Eros Ramazzotti je zvláštní typ zpěváka. Není typickou popovou hvězdou doby. Odjakživa působil nadutým, až arogantním dojmem přehnaného suveréna, který si k publiku vytváří nepříjemný odstup. S přibývajícím věkem se však póza ztrácí a v okamžiku, kdy začne zpívat, mizí docela. V těch chvílích je šedivějící zpěvák někým úplně jiným.
V O2 areně včera potvrdil, že svým hlasem patří k nejlepším. V přístupu k hudebnímu materiálu vzdáleně připomíná, co obdivujeme například na Lionelu Richiem. Dokáže zpívat s lehkostí svádějící k pocitu, že interpret jede na půl plynu, ale když na to přijde a píseň žádá, aby to "rozbalil", posluchač se nestačí divit.
Sinatrův přítel a pozoruhodný zpěvák Tony Bennett se kdysi v Praze nechal slyšet, že u kořenů dnešní pop music stojí ti nejchudší Američané: černoši a Italové. Ramazzotti, italský soulový zpěvák, je fúzí obou světů. Navíc Evropan se smyslem pro hymnické vyznění písní. Dokonce s až přehnanou slabostí pro velkolepá prudká hnutí mysli jako z Pucciniho oper.
Dramaturgicky byl včerejší koncert vystavěn tak, aby ukázal Ramazzottiho nejen jako majitele velkého hlasu. Podtrhoval stylovou šíři, kterou zpěvák bravurně ovládá a přetavuje v osobitý styl, jímž je snadno rozpoznatelný mezi hvězdami latinského hudebního světa.
V základu samozřejmě stojí italský pop, postavený na výrazné a zpěvné melodii. Ramazzotti se nechává unášet tím, jak suverénně vede hlas klenutými refrény, a přidává jakýsi vypravěčský rozměr. Textům, obsahujícím především archetypální slova jako láska, slunce nebo měsíc, tím dává specifický obsah.
Jeho koncertní projev v mnohém stojí na rocku osmdesátých let. Libuje si v kytarových sólech, z nichž několik hlavně v codách písní včera zahrál sám. Není to žádný David Gilmour, ale snaha navodit atmosféru tehdejšího pop-rocku, u nás reprezentovanou oblíbenou trilogií desek Olympiku, docela zafungovala.
Do této kategorie zapadá i pověstný duet I Belong to You, v němž původní hvězdnou interpretku Anastaciu v Praze suverénně zastoupila jedna ze dvou sboristek Georgia Galassi. Připomínalo to nejlepší koncerty Tiny Turnerové z doby před více než třiceti roky.
Ramazzotti se ostatně celou dobu snažil prezentovat jako zpěvák i instrumentalista. V nedávném hitu In primo piano, zarámovaném na plátno promítanými ekologickými poselstvími, se doprovázel na klavír. A v jedné z několika směsek hitů, jíž dominovala přesvědčivě zazpívaná L'aurora, stál na pódiu sám s akustickou kytarou. Byl to jeden z nejlepších okamžiků o něco více než dvouhodinové show.
Soudobý mix taneční karibské muziky s evropským popem reprezentoval letošní duet Per le strade una canzone. Jeho partnera, portorikánského tvůrce letních hitů Luise Fonsiho, pražské publikum slyšelo z filmové dotáčky. Nešlo o zpěvákův jediný výlet do karibské oblasti - Un'altra te ve druhé části pojal jako reggae se závěrečným citátem z hitu Boba Marleyho No Woman No Cry.
Mnohem zajímavější, i když ne tak aktuální, byly skladby aranžované v popjazzovém kabátě, připomínající zlaté časy žánru easy listening z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Typický sound, v němž skladby někdy až klišovitě rozjížděly syntetické klávesy, šel za výborným varhaníkem Giovannim Boscariolem.
Ozdobou kapely byl v těch chvílích saxofonista Scott Paddock, známý z doprovodných kapel Natalie Coleové nebo Raye Charlese. Jeho sóla si vyžádala stejnou pozornost publika jako zpěvákův výkon, ale nikdy si nedovolila válcovat hlavní postavu večera. Pokud mezi výrazně dominujícím ženským publikem byl i nějaký jazzový fanoušek, v těch chvílích si přišel na své.
Jako tečku Ramazzotti naservíroval nejbombastičtější závěr, který O2 arena poslední dobou zažila: tři své klasické hity Fuoco nel fuoco, Cose della vita a Musica é. Zvláště poslední byla mohutnou, až nabubřelou kreací s několika konci, z nichž se píseň znovu a znovu rozvíjela do mohutného zvuku a zpěvákovy další exhibice.
Střízlivému Čechovi takové pojetí balady nemuselo sedět, jak se zdálo podle odcházejících diváků. Ten, kdo vyrostl na soulu šedesátých let, na Otisu Reddingovi, Wilsonu Pickettovi a hlavně na Jamesu Brownovi, si však nekonečný konec užil. Ba co víc: divil se, že něco takového se dá dělat v mnohoslabičné italštině.
Eros Ramazzotti je v dobrém slova smyslu fosilie. V jiné oblasti světa bychom jeho produkci mohli označit za poctivou ruční práci. Když zpíval, tak opravdu zpíval - bez všech dnes módních zvukových filtrů a dotáček. Muzikanty nenahrazovaly počítačové samply nebo playbacky, a pokud se něco takového objevilo, tak diskrétně.
Možná právě tento "staromilský" přístup dělá z jeho koncertu svátek elegance a trochu na odiv stavěného vybraného vkusu. Přesto ty dvě hodiny, pro někoho až příliš ujíždějící na patosu, byly tak akorát.
Eros Ramazzotti
22. října, O2 arena, Praha
