Praha - O víkendu začal v Praze devatenáctý ročník přehlídky Alternativa. Po autorských čteních, výstavách a workshopech se ve středu v klubu HooDoo na Korunni ulici rozběhne naplno i hudební program. Do soboty se zde v rámci čtyřech večerů představí výkvět současné alternativní i undergroundové hudby.
Ve středu v nedávno otevřeném klubu vystoupí americko-kanadská skupina Pink Mountaintops, což je boční projekt Stephena McBeana ze slavných Black Mountain. Stejný večer zahrají i Hitman's Heel - partnerský projekt americké malířky, hudebnice a performerky Danielle de Picciotto a Alexandera Hackeho z Einstürzende Neubauten.
Ve čtvrtek oslaví páté narozeniny domácí klíčový prostor pro alternativní kulturu - knihkupectví a obchod s hudbou Polí5. Popřát přijdou domácí projekty Skrytý půvab byrokracie, Kora Et Le Mechanix, Birds Build Nests Underground, B4 či Jindra Holubec, z nichž většina vydává na labelu, který Polí5 zašťiťuje.
Předposlední večer bude ve znamení německých experimentátorů FM Einheit a Irmler, v jejichž performancích skřípou kovové perkuse a pružiny doplněné zvukovou hradbou starých syntetizátorů. V sobotu pak zahraje například post-rockové trio Trapist ze Švédska.
Největší hvězdou letošní Alternativy je ale bezpochyby americká skupina Akron/Family, která ve své hudbě spojuje dřevní folk, zvukové rituály psychedelické hudby i volnomyšlenkářské postupy free jazzu.
Kapela vystoupí v klubu HooDoo ve středu 23. listopadu. Jejich bezejmenný debut z roku 2002 ideálně zapadal do tehdejší freak folkové vlny objevující krásu spontánních přírodních jamů. Akron/Family pak dostali laso od Michaela Giry ze Swans, s jehož projektem Angels Of Light natočili napůl desku a objevili svět psychedelického rocku, které prozkoumali na albech Meek Warrior či Set 'Em Wild, Set 'Em Free.
Kapela vždycky fungovala spíše jako autorský kolektiv, u alba Meek Warrior se stálým členem stal i freejazzový bubeník Hamid Drake a letošní, šesté album Akron/Family II: The Cosmic Birth and Journey of Shinju TNT natáčelo hned osm muzikantů. Jádrem kapely je ale trio Dana Janssen, Seth Olinsky a Miles Seaton.
„Nemáme rozdělené úkoly. Jsme trojice individualit a každý z nás má vlastní názory a vkus, což samozřejmě může být někdy na obtíž, ale taky nám to zabraňuje zůstat na jednom místě," prohlásil poslední jmenovaný.
Může existovat kapela, která nebude mít šéfa?
My jsme asi půlku kariéry hráli ve čtyřech a fungovalo to. Teď jsme tři a je to ještě lepší, protože v trojici je vždycky nějaká většina. Řídíme se tím, co kdysi o fungování kapel řekli Grateful Dead - když jeden z nás nechce něco dělat, ostatní dva ho do toho nemůžou nutit. A to je asi jediné pravidlo naší spolupráce.
Docela zásadním faktorem je také to, že nežijete ve stejném městě. Přispívá to k dobrodružnému duchu kapely?
V rocku existuje určitá tradice muzikantů, kteří spolu žijí v jednom velkém domě, dávají si tripy, chodí pařit a dělají spolu hudbu, kdykoliv se jim zamane. Takhle fungovali třeba Led Zeppelin. Když jsme začínali, taky jsme to takhle měli - muzika pro nás byla zaměstnáním na plný úvazek. Ale jak stárneme, tak chceme od života trochu víc. Každý z nás potřebuje vlastní prostor na to, aby umělecky rostl a přispěl k tomu, co dělá celá kapela. Takže jsme už hodně dlouho rozstrkaní po celém kontinentu. Já jsem žil posledních devět let v New Yorku a teď jsem se přestěhoval do Los Angeles, protože miluju slunce. Seth žije v Arizoně u pouště a Dena je v Portlandu, ale chystá se přestěhovat do Mexika. Když jsme společně na jednom místě, je to vždycky zase znova skvělý zážitek.
Jak vypadá spolupráce prakticky?
Telefonujeme si, posíláme si maily, fotky, prostě jsme pořád přátelé. Jsme kapela už hodně dlouho, a tak nám stačí zkoušet vždycky před turné a když pracujeme na desce. Jsme trochu jako jazzmani, stačí se správně naladit... Na druhou stranu hodně času spolu strávíme probíráním nejrůznějších nápadů, malujeme si diagramy a přemýšlíme, jak všechny ty krásně divné věci použít na desce.
Poslední album jste natáčeli na dvou opravdu zvláštních místech - u sopky v Japonsku a na opuštěném nádraží v Detroitu. Proč zrovna tyhle dvě místa?
