To, co se povedlo dát dohromady Johnu Wilsonovi, je filmařský sen. Šest půlhodinových epizod vydaných na HBO pod názvem Jak na… s Johnem Wilsonem zaznamenává, jak "čtyřiatřicetiletý Newyorčan s úzkostmi" chodí po městě a komentuje svět. Alespoň zpočátku to tak vypadá.
První díl otevírají záběry porůznu konverzujících lidí a obecně téma zdvořilostních rozhovorů. Wilson je nazývá "pojivem, které nás drží pohromadě, a zároveň zbrojí chránící před nejčernějšími myšlenkami těch druhých".
"Držte se mě a já vám zaručím, že všechny konverzace, které odteď povedete, už budou jen zdvořilostní," uvádí šňůru zdánlivě asociativních záběrů z newyorských ulic, které jsou zrovna tak vtipné jako nečekané a dojemné. Odhalují hlubší souvislosti i autorovy emoce.
Muže, který na hlavě nosí svoji čivavu, střídá turistka na letišti, jež listem novin nešikovně zakrývá cappuccino rozlité na podlaze. Pak rychle mizí. Pomalu nám dochází, že tímto do detailu sestaveným proudem úvah a obrazů Wilson nekomentuje jen velkoměstský způsob života se všemi jeho bizarními projevy.
Dva roky s kamerou
V první epizodě popisuje svůj emocionální stav po vztahu, který ztroskotal na neschopnosti emočně se otevřít druhému, i následný návrat do normálu. Zároveň si dělá legraci z lidské schopnosti a neschopnosti sdílet pocity.
Nejlepší momenty přicházejí, když se Wilson pokouší konverzovat s náhodnými kolemjdoucími. Seznámí se s "lovcem on-line predátorů", točí ho při práci a nakonec vyráží na osamělou dovolenou do Mexika, kde stovky amerických vysokoškoláků v plavkách na pláži tráví tradiční jarní prázdniny nasáklé alkoholem. Autor si odsud odnáší lehce parodickou i nečekaně hlubokou povídku o hojení a kocovině.
Vtipné vizuální eseje jsou výsledkem dlouhého, až obsesivně pečlivého pracovního procesu. V rozhovoru pro časopis Rolling Stone uvádí Wilson, že záběry sbíral dva roky. Poté co podepsal smlouvu s HBO, si navíc mohl vybrat několik fotografů a umělců, kteří pro něj v New Yorku shromažďovali další obrazy.
Schopnost pokrýt vyprávění scénami, které každému slovnímu spojení přiřazují několik dalších významů, má leccos společného s Wilsonovou obsesivní potřebou vše katalogizovat a zaznamenávat každý prožitý den.
"Vždycky jsem toužil filmovat všechno kolem sebe, a tvořit tak umění," říká a zřejmě žádného diváka tohle základní filmařské puzení nepřekvapí. Svoji roli sehrává i Wilsonův vztah k domovskému městu, které se mu mění před očima. V rozhovoru Wilson mluví o potřebě uchovat pro sebe New York v dnešní podobě, než se z něj stane "kompletně skleněné město".
Podivín odvedle
Překvapivější je, že se svět převyprávěný Wilsonovýma očima dostal až na HBO. Vedle řady seriálů, tvořených podle předpokládaného diváckého vkusu, působí jeho dílo jako něco nového, dosud nestandardizovaného, nebo, jak se dnes říká, autentického. Rozhovory s Wilsonem pak potvrzují, že je skutečně objevem, jaké populární kultura miluje.
Podivín z newyorské čtvrti Queens se dřív živil natáčením bizarních moderovaných reklam a pořizoval videa pro soukromá očka, než v Chinatownu potkal komika Nathana Fieldera, tvůrce pořadu Nathan For You. Spřátelili se a Fielder mu otevřel dveře nejenom do HBO, ale také se stal producentem Wilsonova seriálu.
