Ve vyprodaném pražském Kongresovém centru zpívá Diana Krall o poslední možnosti si zatančit, než bude zle a nastane čas zaplatit účet. Mohl by to být song o válce nebo klimatické krizi, ve skutečnosti je to klasika: takzvaný jazzový standard neboli skladba ze slavné éry broadwayského hudebního divadla. Jmenuje se Let’s Face the Music and Dance a říká, že když nevíme, co přinese zítřek, nejlepší je užít si to tady a teď.
Devadesát let stará kompozice od Irvinga Berlina neplánovaně předznamenala temnotu druhé světové války, patrně ale především odrážela bezvýchodnost tehdejší hospodářské krize. Fakt, že nejen tuto píseň dovede podat, jako by byla včerejší, patří k největším přednostem Diany Krall. Stejně jako skutečnost, že v sále pro 2700 lidí Kanaďanka navodí atmosféru blízkou komornímu jazzklubu.
Dvojnásobná držitelka Grammy, jež prodala přes 22 milionů alb a příští rok oslaví šedesátiny, tuto sobotu přijela do Prahy již posedmé. Poprvé tu byla v létě 1997, kdy část výtěžku z koncertu v Lucerna Music Baru věnovala Moravě zasažené povodní. Při pozdějších návštěvách zpravidla vyprávěla divákům o svém československém dědečkovi Královi, případně o dvojčatech, které si po čtyřicítce pořídila s anglickým písničkářem Elvisem Costellem.
Letos řeči omezila na minimum. S jedinou výjimkou, kdy si ke koncertnímu křídlu značky Steinway nechala ze zákulisí přinést náplast. "Mám rozříznutý palec. Když teď udělám chybu, alespoň to na něco můžu svést," zažertovala. Jinak se soustředila plně na hudbu.
Stejně jako kytarista Anthony Wilson, kontrabasista Robert Hurst a bubeník Karriem Riggins měla za zády lampu a všechny je obklopovala různými barvami nasvícená opona, tím to ale končilo. Zhruba stominutový koncert nebyl žádná show jako před 11 lety, kdy Diana Krall na stejném jevišti rozmístila rekvizity typu starého gramofonu a na zadním plátně promítala nafilmovaný výstup herce Steva Buscemiho v roli šantánového uvaděče.
Tehdy propagovala osobitě pojatou desku Glad Rag Doll. Dnes jako by se rodačka z Nanaima, městečka ležícího na ostrově u Vancouveru, vracela spíš do dob, kdy coby sedmnáctiletá studentka bostonské hudební školy Berklee začínala hrát po barech a restauracích. S níže posazeným hlasem nevelkého rozsahu si zprvu nevěřila na zpěv. Kdo ale zároveň zpíval, dostával víc příležitostí, tak jsem se přizpůsobila, vysvětlovala zpětně začátek své umělecké dráhy. Ta ji přivedla nejprve k velkému vydavatelství a okolo přelomu tisíciletí na komerční vrchol, kdy klavíristka zpívající desítky let staré jazzové šlágry i modernější kusy pronikla do mainstreamu.
Od té doby několikrát vykročila k autorské tvorbě, zejména na desce The Girl in the Other Room z roku 2004, pro niž polovinu songů napsala s manželem Elvisem Costellem. Ani s vlastními skladbami, ani s coververzemi rockových hitů 70. let minulého století na nahrávce Wallflower z roku 2015 ale neměla takový komerční ohlas. Proto se nakonec, byť třeba oklikou přes žánrově blízkou latinskoamerickou hudbu, vždy vrací k jazzu.
Tuto sobotu v Praze poprvé nezazpívala jedinou vlastní kompozici. A překvapivě ani nezařadila coververze Toma Waitse, Joni Mitchell nebo Boba Dylana, jehož dvě písně o den dřív uvedla na brněnském Jazzfestu.
