"Ležíš?" doráží matka na syna. Ten z jiného pokoje konejšivě odpovídá, že leží, avšak pokračuje ve hraní počítačové hry. Radek je cvičencem Sokola a měl by se udržovat ve formě kvůli blížícímu se XVI. všesokolskému sletu, který se koná v roce 2018. Když starostlivá žena o chvíli později s pohoršením odhalí, jak jeho odpočinek ve skutečnosti vypadá, mladíkovi nezbývá než vypnout počítač a sklesle ulehnout do postele.
Mezigenerační střet, který nápadným nesouladem aktérů připomene ranou tvorbu Miloše Formana či Jaroslava Papouška, je pro celovečerní debut Márie Pinčíkové příznačný. Ač začíná pásmem archivních záběrů ze sokolských setkání, na nichž vidíme třeba prezidenta Masaryka, slovenskou filmařku a fotografku víc než historie Sokola a naplňování vznešených ideálů zajímají nedokonalí a chybující jednotlivci.
Kromě Radka a jeho matky zaměřuje podstatnou část pozornosti na trenéra Mirka Vránu, který od cvičenců i organizátorů očekává perfektní výsledky. Těch se ale ne a ne dočkat. Pokyny zůstávají nevyslyšeny, borci jsou nedisciplinovaní a nástupová komise nedokáže zamezit souběžnému konání dvou zkoušek na jednom místě. "Pěknej bordel," zní jedno z Vránových shovívavějších hodnocení.
Oddanému sokolovi dělají radost alespoň studijní výsledky Radka, kterého ve volném čase doučuje matematiku. V těchto scénách poznáváme Vránovu přívětivější tvář. Projevuje trpělivost i otcovský zájem a namísto vulgarismů z jeho úst zaznívají slova chvály. Pro Radka je zjevně autoritativnější figurou než matka, jejíž nepolevující příval připomínek a dotazů teenager odbývá strohým "nemusíš vědět všechno".
Složitá příprava masivní akce je pro Pinčíkovou především vděčným zdrojem společenských interakcí, řízených snahou najít alespoň částečnou shodu. Nelehké nacvičování sestav nevyznívá jako hlavní téma snímku, ale coby metafora tápání, jaké v životě zažíváme každý. Stejně jako cvičenci v tělocvičně nebo na rozpáleném stadionu zas a znovu hledáme svou značku a rovnováhu mezi vlastními potřebami a požadavky společnosti.
Výběr výrazných protagonistů i protagonistek různého věku do hry navíc vnáší generační aspekt. Instrukce trenérů, kteří postupně ztrácejí trpělivost, jsou obdobou rodičovských příkazů a zákazů. Sokolští pamětníci zas s mírným znepokojením sledují, že pro mladé cvičence s mnoha jinými koníčky nepředstavuje prioritu pěstování pozitivního vztahu k lidem a sportu.
Pinčíková se vzhledem k malému vzorku postav nesnaží nabídnout reprezentativní obrázek současné podoby slavného tělocvičného spolku. Mezi řádky lze přesto vyčíst, že Sokol je nadále aktivní a poměrně svěží organizací, která dokáže oslovovat mládež, aniž by se zpronevěřovala tradici. Ve filmu vedle sebe přirozeně koexistuje pokojná oslava narozenin čtyřiadevadesátileté sokolky z Austrálie s večírkem, kde mládež divoce trsá v rytmu moderní hudby.
Historické kořeny sokolství nám krom vyprávění zasloužilých cvičenců připomíná vzpomínková akce na počest sokola zavražděného nacisty, tradiční kroje při pochodu Prahou nebo návštěva tělocvičny, kde stojky a výmyky dělal ještě Miroslav Tyrš. Ohlédnutí jsou přitom vždy spjata s některou ústřední postavou a napojená na hlavní dějovou linii, směřující k hromadnému vystoupení na stadionu v pražských Vršovicích.
Jako podzápletka propojující jednotlivé scény slouží Radkovo seznamování s vrstevnicí. Rozpačité hledání vhodného námětu ke konverzaci s rozpouštějící se zmrzlinou v ruce nebo ostýchavé povídání o předchozích vztazích patří k nejpůvabnějším momentům filmu a přispívají k jeho dramaturgické semknutosti. V jádru jde pořád o to samé - snahu postav navzájem se sladit.
Těžkopádné seznamovací dialogy ale nevypovídají jen o neohrabanosti mladých hrdinů. Zároveň se z nich dozvídáme, jak se Radek stal sokolem nebo jaké má mezi vrstevníky postavení. Podobně nám i jiné rozhovory pomáhají lépe pochopit postavy a jejich vztah k sokolství.
Stejně jako cvičenci na stadionu jsou také jednotlivé scény důsledně podřízené celku. Přestože je film navenek dokumentární, propracovanou strukturou a inscenačními postupy má blíže k hrané kinematografii.
Situace na sebe plynule navazují, informace se zbytečně neopakují a vyprávění je rytmizované rozdělením do pěti kapitol. Také pravidelné střídání blízkých "sledovacích" záběrů s celky, zvýrazňující vztah jedince ke kolektivu, odpovídá střihovým postupům fikční tvorby.
Pokud některé scény vznikly na základě scénáře, případně jako rekonstrukce reálných událostí, nejde v tomto případě o manipulaci, ale přiznanou součást nadsazené stylizace. Přítomnost reportéra z fiktivní TV Liška, který své žoviální postřehy adresuje imaginárnímu publiku, nás hned zkraje upozorňuje, abychom viděné nebrali zcela vážně. Stejný "maskot" vystupoval již v předchozím filmu Pinčíkové o chlebíčcích.
Snímek se díky tomu stále pohybuje mezi ironií a úctou, mezi vznešeným a přízemním. Podobně jako v Hoří, má panenko srážela pompu hasičského bálu neomalenost jeho účastníků. Pinčíková je ale méně jízlivá než Forman. Sice se zaměřuje na okamžiky, kdy něco neklape, lidé se nedokážou dohodnout a ze sektoru organizátorů zaznívá zoufalé "tohle vůbec nevypadá dobře", snažení hrdinů ale sleduje s pochopením a shovívavostí.
Když v den D sokolové a sokolky konečně nakráčejí na trávník a my z ptačí perspektivy sledujeme bezchybně synchronizovanou masu lidských těl, dostavuje se navíc úžas, který přebíjí všechna předchozí nedorozumění. Najít správnou pozici v životě či na stadionu je v dokumentární tragikomedii vnímavé slovenské pozorovatelky a vypravěčky možná náročné, ale s trochou úsilí a ústupků nakonec přece jen možné.
Na značky!
Režie: Mária Pinčíková
Cinepoint, v kinech od 1. července.
