Rozhovor - Kabaretní vystoupení pro deset tisíc lidí? Amanda Palmer otevřeně přiznává, že jí je vlastní klubové prostředí a raději by všechny nacpala do místnosti. Na festivalu Rock for People byla prvním „velkým" jménem, pokud se na program podíváme chronologicky. Proto přilákala hodně návštěvníků. Retro estetika ale díky punkové dikci spolehlivě zafungovala, a když se vrhla na náruče diváků, ukázala, proč má smysl si její koncerty opakovat.
Česko se pravidelně objevuje v jejích koncertních plánech. Naposledy tu vystupovala v říjnu loňského roku, předchozí zastávka se datuje další dva roky zpátky.
Časté koncertování lidi často unaví, začnou ztrácet energii a stává se z něj rutina, jak si vydělávat hudbou, když prodej fyzických nosičů pomalu umírá. Ne však v případě Amandy Palmer.
Na poslední desku Theatre is Evil vybrala milion dolarů od svých fanoušků a stále si užívá i koncerty.
Ačkoliv na nejobyčejnější počáteční otázku na aktuální náladu odpověděla negativně, za chvíli mou snahu o seriózní rozhovor rozbourala a začala se mě s úsměvem ptát na místní publikum.
Aktuálně.cz: Turné je v plném proudu, jak se cítíte?
Amanda Palmer: Mám se strašně. (smích) Mám se opravdu strašně.
A.cz: Před pár dny jste hrála na Glastonbury a prý Vám trochu selhal outfit…
Néé, to nic nebylo. Stává se to na každé mojí show. To, že o tom psal britský tisk, jenom dokazuje, že jsou opravdu hodně angličtí. A britský bulvár je hladový po každé stupidní věci, co se stane. Prsa, prsa, zadky, holky, děti…
A.cz: Když jsem se na rozhovor připravoval, napadlo mě, zda vůbec potřebujete hudební novináře? Se všemi svými fanoušky komunikujete přes Twitter, blogy, Facebook.
To vůbec netuším. Ale víte, proč mě to baví? Ráda se bavím s hudebními novináři, které hudba doopravdy baví. A nesnáším mluvení s novináři, kteří mají pocit, že by měli dělat svou práci, protože jsou přeci novináři. Takové opravdu nepotřebuji, protože nepomůžou mně a já zas nemůžu nijak pomoci jim.
A.cz: Loňská kampaň na Kickstarteru Vám vynesla asi milion dolarů a pro crowdfunding v hudební sféře byla průlomová. Lidé Vás označují za celebritu nezávislého vydávání. Jak se s takovou situací vyrovnáváte?
To opravdu záleží na kontextu.
A.cz: Tak například když první přívlastek u jména Amanda Palmer bude hvězda nezávislého vydávání.
Tohle je trochu otravné. Ale není to něco, nad čím bych mohla mít jakoukoliv kontrolu. Dokud se psaní fundamentálně nedotýká toho, jakým způsobem tvořím, případně schopnost mého publika vnímat hudbu, milovat ji a nechat se jí ovlivňovat, tak je mi to úplně jedno.
A.cz: Na turné, které navazovalo na Vaše loňské album Theatre Is Evil, jste hrála na každém místě s jinými lokálními muzikanty… aniž bych stihl dokončit otázku, skáče mi Amanda do řeči
Pokud je něco, o čem se opravdu nechci bavit, tak je to loňský rok. Ptá se na to každý a je to strašná nuda.
A.cz: Dobře, škrtám si tedy otázky, jak se k tomu později nelichotivě vyjádřil Steve Albini a další.
Radši bych si povídala o hudbě. Nebo o čemkoliv zajímavém.
A.cz: Otázku na hraní na festivalech si mám také odpustit? Tu o tom, jestli se Vám na nich hraje dobře, když Vás lidé mají zafixovanou jako klubovou hudebnici.
Ano, užívám si klubová vystoupení víc než festivaly. Je mnohem těžší kontrolovat festivalové vystoupení kvůli tamnímu prostředí, je těžší udržet si vztah s fanoušky. Na Glastonbury to bylo opravdu složité. Byla jsem na jednom z hlavních pódií a pětašedesát stop daleko od všech lidí. Je to opravdu zážitek, být na tak velké stagei a s tolika lidmi pod ní, ale radši bych je všechny nacpala do místnosti.
A.cz: Kvůli zábranám také nemůžete skákat do lidí, že?
Dělám to i tak.
A.cz: Někdy tam ale bývá docela vysoký plot.
Musíte se přes tenhle plot dostat, je to jako v reálném životě. Musíte přelézt plot, dostat se přes sekuriťáky, přes spoustu prostoru bolesti a prázdnoty, abyste skončili v láskyplných náručích. (smích) Poradila jsem si s tím na zatím každém svém vystoupení a uvidíme, jak to půjde dneska.
Otázka na zálibu v hraní známých cover verzí se zvrhne v dialog o tom, zda lidé v Česku mají rádi Pulp, jejichž Common People aktuálně na koncertech hraje. Říkám, že většina návštěvníků Rock for People jejich slavnou éru v devadesátých letech pravděpodobně nezažila. Když mi ani Radiohead nepřipadají jako dobrá volba, ptá se Amanda, co má tedy zahrát. Navrhuji hymnu nebo něco od Vypsané fixy. Na nazkoušení už ale, bohužel, nemá dostatek času.
A.cz: Sólově nehrajete moc odlišného od toho, co dělali The Dresden Dolls. Existuje ještě nějaký důvod, abyste se jako duo dali znovu dohromady?
Pořád ještě občas vystupujeme, milujeme společné hraní. Dresden Dolls jsou v podstatě setkání mezi mnou a Bryanem. Když hrajeme dohromady, je v tom něco speciálního. Není to velký rozdíl oproti tomu, když hraju sólo. Rozhodně nepřevlékám charaktery, pořád jsem to já, skládám stejně dynamické skladby, ale podání je jiné. Když oba stojíme na pódiu, jsme dva frontmani. Zatímco když hraji sólově, jsem hlavní zpěvačkou nějaké větší entity.