"Když jste chodil po ulicích a natáčel třeba rozsypaný salát na silnici, asi jste si pro sebe neříkal: tohle bude perfektně zapadat do programu mezi Hru o trůny a Westworld," ptá se Wilsona redaktor Rolling Stonu. "To ne, můj rozpočet se podobá částce, kterou produkce Hry o trůny utratí za papírové talířky," odpovídá tvůrce.
Vzápětí souhlasí, že jeho tvůrčí proces byl delší než výroba Hry o trůny. "Ano, každý můj záběr je unikátní a nejprve je potřeba ho popsat, katalogizovat a otagovat, aby se neztratil v obřím archivu. Popisek musí být dvojí, jak doslovný, tak poetický," poodhaluje, jak epizody vznikají a kde se v materiálu objevují momenty jako ten, kdy se herec Kyle MacLachlan neúspěšně pokouší dostat na metro, nebo kdy muž vedoucí na vodítku prase prochází kolem dvojice policistů.
Přes všechny fyzické bariéry "v New Yorku prasata pořád mohou chodit, kam se jim zlíbí", slyšíme Wilsonův komentář. Nejen Američan ví, co všechno v angličtině znamená pig.
Kamarád Wilson
Ve druhém díle nazvaném Jak postavit lešení Wilson ukazuje, kolik budov v New Yorku zakrývají konstrukce, které se z původně dočasné podpory často stávají jejich permanentní součástí. Přestože je hyzdí a stojí všem v cestě.
Falešný pocit bezpečí za to New Yorku stojí. "Je tak snadné si zvyknout a smířit se s něčím, co pro vás není dobré," vypráví Wilson a má tím na mysli zároveň i své dřívější povolání režiséra teleshoppingu. Plynule pokračuje záběrem na muže, kterého právě špatně ostříhal kadeřník, ale dotyčný neprotestuje.
Pátá epizoda se od vtipných nedorozumění, rozčilení a ponížení, které lidé zažívají, když v restauracích platí hromadně, dostává k nastavení ekonomického systému Spojených států. V posledním dílu Wilson dohání řidiče, který schválně čoudí na jiná auta, k úvaze o nemožnosti chovat se šetrně ve světě, kde vše produkuje znečištění.
Když pak protagonista při pokusech uvařit své bytné perfektní rizoto poznamenává, že ve snaze o dokonalost "pokaždé selháváte z důvodů, kterým tak docela nerozumíte", leckterý divák už ho pokládá za svého guru. Umí nejenom budovat několikavýznamové vyprávění a být vtipný téměř na každé téma, také vzbuzuje dojem, že nás všechny chápe. Že mluví ve druhé osobě, dojmu pomáhá.
Konec v pandemii
I proto je závěr poslední epizody, jež zaznamenává příchod koronavirové krize a epidemií vynucené změny v New Yorku, tak dojemný. I když Wilson by bezpochyby dokázal natočit výmluvný záznam třeba v Brně. V poslední epizodě málem přichází o bytnou. Tehdy se projevuje i jím zdůrazňovaný faktor nepředvídatelné reality, který spoluutváří dramaturgii pořadu.
"Budu teď snít o dni, kdy budeme moct zase společně jíst. Až z tohohle bytu vyjdu, bude platit zase nová sada pravidel a budu se muset asi zase učit znova všechno, co jsem si myslel, že už umím. Ale to nevadí, společně na to přijdeme. Čas je teď všechno, co máme," končí svůj pořad.
Přes všechnu empatii seriál patří k tomu divnějšímu, co najdeme v televizní nabídce. Abychom plně pochopili všechny významové roviny vyprávění, vyplatí se pustit si ho víckrát.
Wilson vyrukoval s formou nečekaně výstižnou pro dnešní dobu, ve které všichni pořád zaznamenáváme, co jsme kde viděli, a sdílíme to na sítích. Možná neuvařil perfektní rizoto, ale tuto dobovou obsesi dovedl do dokonalosti. Kdyby měl člověk doporučit jedinou věc, která vloni vznikla pro televizi, byl by to právě Wilsonův záznam roku 2020.
Jak na… s Johnem Wilsonem
Scénář a režie: John Wilson
Seriál je k vidění na HBO.
