Rozhovor - Na přelomu 60. a 70. let v Německu dospívala generace lidí nepřímo poznamenaných válkou a vlna politické i sociální revoluce se pochopitelně odrazila i v uměleckém světě. Řada mladých hudebníků se rozhodla skoncovat s uhlazeností tehdy populárního šlágru a stejně tak chtěla zbavit rockovou hudbu, importovanou z Ameriky a Anglie, jakýchkoliv pravidel. Faust se měli stát něčím jako Beatles německého nového rocku, s požadavky vydavatelství se ale vypořádávali po svém, až se stali kultem experimentální tvorby.
Vlna kapel jako Amon Duul, Can, Tangerine Dream, Neu! nebo právě Faust se však spíš než doma uchytila v Británii. Hudba bez pravidel využívající nových technických možností v obchodech dobře padla k deskám tamní rockové psychedelie, a aby došlo k jasnému rozlišení, pojmenovali ji britští novináři hanlivě krautrock.
Přínos krautrocku k rozvoji elektronické hudby a nevázané práci se zvukem docenili experti i fanoušci až s odstupem. Mladší generace tak dnes můžou objevovat vizionářské staré desky, případně vidět některé stále aktivní kapely i naživo. Jednou z nich jsou i Faust, kteří v úterý 20. listopadu zahrají ve Veletržním paláci na festivalu Alternativa. V rámci večera proběhne také křest knihy Hudba, která si neříká krautrock od Petra Ference.
„Faustovská směs pochodů, psychedelických jamů, zvukových koláží, bigbítu, voicebandu a dalších ingrediencí měla jednu důležitou vlastnost: zcela ignorovala dramaturgii rockové písničky," charakterizoval Ferenc tvorbu Faust.
Ti původně existovali jen do roku 1975, kdy se po odmítnutí páté desky labelem Virgin rozpadli. Na scénu se znovu vrátili začátkem devadesátých let, různé personální rošády však vyústili v to, že Faust nyní fungují ve dvou inkarnacích. Jednu vedou zakládající členové Jean-Hervé Péron a bubeník Werner "Zappi" Diermaier, druhou další z původních členů Joachim Irmler.
Na Alternativu nyní přijíždějí první jmenovaní, kterým loni vyšla deska Something Dirty. Na festivalu se pak představí i další hudební experimentátoři jako Anna Zaradny, 1724, Drama Jacqua nebo společný projekt improvizátorů Urse Leimgrubera a Rogera Turnera.
Aktuálně.cz: Název otvíráku Krautrock kultovní desky Faust IV byl v době vydání ironickou narážkou na to, jak britský tisk pojmenoval tehdejší novou vlnu německého rocku. Jak ale termín vnímáte dnes?
Jean-Hervé Péron: O tom slovu si dnes myslím dvě věci. Na jednu stranu mě velmi znepokojují jeho negativní konotace. Kraut se říkalo německým vojákům, což nepřináší zpět hezké vzpomínky. Na stranu druhou, jsem spokojen s tím, že jsem byl společně se spoluhráči z kapely součástí revolučního hnutí na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Všímám si, že krautrockem se dnes nazývá skoro všechno, co vychází z německé hudební scény. Je to trochu nepříjemné, ale celkově vzato, nazývejme to, jak chceme. Krautrock má mnoho tváří. Je to poetický, radikální, naivní, inovativní a tak dále … způsob, jak dělat hudbu.
A.cz: V začátcích se podoba vaší fanouškovské základny docela měnila. Jak vypadá nyní, nachází si k vám cestu i mladší generace?
Moc nás těší, že na koncertech v prvních řadách vídáme stále víc a víc mladých lidí. V minulosti jsme měli spíš starší a intelektuálnější publikum, mladší tehdy pravděpodobně na takovou muziku ještě nebyli připraveni. Myslím, že krautrock předznamenal různé dnešní žánry jako je trance, techno, drum and bass nebo industriální rock. Mladá generace tak ráda tancuje i na hudbu Faust a z pódia vídám opravdu rád, jak se na našich koncertech baví.
