Rozhovor - Německý klavírista a skladatel Volker Bertelmann (47) vystupující pod uměleckým pseudonymem Hauschka je skvělým důkazem toho, jak v internetové éře mizí hranice mezi žánry i tzv. nízkou a vysokou kulturou. Hudebník, který koncertuje v pondělí 14. ledna v Paláci Akropolis, si prošel rockovými i hiphopovými projekty, skládal experimentální elektronickou hudbu a od roku 2004 natáčí nahrávky na pomezí ambientu a komorní vážné hudby, k jejíž tradici ale přistupuje velmi neortodoxně.
Na pondělním večírku v rámci série Music Infinity se představí i mezinárodní improvizační kvartet The Alvaret Ensemble v čele s klavíristou Gregem Hainesem, který ve své tvorbě také rozmazává žánrové škatulky. Hauschka šel ale ve svém vlastním přístupu k moderní vážné hudbě hlouběji než kdokoliv jiný, a to doslova - zvuk svého klavíru podle potřeby kutilsky proměňuje třeba modifikací táhel či přikládáním pingpongových míčků či plastových lahví na struny a dosahuje zcela originálních výsledků.
Hauschka svoje skladby vydává na značkách Karaoke Kalk, Fat Cat či Deutsche Grammophon, pro které vloni natočil album Silfra s americkou houslistkou Hilary Hahnovou.
Aktuálně.cz: Jako dítě jste studoval klasické instrumenty - klavír a flétnu, ale během teenagerských let jste od vážné hudby utekl k rockovým a později i elektronickým či dokonce hiphopovým projektům. Odrážely se postupy klasiky i ve vaší tvorbě v jiných žánrech?
Hauschka: I během let v jiných žánrech jsem se zabýval vážnou hudbou, ale jen v soukromí. Nikdy jsem moc neuměl číst notový zápis, a tak jsem se rozhodl věnovat se naplno stylům, při nichž jsem notaci vůbec nepotřeboval. Vždycky bylo pro mě nejdůležitější dělat si vlastní hudbu bez žánrových omezení a nacházet si vlastní cesty vyjádření.
A.cz: Později jste se naplno vrátil ke klasické hudbě, tedy alespoň prostřednictvím klavíru.
Musím říct, že když jsem znovu po letech objevil kouzlo klavíru, otevřely se mi dveře do úplně nového vesmíru. Nehraji žádný klasický repertoár, přijde mi, že kdykoliv začnu až příliš často hrát skladby jiných skladatelů, až moc to ovlivňuje můj vlastní způsob, kterým se snažím přistupovat k hudbě, a tak toho radši nechám.
A.cz: Co vás na klavíru nepřestává fascinovat?
Asi to, že je to nástroj, který kombinuje klapky a struny a zároveň je i perkusivní. Třeba dynamický rozsah koncertního křídla je fantastický.
A.cz: Svůj klavír nicméně vystavujete mnohým modifikacím, díky nimž zní zcela ojediněle. Je to něco, na co by si asi většina muzikantů nejspíš netroufla. Připomíná mi to přístup dítěte, které když si osahá nějakou hračku, ji začne rozdělávat nebo přestavovat na jinou. Myslíte, že pro kreativitu muzikantů by bylo přínosné, kdyby ke svému nástroji přistupovali s menší úctou?
Nenávidím větu: „To je nemožné!" Když mluvíte s dítětem, je to v pořádku - děti nechápou, že některé věci jsou nebezpečné. Ale když mi jako dospělému někdo řekne, že nějaká věc spojená s uměním se nemá dělat, vždycky mě napadne: „Proč jsem vůbec tady, když musím dělat věci stejným způsobem jako předchozí generace?" Snažím se každého povzbuzovat, aby vždycky zkoušel všechny možnosti a pak se sám rozhodl, kterou se vydat. Samozřejmě, že co se týče klasických nástrojů, tak se nemůžete stát virtuózem na každý z nich, dokonce i zvládnout perfektně jen jeden stojí extrémní úsilí a podaří se jen hrstce vyvolených. Já si ale myslím, že tohle je prostě jenom jeden z možných přístupů k hudbě a že jsou i další.
A.cz: Vaše „hraní si" s klavírem je podobné idejím Johna Cage a jeho preparovanému klavíru. Studoval jste Cageovu filosofii a je pro vás inspirací?
Je to k neuvěření, ale o Cageovi a jeho myšlenkách jsem se dozvěděl až spoustu let poté, co jsem začal preparovat svůj klavír. Hodně lidí mi říkalo, že dělal něco podobného, a tak jsem si jeho texty a nahrávky vyhledal. Cage je fascinující osoba a hodně z teorií, které se týkají hudby a procesu tvorby, jsou podobné těm mým.
