Recenze - Druhý pražský koncert Bobbyho McFerrina vypadal stejně jako čtvrteční. Sice menší prostor než první vyprodané vystoupení, ale stejně nadšené ovace a na závěr frenetický i dojemný potlesk. Bobby McFerrin ukázal Čechům, jak se mají bavit; jak si jen tak pro sebe zazpívat, jak se nestydět.
Kongresové centrum je známé naprosto chladnou neosobní atmosférou. Někdo toho dokáže využít, jiný se s tím nevyrovná. Bobby McFerrin během obou vystoupení vytvořil v bývalém Sjezdovém sále atmosféru útulného místa. Kde dříve KSČ donekonečna opakovali svá moudra o šťastném lidu, najednou to díky „pouhému" hlasu opravdu ožilo.
Zvláštně potvrzená klišé
Ale nejen díky hvězdě, ale právě i vnímavému publiku, které se rádo nechalo ovládat; v tom je ostatně Bobby McFerrin mistrem. Za dobu existence této podivné budovy to byla možná vůbec nejpozitivnější atmosféra, jakou její zdi pocítily.
Ať to zní dnes jakkoli, z události, která možná vypadala na pěknou snobárnu, byla nakonec pocta pospolité muzikálnosti, ale nikoli lacinému showmanství před davy. Skoro by člověk použil i další klišé Co Čech, to muzikant.
Začalo se přesně. Krátce po půl osmé na pódium nakráčeli z chlapeckého sboru Boni Pueri a hned poté s lehkým krokem přišel Bobby. Pozdravil úklonou a začal s první písní. Tedy písní, šlo o scatovou improvizaci, kterých ten večer zaznělo ještě několik. Geniální frázování a výjimečný hlas se dal očekávat, změny rytmu vyvolávané poklepem na hrudník také.
Překvapila naprosto nulová slovní komunikace, McFerrin se omezil na povely Poslouchej! a Zkus to! - kterými ovládal zpěv publika. Ale zjevně to byl účel: nechat za sebe mluvit pouze hudbu, přesvědčit diváky, aby se sami vložili do procesu koncertu, naučit fanoušky pohrát si s hlasem.
I když by to Bobby utáhl celé sám, právě práce s publikem tvořila hlavní páteř koncertu. Vlastně šlo o velmi netradiční vyučovací hodinu, o improvizační kurz, možná dokonce o setkání s vyšší bytostí.
Oddané publikum
Nešlo o hosty a o to, co všechno zvládne Bobby McFerrin se svým hlasem a zahraje na své tělo. Vlastně paradoxně nešlo ani o něj samotného. Důležité bylo, nakolik návštěvníci přistoupí na pravidly hry, nakolik se zapojí. Tuzemské publikum v tom uspělo.
Opakovalo po Bobbym i ty nejroztodivnější vokální úkony; někdy výtečně, jindy hůře, ale vždy vstřícně. A Mistr se bavil: někdy nechal zpívat celý sál, jindy si ho rozdělil na poloviny či na třetiny nebo přesvědčil jednu divačku, aby jeho vokál doprovázela tancem.
Právě díky těmto špílcům a aktivní účasti publika atmosféra včera nabírala v sále další pozitivní vibrace.
Musí se umět i naslouchat
Večer nicméně velmi oživili i hosté. Ve čtvrtek exceloval Dan Bárta, i páteční dvě písně s Boni Pueri byly velmi povedené, obzvláště pak chorál Ave Maria (ve čtvrtek svůj majstrštyk provedl s diváky).
I společná improvizace s Ridinou Ahmed se vydařila. Právě tato zpěvačka se snaží o snad něco podobného jako Bobby McFerrin. Uspět jen silou svého hlasu. Dohromady jim to velmi slušelo.
Stejně potěšilo ženské violoncellové duo Tara Fuki . Právě u jejich dvou písní nás McFerrin naučil ještě něco: Jak důležité je umět naslouchat. Do první nevstoupil skoro vůbec, do druhé sporadicky. Protože jeho přístup je prost samoúčelnosti a nutnosti předvádět se. Když je něco dokonalé, s klidem to nechá plynout…
Byla to velezajímavá dvouhodinovka, kterou možná občas narušily přece jen až příliš varietní momenty, ale McFerrinovo charisma, smysl pro humor a pozitivní energie to bohatě napravily.
Čtěte také: Bobby McFerrin veze své tělo, svůj walkman
Hlavní program ukončila skvostná McFerrinova verze písně Blackbird od The Beatles, což byl snad jediný z jeho mnoha coverhitů, který zazněl. Poté se Bobby rozloučil vítězným véčkem a odkráčel do zákulisí, aby se po několika minutách frenetického potlesku ještě vrátil a zazpíval krátký motiv.
Ani tentokrát nedošlo na Don't Worry Be Happy, ale vlastně jakoby ta píseň zněla pod celým koncertem.