A.cz: Současný Faust má dvě inkarnace, tu vaši a druhou vede Joachim Irmler. Jaký je mezi nimi vztah? Komunikujete spolu, případně synchronizujete nějak své aktivity?
Ano, dnes existují dvě inkarnace Faust, nicméně Faust vždycky byla skupina extrémně odlišných a silných individualit - jeden Rakušan, jeden Francouz, jeden člověk z jihu a další zase ze severu Německa. Vzešli jsme z jiných kulturních prostředí, takže se dal čekat vznik něco skvělého, zato velmi křehkého. Nakonec jsme si našli skvělé řešení. Takové, jaké si vybere opravdu jen málo kapel. Rozdělili jsme se jako améby - dvě živé entity jsou mnohem lepší než jedna mrtvá.
Obě verze Faust jsou na sobě nezávislé a navzájem se respektují, aniž by spolu nějak komunikovaly. Faust se mnou a Zappim Diermaierem je velmi aktivní. Hrajeme koncerty po celém světě a pravidelně vydáváme desky.
A.cz: Nepletou si vás fanoušci nebo promotéři?
Ne, vůbec to není problém. Promotéři jsou si toho dobře vědomi a akceptují to, stejně tak publikum.
A.cz: Sám jste ze skupiny v roce 97 dobrovolně odešel. Co vás přimělo se do ní po sedmi letech znovu vrátit?
Kapelu jsem vlastně nikdy neopustil. Jenom jsem se rozhodl dát si od ní na chvíli pauzu. Faust je natolik intenzivní součástí mého života, že bych jí asi nemohl zanechat. Měli jsme tehdy hudební krizi obecně a týkalo se to zejména živých vystoupení.
A.cz: Faust v sedmdesátých letech inspirovala politická situace v Německu, stejně jako každodenní zvuky i snaha vymezit se vůči anglo-americkému rockovému zvuku. Z čeho vychází vaše tvorba dnes? Třeba konkrétně poslední deska Something Dirty.
Čas plyne, lidi se mění, tráva roste a svět se točí a točí. V porovnání se začátky se ale v naší hudbě nic zásadního nezměnilo. Zůstáváme věrni naší základní filosofii, tedy používat současné technologie a nechat se inspirovat vlastním okolím. Začali jsme v analogové éře a dnes jsme uprostřed digitálního věku. V 70. a 80. letech v našem okolí probíhaly silné politické a sociální nepokoje, dnes se musíme vypořádávat s jinými problémy.
Taky se mění složení kapely. Někteří z členů zemřeli, budiž země lehká Richardu Sosnovi. Zato potkáváme nové spolupracovníky, jako jsou James Johnston, Geraldine Swayne, Amaury Cambuzat, Steve Stapleton a další. To všechno nás posunulo od „čistých" Faust k desce Something Dirty. Ta je hodně rokenrolovou záležitostí. Poprvé ve skupině máme ženský vliv a hlas.
A.cz: Změnila digitální revoluce vaše uvažování o hudbě a nahrávání desek? Nebo zůstáváte věrní analogu?
Možná to někoho překvapí, ale na pódiu jen zřídkakdy používáme nějaké digitální efekty, když nepočítám malý laptop, který nám umožňuje pohodlně reprodukovat nějaké field recordings. Ve studiu taky nahráváme na klasickou osmistopou pásku a teprve pak ji převádíme do digitálu. Má to zvláštní šmrnc. Digitální technika nám jenom ulehčuje další zásahy a různé editace nahrávky, což bývalo velmi únavné v dobách, kdy se ještě muselo střihat a spojovat ručně.
A.cz: Faust nahráli desku třeba s hip hopery Dälek nebo s industriálním projektem Nurse with Wound. Baví vás spolupráce s jinými hudebníky, nebo jde spíš o výjimečné položky v diskografii?
Vždycky nás bavila spolupráce s dalšími hudebníky, viz naše práce s Tonym Conradem, Chrisem Cutlerem nebo seeSlap Happpy. Není to pro nás nic nového. Jenom v době internetové komunikace se to stalo něčím tak jednoduchým, že by byla škoda tvořit hudbu bez výměny inspirací.