Japonská kultura na nás má velký vliv. Vždycky jsme poslouchali spoustu japonských muzikantů a taky jsme měli štěstí, že jsme s některými z nich mohli stát na pódiu. Obdivujeme, jak hrají neuvěřitelně bláznivou hudbu a dělají to se vší vážností a oddaností. Byla to velká lekce a řekli jsme si, že by bylo ideální nahrát desku přímo v Japonsku. Detroit je v tomhle ohledu úplně jiné místo, odkud se lidi stěhují pryč a po nich zůstávají budovy, které se rozpadají a mizí pod trávou nebo keři. Jako kdyby si příroda brala zpět, co jí patří. Stěhují se tam muzikanti, protože jsou tam velmi laciné nemovitosti a lidi tam mají obdivuhodný přístup ve stylu „kašlu na vaše pravidla". Jako kdyby se tam život vracel ke svým předcivilizačním kořenům.
Novou desku jste sami vypustili na internet, ovšem v různých verzích. Byla to zlomyslná reakce proti prosakování, nebo jste si chtěli udělat z fanoušků srandu?
Až takhle zvrácený smysl pro humor vážně nemáme. Ale máš trochu pravdu, že to byl umělecký vtípek podobný tomu, který dělá v galeriích Banksy, když tam v noci vyvěšuje vlastní obrazy. Chtěli jsme udělat malý experiment, který by trochu odhalil, jak dneska lidé poslouchají hudbu a jak jsou ovlivňováni nějakými předpoklady, které v nich vytváří trh a marketing.
Když jsme desku dokončili, byli jsme hodně nadšení, ale přišlo nám, že jsme na ni nakonec nemohli dostat úplně všechny nápady. Různé pracovní verze desky jsou pro nás stejně dobré jako finální podoba nahrávky, a tak jsme je vypustili na internet. Samozřejmě, že lidi reagovali různě, někteří byli z prvních verzí nadšení, a když pak deska vyšla, tak si stěžovali, že je to nuda. Takovým lidem jsme odpovídali: OK, poslouchejte tu verzi, která se vám líbila, a kašlete na to, co za nejlepší považujeme my.
Nemáš strach, že si tak trochu řežete větev, na které sedíte?
To, co chceme od hudby, nemá nic společného s normálním provozem popu. Samozřejmě chápeme hudební labely, že jsou paranoidní ohledně prosakování a toho, že nevydělají peníze. Investují jich hodně, ale to my pochopitelně musíme dělat taky. Jenže já se nechci živit hudbou za každou cenu. Žijeme jen jednou a když máš nějaký nápad, tak ho máš realizovat. Jestli se třeseš z toho, co na to řeknou lidi, tak nemá cenu, abys vůbec něco dělal.
Akron/Family se hrdě hlásí k tradici psychedelické hudby. Myslíš, že hudba, která člověka odnáší někam jinam, je tou správnou reakcí na dobu, v níž by lidé měli být naopak aktivní a řešit problémy, které vidí kolem sebe?
O tomhle taky hodně přemýšlím. Pro mě je důležité to, aby hudba vycházela z nějakého světa a u spousty komerční produkce je tohle potlačené, aby se produkt lépe prodával. Když hráli Grateful Dead, byla to pro ně především spirituální záležitost - a měli štěstí, že jejich myšlenky zrovna odrážely pocity lidí své doby.
Nejlepší umění a hudba činí lidi pyšné na to, že jsou lidmi; má je povzbuzovat, aby něco cítili, nebyli jen roboti. Možná to zní příliš vznešeně, ale psychedelická hudba má mít tenhle spirituální rozměr, ostatně koncert je něco, co je hodně blízké třeba mši. A když hrajeme před lidmi, vždycky se tenhle aspekt hudby snažíme rozvíjet.
A jak do toho patří politika?
Já jsem byl dlouhou dobu v hardcoreové kapele a napsal jsem tři desky velmi naštvané a velmi adresné hudby, ve které jsem křičel: Dělejte tohle a tohle nedělejte. Byl jsem aktivista a pořádal jsem různé akce. Teprve časem mi došlo, že jsem se celou tu dobu choval jako idiot. Myslel jsem na svět, ale nežil jsem svůj vlastní život. Teď mám pocit, že když se stanu lepším člověkem a budu o tom lidem říkat, tak jim budu pomáhat stavět lepší vnitřní svět, který by pak mohl měnit jejich hodnoty, jež následně změní to, co dělají venku na ulici.
Myslím si, že umění a hudba můžou přivodit fundamentální změnu a nemůžu říct, že nevěřím v aktivismus. Nakonec jsem bílý americký muž a můj život je vlastně velmi jednoduchý. Nechci odvracet zrak od nepříjemných věcí, ale zdá se mi, že to co dělám teď, dává větší smysl než si stěžovat a ukazovat prstem.
