Francouzka Annie Ernauxová píše romány, v nichž s odstupem času a přitom do fascinujících detailů líčí různé kapitoly vlastního života. Od narození v roce 1940 přes dospívání na venkově po péči o matku s demencí. Díky knihám sledujícím proměnu jedné ženy i poválečné Francie začátkem října obdržela Nobelovu cenu za literaturu.
Oslnivého úspěchu by možná nedosáhla, kdyby v 60. letech nepodstoupila interrupci. Také této zkušenosti pak dala literární podobu. Kniha nazvaná Událost poprvé vyšla před 22 lety. Autorka v ní věcně popisuje svou snahu o umělé přerušení těhotenství, což ve Francii roku 1963 znamenalo riskovat vězení. Drastické výjevy, jaké by jiní zjemňovali, vykresluje s odzbrojující přímočarostí. Přitom navozuje atmosféru důvěry a intimity, jak se nám průběžně svěřuje s pochybnostmi, které doprovázejí její rozpomínání.
Během čtení se ocitáme střídavě na jihu Francie začátkem 60. let, v těsné blízkosti odhodlané třiadvacetileté studentky literatury, a v pokoji, kde Ernauxová o několik desetiletí později vzpomíná, přemýšlí či zapisuje, co tehdy cítila. Vedle prožitku, od jehož sdílení společnost ženy stále odrazuje, kniha předkládá i autorčino přesvědčení, že jazyk a vyprávění představují možnost nenechat se událostmi jen vláčet, ale dávat jim význam.
Možná i proto Událost tak silně zapůsobila na dnes dvaačtyřicetiletou francouzskou režisérku Audrey Diwanovou. Četla ji poté, co sama podstoupila potrat a snažila se jej zpracovat. Kniha Ernauxové, dodnes jedna z mála otevřeně reflektujících dané téma, jí pomohla nalézt správná slova a přiměla natočit adaptaci. Ta po letošním zrušení federálního práva na potrat v USA mimo jiné nabízí příležitost připomenout, že kriminalizace interrupcí nezachraňuje životy, naopak je vystavuje mnohem většímu nebezpečí.
Chce studovat, ne rodit
Knižní předloha propojuje osobní detaily s pozorovacími postupy sociologie a antropologie. To vše zastřešuje sebereflexivní rámec. Režisérka však formát nepřejímá. V soustředěně odvyprávěném dramatu se celou dobu drží poblíž hrdinky, kterou úspornými výrazovými prostředky přesvědčivě ztvárnila francouzsko-rumunská herečka Anamaria Vartolomeiová.
V průběhu devíti týdnů a necelých 100 naléhavých minut filmového času sledujeme, jak se protagonistka Anne stále zoufaleji snaží získat kontrolu nad svým tělem a budoucností. Nadějná studentka, o jejíchž vědomostech mluví přednášející v superlativech, zjišťuje, že se jí opozdila perioda. Gynekolog, první z neempatických mužů v bílém plášti, které potká, potvrzuje její obavu: je těhotná.
Anne chce ale studovat, nikoliv vychovávat dítě. Rodičovství by pro ni znamenalo konec snu, že vykročí z dělnického prostředí, odkud pochází.
Na lékařovo konstatování "jste těhotná" reaguje pohotovým "Udělejte s tím něco". Při další návštěvě se témuž muži svěřuje, že by jednou dítě chtěla, ale ne místo života. Dotyčný jí pomoct nemůže, dopustil by se trestného činu. Jeho kolega projevuje ještě menší pochopení. Z pohledu autorit je pro ženu v podobné situaci jediná cesta: stát se matkou. Anne však nemožnost volby odmítá. Se sveřepostí lovkyně, jež nevnímá nic než kořist, začíná hledat náhradní řešení.
Vzhledem k absenci dostupných informací netuší, na koho se obrátit nebo jak vůbec vyjádřit, s čím se potýká. Slovo "interrupce" ve filmu jedinkrát nezazní. Představuje nepojmenovatelné tabu, o němž se ostýchají mluvit i protagonistčiny nejbližší kamarádky. Jako kdyby Anne spáchala hrozný zločin. Partner, který ji oplodnil, se pokrytecky víc stará o image slušného mladíka než o to, čím prochází vystresovaná žena. "Nikomu ani slovo," nabádá ji důrazně.
