Přesto nikdo nechce uvěřit mladému vojákovi z izraelské vojenské rozvědky, že syrský útok je na spadnutí. A že prvním cílem bude malá izraelská základna na dvoutisícovém vrcholu vysoko nad územím Sýrie, Izraele a Libanonu. Až dokud na bunkr nezačnou dopadat dělostřelecké granáty.
Start války, které v Izraeli a na Západě podle nejsvětějšího dne židovského kalendáře, kdy začala, říkají jomkipurská, zatímco v arabském světě prostě jen říjnová, je v seriálu Údolí slz na české HBO stejně nečekaný. Takový, jaký byl na podzim 1973.
První dny války
Holý vrchol 2236 metrů nad mořem. Těžké struktury betonového bunkru se zařezávají hluboko do skalního masivu. Kamenitý povrch porostlý řídkou trávou skrývá několik pater vojenského objektu. Kolem posedává pár znuděných vojáků a zvědavě pokukuje po blonďaté hřívě mé ženy.
V tu chvíli se hluboko dole ozve hlasitý výbuch. Vzápětí další a pak nezaměnitelné štěkání těžkého kulometu. S vojáky to ani nehne. "Surim. Beseder, ejn ba’aja. To jsou Syřani. V klidu, žádnej problém," ucedí světácky sotva dvacetiletý kluk s očima stále upřenýma na sličnou Evropanku.
Byl horký srpen 2018 a z vrcholu Hermonu, nejvyšší hory Izraele, jsme sledovali nezadržitelný postup syrských vládních sil s podporou letectva, tankových kolon a dělostřelectva v tamní občanské válce.
Naposledy sem válka zavítala o 45 let dřív. A tehdy to pro vojáky na nejvýše položené základně Izraele problém byl. Smrtící. Právě sem 6. října 1973 zamířil výsadek komand syrských speciálních jednotek. Cílem bylo dobýt území ztracená o šest let dřív při nečekané porážce v šestidenní válce. Nečekaným úderem s tragickými dopady právě na tomto místě začíná také izraelský seriál Údolí slz. S rozpočtem milion dolarů na jeden díl je to vůbec nejdražší televizní projekt ve filmové historii státu.
Ša’at Neila (Údolí slz) přináší novou dávku svérázné izraelské tvorby. Očima jedné ženy a osmi mužů zachycuje drama prvních dnů jomkipurské války. Přesněji období před a bezprostředně po masivním syrském útoku na Golanských výšinách proti izraelským silám. Ty během tří dnů utrpěly sérii krvavých porážek a dezorientované jednotky tankistů i pěchoty sváděly nevyrovnané bitvy s mnohonásobně silnějším protivníkem.
Pyrrhovo vítězství na dvou frontách
Úvodní titulky Údolí slz popisují bezstarostnou pýchu, která se v červnu 1967 zrodila na křídlech drtivého vítězství Izraele nad arabskými sousedy v šestidenní válce. Hned vzápětí se ale vypravěčka, zřejmě na vlně módního izraelského sebezpytování, dopouští dvou historických omylů.
Předně tvrdí, že po šestidenní válce Egypt nabídl Izraeli mír výměnou za návrat ztraceného Sinajského poloostrova. To je však v rozporu s historickou realitou. Ve skutečnosti v Jeruzalémě slovy tehdejšího izraelského ministra "čekali u telefonu na jakoukoliv nabídku k míru, přístroj ale zůstal celou dobu potichu". Naopak: Káhira a ostatní arabské metropole, otřesené šokující porážkou, odmítly s Izraelem jednat. Na mimořádném summitu Ligy arabských států vyhlásily tři ne: ne míru s Izraelem, ne vyjednávání s Izraelem, ne uznání Izraele.
Druhým omylem je tvrzení, že Izrael byl před jomkipurskou válkou vyzbrojený Spojenými státy. Ve skutečnosti se Washington stal hlavním spojencem a dodavatelem zbraní teprve po propuknutí konfliktu. Zato arabské státy už koncem roku 1967 získaly nového zastánce, který vycítil příležitost posílit svůj vliv na úkor Británie, Francie a USA - Sovětský svaz.
Jakub Szántó
Autor článku je redaktor České televize, v letech 2013 až 2018 byl jejím zpravodajem na Blízkém východě. Na letošní Velký knižní čtvrtek vydal knihu Z Izrastiny s láskou: Reportérem mezi dvěma zeměmi, ve které se s pomocí výrazných příběhů, znalostí historie i vlastních reportáží a rozhovorů vyznává z náklonností k Izraeli, Palestině a jejich obyvatelům. Přečtěte si recenzi.
