reklama
 
 

Recenze: Diana Krall se vracela v čase barově rozvláčně

13. 11. 2012 10:48
Kanadská zpěvačka představila v Praze novou desku Glad Rag Doll

Recenze - Docela příznačně končila kanadská klavíristka a zpěvačka Diana Krall svůj pondělní koncert v pražském Kongresovém centru písní Prairie Lullaby - barově rozvláčnou ukolébavkou převzatou z repertoáru Billyho Hilla. Ukončovala jím večer, jehož program byl z větší části postaven na její aktuální desce Glad Rag Doll. Její předělávky písní z dvacátých a třicátých let dýchají kabaretní atmosférou vaudevillových varieté, a tak se koncert v natřískaném sále bývalého Pakulu nesl spíše v komorním duchu. Možná až moc.

Intimnímu vyznění odpovídala i scéna, která byla vybavena rekvizitami, které jste v době, do níž se Diana Krall nostalgicky vrací, nalezli v nejednom obýváku. Levé straně vévodilo lampičkami ozdobené piano zkombinované s jakousi domácí kredencí, pravou část pódia ozvláštňoval zpěvaččin památeční gramofon na 78 otáček s velkou ozvučenou troubou.

Dojem přesunu strojem času do doby skoro o století nazpátek posilovaly i videoprojekce na zadním plátně, které sestávaly ze sestříhaných záběrů z frivolních šantánů nebo filmových klasik typu Langovy Metropolis nebo hravých trikových snímků Georgese Méliese.

Budíček s Tomem Waitsem

Pětičlenná doprovodná kapela nastoupila krátce po osmé a začala ve tmě hrát do černobílého klipu, v němž si roli vemlouvavého kabaretiéra zahrál Steve Buscemi, který je pro mnoho lidí s třicátými lety spojen i svou rolí v politicko-prohibičním seriálu Impérium - Mafie v Atlantic City. Jeho angažmá se dá brát jako lehce populistické pomrkávání na diváky, kteří ujíždějí na vlně retra, a Diana Krall jím nahrává kritikům, podle nichž se podbízí vkusu svých posluchačů až přespříliš.

Koncert začal pěkně v chronologické logice a během prvních dvaceti minut odškrtal první čtyři položky nové desky. Diana Krall představila svou kapelu hned po druhé z nich s názvem There Ain´t No Sweet Man That´s Worth The Salt of My Tears, po níž už bylo zřejmé, že frontmanka má v jejich osobách kované profíky a instrumentalisty, na než se může spolehnout.

Problém byl spíš v samotném materiálu. Album produkoval slavný T-Bone Burnett (který má na svědomí třeba slavný bluesový soundtrack k filmu Bratříčku, kde jsi), o němž je známo, že tíhne spíše k výrazovému minimalismu. A tak písně, které vyniknou výrazným čistým zvukem na studiové nahrávce, znějí na koncertu, jehož charakteru nesvědčí velikost bývalého sjezdového sálu, trochu ospale až unyle. První vzrušení přišlo až při šesté písni, kdy kapela i s hlavní interpretkou přeřadila na vyšší rychlostní stupeň s peckou Toma Waitse Temptation.

Pohříchu to byl poslední song před sólo fází koncertu, v níž zůstala na pódiu jen hlavní hvězda s klavírem a svým přirozeným šarmem navázala přece jenom trochu větší kontakt s publikem, když žertovala o kanadské povaze a s poukazem na domácí charakter scény pozvala diváky k sobě domů s nabídkou pohoštění a minikoncertu zadarmo.

Koncerty Diany Krall se většinou neobejdou bez zmínek o jejích malých dvojčatech, která vychovává se zpěvákem Elvisem Costellem. Pražskou aktualitou z rodinného života dvojité držitelky ceny Grammy byla zpráva, že jednomu z šestiletých chlapců vypadly dva mléčné zuby.

Smutek v negližé

Vrcholem prostřední sólové části koncertu byla emotivní a melancholická interpretace titulní písně Glad Rag Doll, při níž Diana Krall zabrousila do inspiračních zdrojů alba. Přebalové fotky zachycující interpretku v sexy pózách odkazují na fotografie Andrew Cheneyho Johnstona, který ve slavné sérii portrétoval v glamourovém stylu dívky z vaudevillové show Ziegfeld Follies. Při písni defilovaly na plátně fotografie varietních umělkyň, v jejichž výrazu se kromě povinné svůdnosti dal vyčíst i smutek, korespondující s jejich často neslavným osudem.

Ale takový přesah byl na koncertě spíše výjimkou. Diana Krall nabízí bezproblémovou nostalgickou zábavu, těžící z dvacátých a třicátých let minulého století coby rezervoáru ztracené nevinnosti, čistoty a naivity podobně jako třeba populární oscarový hit Umělec.  Nedá se jí samozřejmě upřít, že nekomplikované staré melodie oděné do moderního zvuku nabízí publiku s intonační i hudební jistotou.

V třetí části - po návratu kapely - koncert přece jen gradoval a nechal chvílemi zapomenout na pocit kavárenské ospalosti. Skvěle vyzněla třeba oduševnělá a emotivní coververze písně Irvina Berlina How Deep is the Ocean nebo hutně kytarová předělávka hitu zpopularizovaného Rayem Charlesem Lonely Avenue.

Diana Krall dokázala i při své třetí návštěvě v Praze, proč je na jazzpopové scéně globální celebritou. Hraje skvěle, z jejího chraplavého kontraaltu může mít člověk husí kůži a dokáže i klasickým šlágrům a standardům vtisknout silné ženské emoce. Z jejího koncertu jsem měl ovšem pocit, že se tentokrát až příliš oddala věrnému oprašování hudební tradice. Přes veškerou virtuozitu zněli občas muzikanti jako nudící se najatá kapela na zaoceánské lodi. Rozhodně to nebyl Titanic, to jistě ne. Ale v porovnání s koncerty mých oblíbených klavíristek, jako jsou Tori Amos nebo Amanda Palmer, bylo letošní vystoupení Diany Krall v Praze příliš konzervativním zážitkem.

autor: Jan Gregor | 13. 11. 2012 10:48

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama