Glosa - Ještě než začal ceremoniál v londýnské O2 Aréně, zdravili na internetu spíkři z Radio 1 Dan & Phil diváky v několika jazycích (včetně klingonštiny). Přenos z udílení výročních cen britského hudebního průmyslu se totiž letos poprvé odehrával v přímém přenosu na YouTube, takže ho mohl sledovat opravdu celý svět.
Brits jdou s dobou - kromě streamu se kanál YouTube během večera plnil zákulisními rozhovory a hlasování veřejnosti o video roku probíhalo na Twitteru, jenže skutečně světového na samotném večírku bylo celkem málo.
Brit Awards jsou v trochu schizofrenní situaci. Chtěli by se vyrovnat Grammy, proto si taky pozvou Katy Perry, aby postavila na pódiu egyptskou pyramidu a proměnila se v ní v Kleopatru (Proč? Prostě proto!).
Jenže na druhou stranu jim sedí být mnohem neformálnější a přátelštější - moderátor večera James Corden si často jen tak vyrazí do publika ke stolečkům s nominovanými a Alex Turner z Arctic Monkeys se může vykecávat při přebírání ceny za album roku dlouho přes minutu a přitom jen pořád dokola opakovat, že "rock'n'roll nikdy neumře a všichni by se s tím měli smířit."
A zatímco na Grammy můžete nominovaným odezírat na očích nervozitu před vyhlašováním jejich kategorie, na Brit Awards je vlastně o cenách rozhodnuto už dopředu. Stačí sledovat, kdo se vůbec do O2 Arény uráčil dorazit - ten určitě neodejde s prázdnou.
Letos tuto jistotu trochu narušili Daft Punk a David Bowie, kteří shodně žijí v Americe a do Británie se jim na ceremoniál nechtělo. Je to škoda, obě veličiny měli na ostrovní pop mimořádný vliv a vloni skvělý rok. Francouzští roboti jsou mezinárodní skupinou roku a cenu za ně ale přezval Nile Rodgers (dočkali se po čtyřech neúspěšných nominacích), Bowie se v sedmašedesáti stal nejstarším držitelem ceny pro sólového umělce a zopakoval vítězství po třiceti letech. Jenže v roce 1996 už převzal cenu za celoživotní výkon a tím, zdá se, pro něj Brits definitivně skončili.
AM jako revival White Stripes
Místo velkého příběhu s návratem legendy tak na sebe mohli strhnout pozornost Arctic Monkeys. Svůj největší domácí živý triumf vytáhli Brits už na úvod, kdy Turner a spol. zahráli s Are U Mine? před hořícími písmeny A a M.
Pásci z Sheffieldu v tomhle konkrétním případě zněli víc jako revival The White Stripes, ale večer nakopli dobře. Na ceremoniálu, z něhož si vítězové odnášeli sošku irského designéra Philipa Treacyho zosobňující prý "specificky britský žánr - punk", měli zdaleka nejblíže k slavné historii britské kytarové hudby. A že si - už potřetí - odnesli některou z hlavních cen není překvapivé, Britové na ně prostě dají. Navíc AM je jejich nejlepší deska.
"Takže těch patnáct babek, který jsme si vsadili, že vyhrajou One Direction jsou v pytli," ulevil si při přebírání sošky za skupinu roku Alex Turner.
Milovaný Britský boyband, jehož fenomén zatím nehodlá uhasnout ani po třech letech si stejně jako vloni odnesl cenu za mezinárodní úspěch a také má podle hlasování fanoušků na Twitteru nejlepší klip (Best Song Ever).
Srovnávat jejich úspěchy s tažením Beatles v šedesátých let je samozřejmě úsměvné, vtipná etuda s Harrym, který přišel k pultíku pozdě ze záchodu a vůbec netušil, jaká cena se předává, ale aspoň odhalila, že za všemi těmi marketingovými plány jsou ještě pořád kluci, kteří si umí udělat srandu. (Pokud jim tedy scénku nenapsal někdo z managementu, že.)
Souboj účesů a Beyoncé
Brits letos po vzoru amerických cen vyřešili přetlak v pozvaných vzájemnými kolaboracemi - nejlépe z nich vzešlo spojení Disclosure a Lorde. Hit Royals novozélandské hvězdičky dostal od britských bratrů výtečnou remixovou podobu a po měsících nekonečného omílání médii zněl zase na chvíli nově a zajímavě. Škoda, že střih mezi Royals a jejich vlastní skladbou White Noise s hostující Alunou byl příliš násilný a dojem trochu zkazil.
Disclosure nakonec ze čtyřech nominací neproměnili ani jednu, objev roku jim uzmuli Bastille, kteří svoji kolaboraci s Rudimental pojali jako zdvořilou výměnu pódia v polovině písničky. Tenhle britský "objev" loňského roku podle mě nemá moc co nabídnout kromě divných účesů a i tady je s přehledem porazil svým napomádovaným kohoutem ala Leningradští kovbojové Alex Turner.
Největší pozornost na Brits na sebe nepřekvapivě strhávaly americké hvězdy - Pharrell si s Nilem Rodgersem vystřihl medley svých hitů (Get Lucky, letitá Good Times od Chic a Happy).
Bruno Mars ukázal nervy, když dva roky starý singl Treasure zahrál ve městě, v němž se zrodili Police, které celkem nepokrytě vykradl a Prince alespoň předal jednu cenu.
Hlavním tahákem večera ale bylo vystoupení Beyoncé, kterou neměli ani na Grammy a její XO působilo impozantně i bez pódiové pyrotechniky. Podobně "intimní" vystoupení mají Brits rády - v minulosti podobně zazpívaly Rihanna nebo Adele a s Beyoncé to zafungovalo podobně lidsky. Cenu pro mezinárodní zpěvačku roku si ale neodnesla ani ona, ani Katy Perry, ale sedmnáctiletá Lorde.
YouTube přenos byl skvělý nápad a jsem zvědavý na výsledky sledovanosti na internetu. Reklamní přestávky vyplňovaly studiová vystoupení letošních objevů a tady se skvěle blýskla "budoucí hvězda" Sam Smith, neboli čerstvý držitel Critic's Choice.
Spíkři internetového přenosu Dan & Phil ale navíc ještě museli povzbuzovat fanoušky, aby hlasovali na Twitteru o klip roku a pořád dokola pouštěli ukázky z nominovaných skladeb a vysvětlovali pravidla hlasování.
Během dvou hodin tak nejméně desetkrát zazněla ukázka z písně La La La producenta Naughty Boye. Místo ironického šklebu Alexe Turnera nebo křenících se One Directions si tak divák z letošních Brit Awards odnesl v hlavě nejspíše jen neuvěřitelně nakažlivý (a po roce už spíše otravný) refrén.