Pouhé měsíce po prohrané válce léta 1967 se rozjely plány na novou. Bolestivou ztrátu prestiže i egyptskou ztrátu Sinaje, syrskou ztrátu Golanských výšin a jordánskou ztrátu Západního břehu včetně korunního šperku, Východního Jeruzaléma, mělo odčinit nové drtivé vítězství jednotné arabské fronty nad nenáviděným židovským státem.
V Káhiře a Damašku začala přistávat sovětská letadla s obrovskými dodávkami moderních zbraní. Včetně protiletadlových raket a tanků T-62, vybavených přístroji pro noční boj. Právě ty se o šest let později ukázaly být klíčovými.
Tvůrci seriálu Údolí slz si dali práci, aby sehnali správnou bojovou techniku, výzbroj i výstroj. Na Golanech, kde se odehrává, to znamenalo hlavně tanky. Při cestách křížem krážem dramatickou krajinou náhorní plošiny jsem za ta léta narazil na nejméně šest zrezlých britských tanků Centurion a amerických M-60 Patton, působivých pomníků války z roku 1973.
Filmaři ale potřebovali ne sice nezbytně bojeschopné, zato rozhodně pojízdné kusy. Pomohlo tankové muzeum v Latrunu, armádní technici a samozřejmě počítačoví grafici. Bojové scény jsou spektakulární a zároveň komorní díky malým kamerám umístěným v omezeném prostoru kabiny. Také proto seriál spolykal tolik peněz.
"Během prvních dvou dnů zabili Syřani mé oba přímé velitele. Uprostřed chaosu přišla řada na mě. Záložáci pořád nikde a Arabové měli v tancích převahu jedna ku osmi. Na mém úseku dokonce na 60 našich doráželo 600 jejich," vzpomíná v telavivské kanceláři veteránského spolku tankistů izraelský generál Avigdor Kahalani v bílé rozhalence a se zlatým řetězem kolem krku.
"Všichni byli vyděšení, bojové plány vzaly za své, zásobování omezené. Skočil jsem do svého tanku, popadl vysílačku a velím vpřed. Ze šesti tanků vyrazily jen dva. Řvu na ně: 'Vidíte ty Araby? Vidíte je, jak bojují? Jenže my jsme ještě lepší! Jsme přece Izraelci! Židi! Koukejte jít do nich!' Vyhoupli jsme se s mým tankem na kopec a najednou před námi syrský tank. Bokem k nám. Kopnu do střelce, ať rychle vypálí. Zásah! Hned za ním je další. Otáčí k nám hlaveň, ale dostal to taky. A pak ještě třetí! A tak to pokračovalo tři dny."
Kahalanimu se podařilo poskládat z rozprášených jednotek vysoce mobilní sílu, která v kritickém období napadala syrské obrněné kolony jako hejno sršní. Seriál věrně zobrazuje, jak se tankoví velitelé pouštěli přímo mezi syrské obrněnce a ničili je z bezprostřední blízkosti, zatímco se syrští protivníci rigidně drželi naučené vojenské taktiky.
Údolí pod vrcholem 1200 metrů vysoké hory Hermonit naplnilo obrovské množství zničené obrněné techniky. Syřané přišli o 500 tanků a obrněných transportérů, Avigdor Kahalani o 60 tanků. Tak malé údolí i seriál získaly své jméno - Údolí slz.
Nakonec konečně dorazily izraelské posily a štěstí se obrátilo. Před válkou proti 3000 izraelských vojáků se 180 tanky stálo 28 tisíc Syřanů s 800 tanky. O týden později se předsunuté izraelské síly zakopaly na dálnici 40 kilometrů před syrskou metropolí Damaškem.
Ve stejné době se situace přelomila také na západní frontě. Během mohutné invaze přes Suezský průplav egyptská vojska nejprve bleskově prorazila izraelská pískobetonová opevnění na východním břehu. Egyptské obrněné kolony se dostaly do nitra Sinajského poloostrova a odrazily protiútok. Ty další už se ale Izraeli podařily. Týden od začátku války jeho vojska pronikla na africké území Egypta.
Na rozdíl od mohutných oslav po šestidenní válce však Izrael o šest let později nejásal. Vyjednat definitivní příměří trvalo až do následujícího jara a unavení vojáci se z frontových linií vraceli dlouhé týdny po vypálení posledních ran.
Navzdory několikanásobně vyšším arabským ztrátám měl Izrael skoro 3000 padlých a téměř 9000 zraněných. Nemluvě o mohutných materiálních ztrátách na vojenské technice si třímilionová země něco takového nemohla dovolit. Hluboký smutek a pocit zmaru, často přehlušený entuziasmem, se seriálem line jako červená nit.
Židovští hippies, židovský rasismus
Úvodní sekvence popisuje Izrael října 1973 jako zemi rozdělenou mezi bezstarostné "summer of love" a pouliční dramata divokých sociálních protestů. Na dobovém záběru se objevuje dvojice lepých děv opalujících se na útesu před troskami starobylých domů.