A.cz: Často jste zařazován do vlny hudebníků a skladatelů, kteří přepisují pravidla moderní vážné hudby s pomocí postupů post-rocku či ambientu. S Johanem Johannsonem a Dustinem O'Halloranem vás pojí společné projekty, s muzikanty z labelu Erased Tapes jako jsou Nils Frahm či Peter Broderick zase přátelství. Nechme stranou, jestli to opravdu je či není nějaká „scéna" nebo „vlna", spíš mě zajímá váš názor na propojování těchto tradic, které ještě do nedávna stály odděleně.
Musím říct, že vůbec nepřemýšlím o své hudbě jako o součásti té velké, klasické tradice vážné hudby. Já a spříznění hudebníci, které jste jmenoval, máme s vážnou hudbou společné jen to, že používáme klasické nástroje, občas hrajeme v kostelech nebo koncertních sálech a že naši hudbu zapisujeme do not. Tedy až na mě.
Dřív jsme byli tiskem zařazováni do žánru filmové hudby, což bylo snad ještě horší. Jsem rád, že lidi si pomalu uvědomují, že vyrostlo publikum, které si chce poslechnout naši hudbu stejný večer, na kterém se hraje Smetana nebo Ravel. A zároveň chápou spojitost mezi nezávislým popem, avantgardní a klasickou hudbou a jsou schopní je vnímat vedle sebe, aniž by museli říkat, že tenhle žánr je dobrý a ten špatný.
A.cz: Na začátku tisíciletí jste zanechal otisk i na scéně elektronické taneční hudby a dva roky staré album Salons Des Amateurs je ve znamení částečného návratu ke klubové hudbě. Navíc vyšlo i v remixové podobě za účasti výrazných osobností klubového hudby jako jsou Ricardo Villalobos a Michael Mayer. Do jaké míry je taneční hudba pořád zapsaná ve vaší DNA? Co si z ní berete do tvorby v jiných žánrech?
Vždycky jsem byl tanečník a miloval jsem basové vibrace. Ale taky mám rád jednoduché postupy, které zaručeně přivedou dav v klubu do extáze. Techno a hip hop jsou podle mě moderní verze šamanských rituálů, které také používaly jednoduchý rytmus.
A.cz: Vaše alba často nesou jméno nějakých konkrétních míst - vesnice Ferndorf, příkopová propadlina Silfra nebo třeba Salon of Amateurs, což je klub v Düsseldorfu. Kde se vzala tahle záliba a mají takové názvy desek evokovat náladu těchto míst?
Jsem člověk, který si vždycky docela těžko zvyká na nová prostředí. Zabydlet se v nějakém místě pro mě znamená zapsat si celou řadu různých pocitů do svého vnitřního systému a možná, že s psaním hudby se tyhle věci znovu podvědomě oživují. A stejně podvědomě se mi pak zjeví i ten název. Jednou jsem napsal skladbu o newyorském Union Square a někdo mi pak napsal, že jsem v té skladbě přesně zachytil pocity, které cítí i on sám.
A.cz: Vloni jsi natočil album v africké Keni s místními muzikanty. V čem to bylo jiné než spolupracovat s muzikanty z Evropy?
Samozřejmě že ocitnout se v Keni bylo něco jiného než být v Praze. Ale práce s muzikanty je vždycky stejná, ať jste kdekoliv - ten proces při němž se snažíte vzájemně pochopit, vyhovět si, dát si prostor je vždycky závislý na tom, jak se vám daří komunikovat. A když s nimi pak jdete po všem na kávu, ten pocit uspokojení z dobré práce je také pokaždé stejný.
A.cz: Vaše umělecké jméno Hauschka je pokud se nepletu českého původu. Proč jste si ho zvolil? Díval jsem se na statistiky četnosti a v České republice jsou všeho všudy tři lidé s tímto jménem.
Chtěl jsem si zvolit jméno, které se mnou nemá nic společného a které zní východoevropsky. Země na východ od Německa mě přitahují třeba tím, že si prošly komunismem. Samozřejmě to pro spoustu lidí musely být strašné časy, zároveň mám ale pocit, že to v nich zanechalo něco, čím se ještě dlouho budou lišit od lidí ze západu. Je v tom něco, co mi připomíná staré časy. A taky melancholie na východě je jiná než na západě. Kdesi jsem narazil na jméno Hauschka a pak jsem zjistil, že má české kořeny a že dokonce existoval hudebník, který se takhle jmenoval. Tudíž to do sebe všechno skvěle zapadlo.