Pražané se místo toho dočkali jedné klasiky za druhou: Let’s Fall in Love, 'Deed I Do, Cheek to Cheek, East of the Sun and West of the Moon a další. Velké romantické balady střídaly rychlejší swingové kompozice. Většina jich pochází ze 30. let minulého století, jsou spojené s pěvci jako Frankem Sinatrou, Ellou Fitzgerald či tanečníkem Fredem Astairem. A hodně z nich roku 2001 figurovalo na záznamu koncertu Diany Krall z pařížské Olympie.
"Vystoupení z Paříže patří k nejoblíbenějším obdobím v mém životě. Byli tam ještě moji rodiče, prodávala jsem nejvíc desek, člověk se nemusel strachovat o streamování a Spotify," vzpomínala po letech na období, kdy ji začal doprovázet současný kytarista Anthony Wilson.
To, co v její hudbě fungovalo tehdy, funguje stále. Diana Krall je podobně jako její předchůdci Nat King Cole nebo Sarah Vaughan v první řadě jazzová klavíristka. Má přirozený rytmický feeling, skvěle ovládá nástroj, na nějž sebe i muzikanty doprovází spíš úsporně. Při sólech hledá vlastní cestu, vyhýbá se klišé i okázalým trikům, nesměřuje ke snadným vyvrcholením. Bebopové běhy po stupnicích omezuje na minimum. Přestože je hvězdou večera, víc prostoru pro improvizace poskytuje spoluhráčům, kteří jich využívají na mnohaminutové ploše.
Pěvecky může zprvu znít zdrženlivě, to je ale její styl: Diana Krall se vždy raději držela v nižší, sytější poloze svého altového hlasu. Často začíná skoro pološeptem a postupně přidává na intenzitě. Nepracuje nijak mohutně s vibratem, pěvecké exhibice jsou jí cizí. Nescatuje, nepodbízí se, nepitvoří.
Díky frázování zjevně upevněnému hráčským sepětím s nástrojem zní uvolněně, často důvěrně, smyslně. Síla jejího hlasu pramení z toho, jak je přirozeně nakřáplý, že disponuje nějakým charakterem a texturou, jež se obtiskuje v každém slovu. Ty navíc Diana Krall ukázkově zabarvuje emocemi. Díky tomu všemu vůbec nevadí, že většina toho, co v Praze tentokrát zpívá, je takřka jedno století staré. Nejnovější song v repertoáru, Devil May Care, složil jazzový pianista Bob Dorough v roce 1956.
Kdo repertoár zná, ocení drobnosti: jako že v songu o milostné posedlosti Night and Day oproti originálu scházejí první tři sloky, které bývají záměrně intenzivní, skoro monotónní, jako by ilustrovaly nezdravost fixace na jednu osobu. Diana Krall místo toho skladbu začíná uprostřed, uvolněně, posunutou do lehkého rytmu brazilské bossa novy. Krásný příklad toho, jak se dá pracovat s jazzovými standardy.
Do podobného rytmu v Kongresovém centru upraví i coleporterovský přídavek I've Got You Under My Skin, původně velkou romantickou píseň, která až v pozdějších interpretacích začala swingovat. I když na desce Diany Krall nazvané When I Look In Your Eyes z roku 1999 ji navíc zbarvovaly vibrafon, flétna a smyčce.
Kvarteto podává standardně vysoký výkon. Anthony Wilson se na své speciálně upravené elektrické kytaře značky John Monteleone drží příjemného, měkkého zkreslení trochu à la Jim Hall. Kontrabasista Robert Hurst dostává prostor pro virtuózní intro i šlapavý doprovod typu walking bass, bubeník Karriem Riggins uplatňuje průpravu, kterou kdysi nabyl coby doprovazeč kontrabasisty Raye Browna, jednoho z objevitelů Diany Krall.
Celé je to procítěné, bezproblémové a příjemně lehké. Zcela adekvátní dnu, který pak meteorologové označí za dosud nejteplejší v roce.
Koncert
Diana Krall
(Pořádala agentura 10:15 Entertainment)
Kongresové centrum, Praha, 20. května.