Tvůrci si nemohli vybrat lepší symbol. Jde o vylidněnou palestinskou vesnici az-Zíb, kde se usídlil guru izraelských hippies Eli Avivi. V roce 1971 tady vyhlásil nezávislý mikrostát Achzivland a po oplétačkách s úřady, kdy dokonce skončil načas za mřížemi, vybudoval centrum volnomyšlenkářů.
"Eli miloval moře, život a lásku. Sjížděli se sem lidé z celého Izraele. Vlastně z celého světa," vzpomínala Rina Aviviová krátce po smrti svého manžela, když jsem území o rozloze 1,5 hektaru navštívil. "V naší komunitě se zastavili i Sophia Lorenová a Paul Newman. Bylo to jako ve snu. Bohužel netrval věčně."
Ve stejném roce, kdy námořník a cestovatel Eli Avivi, obklopen manželkou s vizáží fotomodelky a komunitou květinových dětí, vyhlašoval svůj nezávislý hippie stát, probíhaly v Jeruzalémě drsné pouliční střety. Nikoliv ovšem mezi izraelskou policií a místními Palestinci, kteří se o čtyři roky dříve stali nedobrovolnými obyvateli izraelského státu, nýbrž mezi privilegovanou a neprivilegovanou částí židovské většiny.
Tři seriálové postavy - tichý Jackie, machistický Marco a vášnivý Melachi - se hlásí k izraelské organizaci Černých panterů. Hnutí se tehdy inspirovalo afroamerickou předlohou a mezi lety 1969 a 1977 bojovalo proti diskriminaci Izraelců s kořeny v orientálních zemích. Vrcholem byla Noc pantera v květnu 1971, kdy se s policií tvrdě střetlo 4000 mladých.
Takzvané mizrachim (od hebrejského výrazu pro východ) o generaci dříve vyhnaly muslimské státy ve mstě za vznik Izraele a jeho vítězství v první válce se sousedy. Zatímco její boje vypudily ze země přes 700 tisíc Palestinců, arabské vlády a lynčující davy vyštvaly opačným směrem 900 tisíc místních Židů. Lidí, kteří na rozdíl od svých evropských soukmenovců neměli se vznikem Izraele nic společného.
Jejich příchodem po válce za nezávislost na přelomu let 1948 a 1949 se izraelská populace zdvojnásobila. Infrastruktura, sociální systém ani hospodářství poválečné země takový nápor dlouhá léta nezvládaly a stovky tisíc ožebračených orientálních Židů zůstávaly v přistěhovaleckých táborech.
Integraci nepomohla ani povýšenost aškenazim, tedy evropských Židů, kteří se na nové obyvatele dívali s civilizační povýšeností. Chudoba, nedostatek přístupu ke vzdělání, slušné práci, natož k funkci ve státní správě, na dlouhé dekády otrávily mezižidovské vztahy mladé země.
Silné dobové napětí mezi postavami aškenázského původu (poručice Dafna, reportér Ben-Dror a jeho syn Jonatan, seržant Caspi nebo šprt Avinoam) a mizrachim (vedle trojice černých panterů i válečník Joav) v seriálu zachycuje mnoho verbálních výpadů i rasistických přezdívek.
Anglické titulky bohužel nerozlišují, kdy izraelské postavy mluví hebrejsky a kdy arabsky. I uprostřed bojové situace se totiž v těsném interiéru tanku mizrachim uchylují k arabštině, aby jim "bílí" aškenázové nerozuměli.
"Ty se nemůžeš dočkat, abys jim vlezl do toho jejich bílýho zadku a moh’ ses nechat zabít za tu jejich zemi," osočuje svého přítele bouřlivák Marco.
Jakmile ale začne střelba a jde o život, převáží izraelský jednotící étos a všichni se soustředí na boj proti Syřanům, tradičně nejtvrdším z izraelských soků.
Seriál o tom, jak v malé zemi další generace prošla ohnivým křtem války, jak brutalita a nevypočitatelnost boje zahýbe s každým jinak, jak se pod enormním válečným tlakem vytříbí skutečné osobnosti, je na první pohled možná bližší mužskému divákovi.
Vystupňovaný příběh, výborně prokreslená psychologie osob i výjimečná ženská hrdinka by ale válečné drama mohly přiblížit i dámskému publiku. Údolí slz, stejně jako skvělá Fauda nebo Agent (The Spy), je ve věrných dobových konturách skvěle natočené drama vyprávěné z izraelského pohledu. Snad se brzy dočkáme nějakého také z toho arabského. Že to je na dobré cestě, ukazuje jedna z vlaštovek moderní arabské válečné introspekce, nedávný snímek Mosul na Netflixu.
Autor je redaktor České televize, v letech 2013 až 2018 byl jejím zpravodajem na Blízkém východě.
