadarmo.
Vampire Weekend jednoduše točí chytré a zároveň mimořádně chytlavé písničky se sebevědomím brooklynských vysokoškoláků z bohatých rodin. (Kterými skutečně jsou.) I s žánry žonglují stejně jako Coenové.
Když v roce 2007 debutovali eponymním albem, kritika je srovnávala s Paulem Simonem a jeho exkurzemi do světa world music na albech Graceland a The Rhythm of the Saints. Jenže afrobeat byl jen začátek, druhé album - schizofrenní Contra - nasměrovalo Vampire Weekend do několika různých směrů od barokního popu přes elektroniku až třeba k reggae.
A všechny tyto pokusy Vampire Weekend na třetí desce znovu svázali do jednolitého soundu, ve kterém najdete i americký folk, post-punk nebo hip hop. Je to zvláštní nadžánrový amalgán, který mohli dát dohromady snad jen Žid s východoevropskými kořeny (Ezra Koenig) a gay narozený v rodině iránských imigrantů (Rostam Batmanglij). Nakonec ten nejlepší pop byl v historii vždycky voříšek s nejistým rodokmenem.
Při natáčení nové desky tentokrát Vampire Weekend asistoval i jejich kamarád, producent Ariel Rechtshaid, kterému se poslední dobou daří spojovat svět komerčního popu (Usher, Snoop Dogg) s tím nezávislým (Charlie XCX, Active Child, Cass McCombs).
Rádiové hity od Vampire Weekend ale ani tentokrát nečekejte, tahle kapela si totiž dost dobře neumí odpustit svoje excentrické výstřelky, a tak jako pilotní singl vypustí Diane Young - psychotické rockabilly s Ezrovou elvisovskou pózou u mikrofonu a textem o smrti.
I proto ale nese všechno, na co Vampire Weekend sáhnou, jejich charakteristický rukopis, který je slyšet i v elektronickém experimentu Hudson nebo skočné Worship You - inspirované irskou lidovou hudbou, Nickem Cavem a Miltonovým Ztraceným rájem.
Může se už v květnu mluvit o albu roku?
Na Modern Vampires of the City vyrostla brooklynská čtyřka autorsky i textově a poprvé jako kdyby si byla vědoma své vlastní velikosti. (Tady jen dodávám, že Contra bodovalo na čele americké i kanadské hitparády a získalo nominaci na Grammy.) Sebeshazující ironii a vzpomínky na časy strávené na kampusu nahradila na nové desce vážnější témata jako smrtelnost, víra nebo rozpad romantických snů (Don't Lie, Hannah Hunt).
V promoklipech, které na YouTube propagovaly internetem přenášený koncert Vampire Weekend v newyorské Roseland Ballroom z konce dubna, se objevil i herec Steve Buscemi (samotný přenos režíroval), který se snažil svým entuziasmem pomoci získat kapele víc fanoušků.
Pod jeho vedením se účastní velikonočního průvodu, rozdávají letáky s pozvánkou v bowlingové herně nebo se skamarádí s kandidátem na newyorského starostu, Buscemiho pokusy dostat je do širšího povědomí lidí z ulice se ale setkávají s nezájmem kapely samotné. Jako kdyby se ani nechtěli nikomu vnucovat a radši vtipkují mezi sebou nebo koukají do svých smartphonů.
Steve Buscemi promine, Vampire Weekend se ve skutečnosti vůbec nemusí měnit, stačí jim natáčet skvělé desky, jako je Modern Vampire of the City, a zůstat sami sebou.
Když se při zmíněném koncertu zeptal frontman Ezra Koenig publika, co mají zahrát jako další písničku, kdosi zakřičel: „Ahoj mami!" A dobře vychovaný Ezra nemohl udělat nic jiného než do mikrofonu zahlásit: "Ahoj mámo támhletoho chlápka."
Možná na nové desce zpívají o smrti, přesto Vampire Weekend zůstalo dost z kouzelné nevinnosti popových štěňátek, s níž vtrhli na scénu před šesti lety. Teď už zůstává jen jedna otázka: Může se už v květnu mluvit o albu roku?
Vampire Weekend: Modern Vampire of the City. CD,LP, digital. 43 min. Vydalo XL Recordings, 2013.
