Před středečním večerem se Prahou prohnal déšť, kolem osmé už ale byla obloha znovu jasná a prostor před Průmyslovým palácem na Výstavišti obstojně zaplněný. Kulturní život se po zadušení koronavirem znovu nadechl. Na první vystoupení putovní akce Glorchestra se přišlo podívat odhadem 1500 lidí.
Jde o ambiciózní projekt, zvlášť v době, kdy rapeři na koncertech běžně rapují do hudebních podkladů z USB karty a kdy může covid-19 během několika týdnů všechno zrušit. Organizátoři vsadili na opulentnost: dvě minuty do ohlášeného začátku odpočítávají velké hodiny na projekční obrazovce po vteřinách. Vše uvádí dramatický hlas Vladimira 518 z předtáčky, pódium v tu chvíli působí jako obrovská mluvící hlava složená z ocelových trubek, v jejíchž ústech se právě usadilo symfonické těleso.
Rozjezd je jemný. Smyčce táhnou dlouhé tóny, z žesťů se linou plochy, jejichž atmosféra téměř koreluje s termínem ambient. Pod zvukem orchestru lze zaslechnout náznaky elektroniky. Vše ale trvá déle, než by bylo potřeba, a je zábavnější sledovat okolní dění.
"To je docela dobrý," nakloní se slečna v publiku k příteli, jakmile se rozezní druhá skladba. Hraje Bux, elektronická kompozice z letošního alba Collection od českého producenta Aid Kida. Místo něj ale na pódiu za počítačem stojí Radimo, producent a kapelník souboru Champion Sound, který celý večer obstarává digitální podklady.
Smyčce přehlušují praskání digitálních bicích i syntetické hemžení, v jeden moment se ale efektně rozladí do hlubších tónů. Jako by robotickým muzikantům došly baterie. Digitální a živá hudba hraje spíš vedle sebe než spolu, to se ale později ukáže spíš jako problém zvuku než aranží. O ně se postaral Jan Šikl známý například z kapely Zabelov Group.
Přesto se oba světy občas prolnou a nezvyklé spojení zafunguje. Napětí organizačního týmu prozradí výkřik, který se na konci skladby ozve odkudsi ze zákulisí. "K*rva jo!" zazní v přeslechu do mikrofonů.
Promiň
Na scénu vchází zpěvačka Žofie Dařbujánová, která vystupuje sólově jako Zofie Dares, především je ale známá coby zpěvačka kapely Mydy. Vlasy má pronikavě rudé, stejně jako šaty. Hoří také její hlas, který občas přechází do křiku. Zazpívá dva kusy, publikum rozezná především This World od Belgičanky Selah Sue. Pak Dařbujánová poděkuje a odchází z pódia.
Na denním světle, s odhalenými kabely a reflektory blikajícími do prázdna, to celé působí trochu nejistě. Možná by neuškodilo víc zkoušek, spíš ale víc koncertů. Těch odehraje Glorchestra v průběhu léta ještě pět, poslední 22. září v ostravské Dolní oblasti Vítkovice.
Na pódium následně vbíhá Štěpán Hebík alias 7krát3, hekne do mikrofonu a ozvěna roznese jeho štěk po celém areálu. "Promiň," uvede svůj hit Promiň. Jeho hlas ale místy zaniká v dmutí orchestru a topí se v předtočených doprovodných vokálech linoucích se z djského pultu. Promiň.
V následující písni Tygrovanej sprej zpívá 7krát3 do staccata orchestru, které se v refrénu rozvine do plného zvuku. V tu chvíli celý koncept večera poprvé skutečně zafunguje, částečně i proto, že Hebíkovy písně jsou "orchestrálně" vzletné už samy o sobě. Když tedy 7krát3 vykřikne "ruce hore" a nad publikem se skutečně vztyčí lesík končetin, není to z donucení.
Opulentní kytarové sólo Igora Ochepovského pak v burácivém finále připomene úskalí podobných spojení, tedy neustálé balancování na hraně kýče.
Jako na běžícím pásu
Paradoxně nejlépe funguje spojení orchestru s hiphopem při setu DJ Wiche, který připravil svižný průřez svou více než dvacetiletou kariérou. Motivy z hitů My 3, Praha a Z tvojí čtvrti, ale například i novější Kancelář, vyvolají emoce a vzpomínky takřka instantně.
Před očima publika se přitom odehrává zvláštní kruh - Wich před mnoha lety poskládal tyto beaty ze samplů písní, které řekneme v 70. letech minulého století nahrála skutečná symfonická tělesa. Teď použité kusy opět hraje skutečný orchestr, jen notně přeskládané.
Zpočátku je to zábava, po chvíli se ale koncept ohraje. Témata známých písní se střídají po pár taktech, než je publikum rozezná a začne vnímat, naskočí další. Jako na běžícím pásu ve fabrice. Vůbec by neškodilo, kdyby Wich v nějaké písni na chvíli zůstal a někdo do ní začal skutečně rapovat nebo zpívat.
Přesto: s kopavými beaty fungují žestě a smyčce elegantně a s nasvícenou kopulí Průmyslového paláce to celé začíná dávat smysl. Mohutný zvuk se za světla jen těžko vpije pod kůži a orchestr na odhalených praktikáblech působí, trochu jako kdyby hrál při rekonstrukci koncertního sálu.
Chvilka tance a rychle domů
Vladimir 518 otevírá svůj příspěvek písní Můj rap, můj svět, ke které Wich před lety složil nejen beat, ale také natočil video. Aranžér ve skladbě našel pěknou melodii, již orchestr opakuje v repetici, tempem ale track místy pospává.
Ve finále se na pódium vrátí Štěpán Hebík, aby se přidal ke skladbě Poslední den z Wichova předloňského alba. Je to logické ve chvíli, kdy se na jedné akci sešli autor i oba interpreti, přesto by si závěr možná zasloužil něco vzletnějšího než píseň o posledním dni před smrtí.
"Bylo to tak krásný, že to bolelo tak, že mám poslední den po životě největší hlad," zakončí Vladimir 518 a po několika málo minutách se odebere do zákulisí. Tohle pravidlo "dvakrát a dost" je na celém konceptu Glorchestra asi nejzvláštnější.
Dostat orchestr a zúčastněné muzikanty na jedno místo dá jistě práci. Když připočteme produkci a logistiku, možná by stálo dát jménům z plakátů větší prostor. Než se publikum naladí na jednoho, hned odejde. Zpívá Dařbujánová, člověk se otočí a stojí tam Hebík.
V překotném stylu probíhala také afterparty, která se skládala z asi dvacetiminutového mixu tanečních hitů Chemical Brothers, Fatboye Slima přes Daft Punk po Billie Eilish. Jak už to po setmění bývá, publikum na známé melodie naskočilo a orchestr jim přidal na podmanivosti. Přesto tenhle večírek trochu připomínal inzerát: Pořádáme velkolepej mejdan, zn. rychle zatančit a domů.
Spojení orchestru a populární hudby není nic objevného a umělci se k němu zpravidla uchylují, když už nevědí, co se sebou. Někdy to vyjde, často ale ne. Při pečlivém aranžmá nicméně symfonické těleso dokáže zdůraznit emoce hudby, což se při premiéře Glorchestra několikrát stalo. Zvlášť Hebíkově projevu okázalá gesta sluší a nepatřičně nepůsobí ani při rapu. Pokud si koncept sedne, mohl by být příslibem něčeho velkého.
Koncert
Výstaviště, Praha, 28. července, nejbližší koncerty 4. srpna na zámku Zbiroh a 11. srpna ve Slavkově.