Film sugestivně vyjadřuje dusivost toho, když někdo na každém kroku posuzuje a zpochybňuje vaše soukromé volby. Snaha rozhodovat o těch nejintimnějších tělesných záležitostech ženy se ve filmu stejně jako ve skutečnosti neomezuje na znemožnění potratu. Přátelé Anne pod záminkou starostlivosti projevují zvýšený zájem o její sexuální život, přijde jim samozřejmé znát detaily a spolurozhodovat o tom, s kým se vyspí. Ženská sexualita se tak stává veřejnou záležitostí.
Anne by víc než morální soudy ocenila podporu. Zdá se však, že s rostoucím břichem, které v zrcadle pozoruje jako cizorodý element přejímající nad ní moc, si bude muset poradit sama. Na pomoc si bere nejdřív učebnici biologie, později, v obzvlášť děsivé scéně, pletací jehlici.
S důstojností
Ačkoliv čas ve filmu utíká s thrillerovou neúprosností a závěr má takřka hororovou intenzitu, režisérka Audrey Diwanová místo šokujících záběrů povětšinou nechává pracovat naši představivost. Nevyžívá se v explicitních detailech ani melodramatických excesech. Rozvážným zaměřením na fakta věrně napodobuje odměřený tón knižní předlohy a hrdince ponechává důstojnost, o kterou ji druzí připravují. Její tvář sevřená křečí, zhluboka oddechující a sykající bolestí, je i tak dost výmluvná, abychom zakoušenou nevolnost sami fyzicky vnímali.
Protagonistčinu izolaci vystihuje stísněný formát obrazu 1,37:1, který jí stejně jako patriarchální společnost neposkytuje moc volnosti. Kamera Laurenta Tangyho ji sleduje na každém kroku. Nejčastěji snímá její záda nebo stále vysílenější obličej. Málokdy bere v potaz okolí.
Prostředí a lidé se ztrácejí v rozostřeném zadním plánu. Pro Anne, pohlcenou myšlenkami nebo spíš jedinou neodbytnou ideou, nejsou důležití. V důsledku nehraje velkou roli ani to, kdy se příběh odehrává.
Francie sice potraty zlegalizovala roku 1975, v zemích jako USA či Polsku však dnes už opět nejsou samozřejmostí. Proto dává smysl, že režisérka Diwanová nepojala Událost jako retro rekonstrukci uzavřené dějinné kapitoly. Příběh pokračujícího boje za ženská reprodukční práva vypráví v přítomném čase, se stejnou kuráží a energií, jaké charakterizují hrdinku, kterou hraniční zkušenost vysiluje i zoceluje.
Anne během celé anabáze doprovázíme pouze my. Jako jediní ji neopouštíme, vše sledujeme z jejího úhlu pohledu, jako bychom stáli nebo leželi po jejím boku. Přestože málomluvná, přísně působící hrdinka toho o sobě moc neprozradí, neustálá blízkost vytváří pocit důvěry a částečně supluje zpovědní autorský komentář z knihy. Divák bude mít mnohokrát chuť Anne obejmout nebo chytit za ruku, trochu ulehčit její břímě.
Právě v tom spočívá síla filmu. Událost nepřekvapuje zápletkou. Diwanová v podstatě jen přesadila typicky mužskou "cestu hrdiny" do prostředí nepřívětivých nemocničních čekáren a zšeřelých kolejních sprch. Není těžké odhadnout, co bude následovat. Pozoruhodná je režisérčina schopnost situovat nás za využití minima prostředků do pozice ženy bojující s vlastním tělem i toxickým systémem.
V závěru se Anne svěřuje profesorovi literatury, že nebude učitelkou, jak původně zvažovala, ale spisovatelkou. Nachází cestu, jak se stát strůjkyní vlastního osudu, jeho autorkou, nikoliv obětí. Událost je strhujícím, bolestivě aktuálním vyjádřením naděje, že stejnou možnost budou mít ženy po celém světě.
Film
Událost
Režie: Audrey Diwan
Film Europe, česká premiéra 27. října.
