Atény - Ve věku 76 let v úterý večer zemřel slavný řecký režisér Theo Angelopoulos. Rodák z Atén byl jednou z nejvýraznějších autorských osobností evropského filmu. Držitel Zlaté palmy z Cannes a prestižních cen z dalších světových festivalů podlehl zraněním, která utrpěl při dopravní nehodě.
Podle řecké televize režiséra srazil na ulici motocyklista. Angelopoulos byl převezen do nemocnice v Pireu, kde podlehl krvácení do mozku.
Angelopoulos studoval filmovou režii na pařížské škole IDHEC, poté nějakou dobu psal filmové kritiky pro řecké noviny. První film Rekonstrukce natočil v roce 1970. Má kriminální zápletku, ale zároveň při vyšetřování vyplouvají na povrch individuální i společenské souvislosti činu.
Následující tři filmy - Dny šestatřicátého roku, 1972; Putovní divadlo, 1975; Lovci, 1977 - představují trilogii o novodobých dějinách Řecka.
Už tady se ustanovila autorova témata i styl: důraz na historii, analýza moci, využití divadelní stylizace, zrušení chronologické výstavby a klasických narativních postupů ve prospěch mnohdy statických a velmi dlouhých záběrů navozujících dojem "jiné časovosti".
Z roku 1980 je Alexandr Veliký oceněný v Benátkách Zlatým lvem a cenou FIPRESCI. Film načrtává portrét bandity, který se počátkem století chtěl stát samovládcem, ale byl zničen lidem, z něhož sám vyšel.
Snímek Cesta na Kytheru (1984) je první spoluprací s italským autorem Toninem Guerrou. Film je příběhem režiséra, který se snaží natočit film o svém otci vracejícím se po třicetiletém exilu do Řecka, ale shledává, že je ve vlastní zemi cizincem. Film vyznamenaný v Cannes cenou za scénář vyjadřuje podle dobových recenzentů "zklamání demokratickým Řeckem, v němž jako by vyhasla všechna duchovnost".
Včelař (1986) s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli líčí poslední pouť zestárlého muže, který opustil rodinu. Cestu dvou dětí za imaginárním otcem zachycuje Krajina v mlze (1988) vyznamenaná Stříbrným lvem v Benátkách.
Další film Přerušený krok čápa (1991) s Marcellem Mastroiannim a Jeanne Moreauovou se odehrává na hranici mezi dvěma zeměmi, kde mezi uprchlíky známý novinář domněle poznává v jakémsi starci záhadně zmizelého politika.
Film Odysseův pohled (1995) vychází z autorových zkušeností a zážitků; zobrazuje balkánský konflikt očima řeckého režiséra, který se po 25 letech strávených ve Spojených státech vrací domů. Snímek s Harveym Keitelem vynesl režisérovi Velkou cenu poroty.
Ne všichni ale měli pro jeho snivý styl chválu. "Mám chuť ten film oslavovat za jeho vizi, odvahu i délku. Ale to bych se vám pak nemohl podívat do očí, když se na něj vypravíte, protože nejde pominout, že je také únavně nudný," konstatoval o Odysseovi nepsaný král amerických kritiků Roger Ebert.
V roce 1995 Angelopoulos společně s Vincentem Arandou režíroval i dokument Lumiére & spol. - 40 krátkých snímků předních filmových režisérů současnosti natočených první filmovou kamerou bratří Lumiérů. Téma samotného filmu bylo volné, zadavatelé si kladli jen tři podmínky: film nesmí být delší než 52 vteřin (protože víc filmu se do první kamery nevešlo), nesmí být použit kontaktně snímaný zvuk a film se může natočit maximálně na tři záběry.
Další film Věčnost a den (1998) je psychologicky laděný snímek, který přibližuje pocity zestárlého spisovatele, jemuž zbývá poslední den života před odchodem do nemocnice, kam odchází dožít. I přes depresivní téma má film překvapivě optimistické vyznění. Snímek se stal nejlepším řeckým filmem roku a opět bodoval v Cannes.
Z plánované trilogie o osudech Řecka a jeho obyvatel od roku 1919 po současnost se Anegelopoulosovi podařilo natočit dva filmy - Plačící louka (2004) a Prach času (2008).
Režisér právě pracoval na filmu o dopadu krize na každodenní život v Řecku. V rozhovoru, který vyšel několik měsíců před jeho smrtí, řekl, že sám zůstává nalevo, ale že strany z celého politického spektra se musí sjednotit, aby vyřešily těžkou situaci jeho země.
K nehodě došlo, když přecházel přes ulici v Pireu poblíž místa, kde natáčel. Posléze vyšlo najevo, že ji způsobil policejní důstojník.
