Recenze - Jsou zpěvačky, které svůj um a šarm rozdávají z velké části mužskému publiku. Beyoncé patří evidentně do té druhé linie v pop-music: dívčí převaha (prý šestnáctitisícového) publika, které se ve čtvrtek přišlo do O2 Areny přiblížit sedmadvacetileté globální hvězdě, o tom něco ví.
Ne že by gazelí zjev odrazoval, ale show s plně ženskou kapelou včetně tří bubenic se nese pod vlajkou "ladies sobě". A budiž jim to přáno, protože je to poctivý nářez s dobrými důvody.
Pozoruhodně přirozený způsob…
V dosti pekelném tempu, náročném pro fyzickou kondici Beyoncé i obsluhu multimediální show, se stíhá cílevědomá kráska z Texasu dotýkat velkých jasných témat. Říkáte si: tahle podívaná je přece evidentní hever pro ženské sebevědomí, a v tom Beyoncé skutečně křikne: "Ladies! Tohle je pro nás! Navzájem se potřebujeme!"
Říkáte si, že všechny ty flitry, odhalené nohy a podprsenky se žárovkami v hrotech se tu pozoruhodně mísí dohromady s výchovným poukázáním na hodnoty - a vskutku, Beyoncé se zjevuje v bílém pláténku a zpívá Ave Maria. Nemůžete se zbavit pocitu, že hudba tu slouží něčemu, co víc připomíná moderní cirkus - a hop, již se Beyoncé na visuté hrazdě vznáší nad hlavami publika a provádí několik veletočů! Celé by se to nesmírně líbilo Petru Léblovi.
Koncert má nenápadnou strukturu příběhu: začíná se mladistvým beatovým nářezem, pak přijdou zamilované songy a po nich tanečníci zazipnou Beyoncé do svatebního. Nedávný hit If I Were A Boy zastupuje fázi zralejších problémů: na konci večera Beyoncé a křoví křepčí jako na začátku; ale poté, co si prošla zkušeností všeho druhu. Je to jednoduché, podobá se to náznakovému obsahu a je to pozoruhodně přirozený způsob oslovení mainstreamového publika.
… ale pořád trochu za sklem
V multimediálním teátru se bohužel předpřipravené jeví i emoce - maska, kterou ne a nejde sloupnout z tváře, je asi jediné zklamání. I když Beyoncé naživo odedře večer v aréně s fyzičkou lepší než leckteří hokejisté, cítíme, že hlavně naplňuje scénář a méně jedná "teď a tady" - jako by byla pořád trochu za sklem.
I když ví, že publikum chce blízkost: část odzpívá na hluboko předsunuté rampě, na dosah těm s nejlevnějšími lístky. Pak se vrátí na scénu k nejmelodičtějším písním večera včetně At Last, která zněla k prvnímu "inauguračnímu" tanci manželů Obamových. Mnoho dívek a žen si náhle připadá jako Michelle Obamová, pohupuje se s neviditelným partnerem, ty šťastnější pak s maminkou, kamarádkou či svým chlapcem.
Kdo jde na Beyoncé, neměl by si stěžovat, když se vynoří tančící zlatí golemové a naběhnou polonazí rošťáci s kloboučky Sámera Issy: to je riziko, o němž od začátku víme. Ale přese všechno zůstává Beyoncé po celou dobu mimo zónu skutečného showbyznysového nevkusu. Především proto, že má skutečně energii hvězdy, ochranitelky, královny včel - a nemusí nic dohánět podpásovou manipulací.
To, že máme tu čest s hvězdou, potvrzuje i to, že Beyoncé sice její hlas nezrazuje, ale barvou a výrazem je vlastně banální. Skladby těží z klasického kánonu černých žánrů (od rhythm´n´blues po hip hop), jako by se ani nechtěly vyvyšovat.
Hudebně se tedy nic převratného nestane - a přece jste si jisti, že to hlavní je tady v pořádku, že Beyoncé je přes všechnu stylizaci důvěryhodná a že všechno to vlnění, dotáčky, převleky a přískoky stojí na pevném a zdravém základě.
Byl to už Hitchcock, kdo říkal začínajícím autorům, že není na škodu vyjít z klišé a "promakat" ho do té míry, že cestou třeba vznikne něco poutavého, s otiskem osobní originality.
To je dnešní Beyoncé - a s ní i story černého popu, který během nedávných let dospěl od vzrušujícího nového oživení až k nejmasovějšímu mainstreamu.
