reklama
 
 

Trojmezí je magické místo, říká Klára Řezníčková

14. 6. 2012 12:54
Dokumentaristka vypráví o dějinách 20. století v tavícím tyglíku tří národů

Praha - Cena Pavla Kouteckého, která byla vyhlášena ve středu večer v Divadle Archa, má překvapivého vítěze. V konkurenci známých jmen jako je Olga Sommerová, Helena Třeštíková nebo Martin Mareček získala sošku a šek na sto tisíc korun devětadvacetiletá filmařka Klára Řezníčková za hodinový dokument Trojmezí.

Ve vizuálně opojných obrazech ukazuje svérázný život na kraji světa - v malých vesničkách na průniku hranic Česka, Polska a Slovenska.

Milostný vztah s krajem

Ve vzpomínkách obyvatel se potom postupně odkrývají dramatické turbulence dějin dvacátého století - masarykovské změny hranic, válka, komunismus a pašování, které bylo pro mnoho místních lukrativním, i když nebezpečným zdrojem obživy.

Čtěte také
Klára Řezníčková triumfovala v Ceně Pavla Kouteckého

Zdůvodnění poroty, v níž seděl například Jaroslav Rudiš, jehož Alois Nebel se zabývá podobnou tematikou, přesně popisuje nenápadné kvality filmu: „Dokument dobře využívá prostředků filmové řeči, poutavě líčí atmosféru pomalého zapomínání a mizení. Vzájemná rovnováha obrazu, hudby i tempa filmu umožňuje divákovi navázat s ojedinělým krajem téměř milostný vztah."

Aktuálně.cz: Jaká byla geneze filmu? Znáte ten kraj, pocházíte odtamtud?

Pocházím z Ostravy, ten kraj znám. Mám k němu blízko, protože jsme tam jezdili celé dětství. Vždycky mě zajímala otázka identity obyvatel kraje, kde se krev už desítky let mísí poté, co tam přišli Poláci, Slováci a Rusíni za prací. Hrčava a okolí je opravdu magické místo. Už jen proto a proto jsme my mladí nadšenci tak usilovali, aby ten film vznikl.

Chtěli jsme, aby to bylo autentické

A.cz: Váš film je velmi poetický, ale zároveň má i prozaickou funkci - zachytit vzpomínky pamětníků, kteří už tu dlouho na světě nebudou. Zajímala Vás od začátku orální historie toho kraje?

Ten koncept byl na začátku trochu jiný. Mělo to být víc takové živé a situační, ale to prostě nefungovalo. Ti lidé jsou tam tak uzavření, že rozhovory vznikaly často po dlouhém přemlouvání na nějakém statickém místě. Ale pár zajímavých situací se natočit podařilo. My jsme to hlavně nechtěli aranžovat, chtěli jsme, aby to bylo autentické. A co se té orální historie týče - třeba ta nejstarší paní, co ve filmu vystupuje, už zemřela, takže to má i tento přínos.

A.cz: Takže žánr filmu se postupně vyvíjel?

Žánr ani ne, ale spíš přístup k tomu, jak vystavět obrazovou složku, aby ve filmu nebyly jen mluvící hlavy.

A.cz: Pouštěli jste film místním? A jaké byly jejich reakce?

Film měl premiéru na Hrčavě v hospodě. Bylo tam hodně místních a byla jsem sama překvapená, že reagovali vesměs pozitivně. Já vždycky řeším to, že když se člověk s těmi lidmi sblíží a naváže nějaký vztah, tak aby nepřekročil nějakou hranici, aby je třeba nějak nezesměšnil nebo neztrapnil. Byly tam i nějaké negativní reakce, ale to je vždycky, ale většinou ty ohlasy byly pozitivní.

A.cz: A jak jste získávala důvěru místních?

Oni jsou hodně uzavření, je to možná i tím, že je tam celý rok škaredě. Sami říkají: pokud neprší, tak sněží. A proto, než jsme tam jeli třeba na nějakých deset natáčecích dnů, tak jsem se snažila jet tam tři dny předem a být s nimi sama, abych tam pochodila a s těmi lidmi se oťukala. A měli jsme tam podporu v podobě zdejší paní učitelky a nynějšího pana starosty, který jím tehdy ještě nebyl.

Snad by Koutecký nelitoval

A.cz: Na ceremoniálu jste zmiňovala, že peníze, které jste dostala, použijete na další film. Co to je za snímek?

Už asi tři nebo čtyři roky mám natočený materiál, který čeká na postprodukci - na střih, zvuk, protože to není technicky dokonalá věc, takže se na to snažíme sehnat peníze a tohle bude takový ten první krok.

A.cz: A o čem bude?

Je to takový portrét starého muže - sběratele a filmového amatéra. A dá se říci, že jeho život mapuje celé dvacáté století.

A.cz: Těší Vás, že jste získala cenu pojmenovanou po Pavlu Kouteckém? Máte k němu nějaký vztah?

Už jsem to tu někde říkala: na FAMU na dokumentární tvorbu jsem se hlásila dvakrát a v té době v přijímací komisi ještě pan Koutecký seděl. Nevím, jestli pro mě zvedl ruku, a jestli ano, tak doufám, že by teď nelitoval. Ale osobně jsem ho moc poznat nestačila. Ale v tom, jak jsem poznala jeho filmy, tak si myslím, že byl spíš pozorovatel než iniciátor situací a to mi bylo v nějakém tom morálním kodexu blízké.

A.cz: Změnil se po natáčení Váš vztah ke kraji, zjistila jste něco nového o sobě?

Ze začátku mě překvapila uzavřenost těch lidí, takže nejvíc mě potěšilo, že nám potom začali důvěřovat a svěřovat nám své příběhy. Ne proto, aby to zaznamenala kamera, ale abychom je slyšeli. A máme tam od té doby nějaké kamarády a náš kameraman tam zůstal s paní učitelkou a čekají rodinu.

autor: Jan Gregor | 14. 6. 2012 12:54

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama