Recenze - Ať máte vůči knihám Michala Viewegha jakékoli námitky, nakonec musíte uznat, že v Česku není spisovatel, který by přesněji popisoval současnost, jak ji zažívá střední třída. Můžete se dohadovat o jednotlivých knihách psaných s různě velkými a různě naplněnými ambicemi. Nemusí vám být sympatická Vieweghova mediální sebeprezentace, v níž se upřímnost a veřejná angažovanost mísí se samolibostí ( a v minulosti i s pocity ublíženosti).
Můžete nalézt spisovatele a spisovatelky, jako jsou či byli Emil Hakl, Jan Balabán nebo Petra Soukupová, kteří dělají menší úlitby většinovému publiku a nespokojí se s povrchovým pozorováním či citováním jiných autorů; jsou bezprostřednější, hrají se čtenáři méně různé hry, jsou psychologicky věrohodnější.
Ale nenajdete nikoho, jehož tvorba má tak bohatý sociologický rozměr a pokrývala by tak pečlivě dvacet let našeho „budování kapitalismu". Viewegh bývá (často nepřiznaně) viněn z toho, že je málo „undergroundový intelektuál", a naopak příliš dobře zaopatřený měšťák. Jenomže kdo by mohl přinést lepší zprávu o této společenské třídě než její příslušník - ostatně i autorova občasná „nesnesitelná lehkost" a alibismus patří z jejím typickým znakům.
Výmýtit metarovinu
Četl jsem (ne vždy zcela dobrovolně) deset z dvaceti Vieweghových knih a viděl se značným sebezapřením všech šest předchozích filmů, které podle nich vznikly; čtyři jsem i recenzoval. Momentálně mám pocit, že už k tomuto autorovi nelze téměř nic říct, což ovšem neznamená ho podceňovat nebo zatracovat.
U filmové adaptace Románu pro muže ale jen musím zopakovat, co jsem psal už u Účastníků zájezdu a Případu nevěrné Kláry. Vieweghovy knihy mají velmi banální náměty i děj a všechno jejich kouzlo tkví v popisu - prolínání objektivního pozorování a subjektivních myšlenek postav. Množství Vieweghových knih obsahuje i nějakou meta-rovinu, kdy spisovatel vstupuje do textu jako postava nebo zkrátka „boží princip" - ironicky komentuje nebo na svém soukromém životě zrcadlí a předjímá něco pro osud svých postav.
Film jako médium tohle z principu neumí a všichni adaptátoři, ať už to je sám Viewegh coby scenárista, jiní scenáristé, či režiséři, vždy předem vymýtí pro filmovou verzi onu hravou metarovinu, díky níž jsou ty knihy zábavné, sebereflexivní a doznávající „je to fabulace a konstrukt; není to život sám". Záběry před kamerou kupodivu nejsou výmluvnější než literární popis scény, jen doslovnější; vnitřní monology zmizí a zbudou jen dialogy, jež při přenesení z papíru na plátno náhle nezní tak přijatelně.
Když Viewegh kriticky popisuje konzumní styl života, který sice sám zčásti vede, ale trochu se za to taky stydí, ve filmu vidíte jen přehlídku konzumu. Nikdo z režisérů nedodal do filmu nějakou hodnotící perspektivu - ani Filip Renč v Románu pro ženy, ani Jiří Vejdělek v Účastnících zájezdu, ani Jan Hřebejk v Nestydovi.
Ze společenských satir na turismus či magazínové hledání dokonalé lásky se stávají jen katalogy životního stylu, obrazy touhy a identifikace s určitým společenským statusem. V nejlepším případě Hřebejk ohladí hrany, co se týče partnerských vztahů a sexu; přitom Vieweghova síla je v tom, že umí docela brutálně či správně prasácky vypíchnout určité detaily, které film jako by „nesnese" - přišlo by tak o 100 tisíc diváků míň či co.
Anděl na horách 2010
Ten posun v náladě mezi Vieweghovými knihami a filmy podle nich je zhruba takový, jaký se dá zaznamenat u Menzelových převodů Hrabala nebo ještě lépe u trilogie Homolkových - první díl (který nepočítal s pokračováním) je krutý výsměch malému českému člověku vězněnému v pekle vícegeneračního bytu, v „trojce" už jedeme na hory jako za časů revizora Anděla a je to bžunda. Další stanicí už je jen Slunce, seno… a nakonec Kameňák.
Když bylo oznámeno, že v Románu pro muže bude hrát hlavní roli Miroslav „3+1" Donutil a z prvních upoutávek zaznělo bodré „Já ti zařídím takovou romantiku, že se z toho posereš!" (tuto větu mimochodem v knize nenajdete), bylo vcelku jasno - Anděl na horách léta páně 2010 obohacený o estrádní sprosťačinky a nekonečnou exhibici na téma „podívejte, jakou umím zahrát svini, zatleskejte mi, no tak!". Donutil se ostatně o natočení filmu velmi zasazoval a nakonec si ho nemilosrdně ukradl pro sebe.
Pokud teď v některých recenzích zaznívá, že výsledný film vlastně není tak špatný, jak naznačuje ona emetická upoutávka, týká se to víceméně jen toho, že režisér Tomáš Bařina je schopný řemeslník. Má sice zaměnitelný rukopis reklamního rutinéra, ale v rámci českých celovečerních filmů je nadprůměrný aranžér a montér, který umí udržet tempo či návaznost v čase a prostoru (takže víte, kdo kdy kam a jak dlouho jede, kde právě je, jak se dostane někam jinam). Co je jinde standard, se stále v našich podmínkách vlastně musí chválit - „když se zastaví lanovka, chvíli houpe nad propastí a lana skřípou, no ty vado, to už je jak z americkýho filmu".
Bařina, jenž debutoval podobně prázdninovými a výletovými Bobulemi, se jaksi minul povoláním; nač plýtvat takovým služebnickým talentem, který by se uplatnil u reklam na cestovky, pro nějaké CELOVEČERNÍ HRANÉ DĚJOVÉ filmy?
Jenomže Román pro muže není a ani nemá být jen odpočinková zábava - prakticky vzato nejde ani o komedii. Bařina se v rozhovorech nijak nevzpírá, že Román pro muže je hořkou bilancí nad tím, jak tu od revoluce stačila vyrůst garnitura nadutých zbohatlíků, kteří nemají skrupule a kariéru chápou jako přístup ke korytu. Nejde o žádnou variaci na Román pro ženy, kdy si vyprávění hraje s touhami žen, jež jsou vlastně neškodné - jen najít pana Pravého.
Co nemá filmová verze
Román pro muže představuje hodně deziluzivní pohled na to, že „svět řídí parta přerostlých kluků", což Viewegh přebírá od Johna Updika, jímž by chtěl být (možná víc než českým Nickem Hornbym). Z románu je patrný zápas i mezi vlastním machismem autora (hluboko ukrytými pudy) a feministickým (tedy vlastně humanistickým) postojem - ostatně jedinou kladnou postavou tu je žena-novinářka, která pořád věří ve spravedlnost.
I to je nepochybně jeden z důvodů, proč mají Viewegha rády převážně ženy a proč ho okázale nesnáší tolik (agresivních, arogantní, macho) mužů - jejichž psychologický profil a motivace přitom kniha velmi plasticky načrtává. Jenomže filmová verze v sobě nemá ani onu jemnost rozlišování ani průraznost pojmenovávání. Je to stejné jako s tou „turistickou ideologií" i „konzumním světonázorem" - cynismus Cyrila, zkorumpovaného státního zástupce, „který v tom umí chodit", se staví spíš na odiv, protože ho hraje Miroslav Donutil, který to už dlouhá léta neumí jinak než stavět na odiv svůj výkon.
Ne, že by snad působil vyloženě přitažlivě, ale vyvolává výše uvedené uznání za to, jak si někdo „svou roli užívá". Zaznamenat se ale dají i lehce naivní reakce „proč je hlavní postava tak nesympatická?", protože kritičnost ze snímku vážně není moc poznat. Důvodem je i to, že z adaptace zmizely jakékoli konkrétnější odkazy na politický kontext doby. Viewegh psal knihu v době, kdy byl zjevně frustrován případem Čunek a víc než podivným chováním státních zástupců a soudců.
Zdálo by se, že ponechat ve filmu narážky na tuto kauzu, případně na další politiky, by znamenalo pád k provinčnosti a anachronismu. Jenomže důsledným vymazáním vzniklo cosi úplně mdlého, nezacíleného, jen tak nějak povšechně naštvaného na „všechny ty nahoře" místo toho, aby šlo o rozbor typů určitých osobností a vztahů - jedině tohle má nadčasovou platnost, ale muselo by být všechno mnohem tvrdší.
Naprosto nepovedené zůstalo i téma očekávání blízké smrti. Zápletka o třech sourozencích (padesátník Cyril, čtyřicátník Bruno, třicátnice Aneta), jimž kdysi zahynuli rodiče při autonehodě a oni tak k sobě mají blíž, než by to vypadalo podle jejich rozdílných povah, spolu jedou na hory s tím, že prostřední umírá na nevyléčitelnou nemoc.
Ale zase - Bruno má v knize povolání (novinář regionálního deníku), vnitřní život, drsné erotické představy, už trochu pokroucený vztah k manželce a tak dále. Ve filmu je z něj roztomilý plyšák, nemluvný forrestgumpovský ťuňťa s ušima jako karfioly a hraje ho jednorozměrně dojemný Miroslav Vladyka. Film Brunovi nakonec svými domnělými ohledy krade důstojnost a duši, protože z něj ponechává pouze vnějšek. Přitom jedním z napětí v knize bylo to, co se odehrává v Brunovi uvnitř a co nakonec chce, nebo vůbec může dát najevo - jednak kvůli bontonu a jednak kvůli tomu, že ho nemoc fyzicky paralyzuje.
Probírat by se dali i další herci a herečky a jejich postavy, i když ti už se tolik s knižními předobrazy nemíjejí, dokonce bych řekl, že jsou v rámci možností velmi dobří. Není nakonec ani podstatné, zda film vždy odpovídá knize. Předlohy nejsou svaté a adaptace je kreativní práce. Pokud ovšem přináší nové významy, tady jde bez diskuse o ochuzení, zploštění a úplné vyprázdnění.
Při sledování Románu pro muže mě nikdy nenapadlo „to je trefné", ale vždycky jen „vedle jak ta jedle" nebo „kousek vedle jedle". Jestliže Viewegh píše odvary z Updika, film je už nadvakrát vylouhovaný čaj z pytlíku. (Kdybych chtěl být vtipný jako Donutil, napíšu „z pytlíka".)
Pokud to snad vypadá, že by mě snímek nějak extra vytáčel, tak bohužel ani to ne. Jen jsem uvažoval nad tím, komu je vůbec určen a co by měl dotyčným diváckým skupinám přinést. Chudým nejspíš umožní představit si, jaké by to bylo jet na luxusní dovču do pětihvězdičkového hotelu v Tatrách (čili se jim konzum bude opět jevit atraktivní a ne dekadentní). Bohatým snobům zase na konci plní sen o tom, jaké by to bylo být lidský a politovat chudáčka Bruna. A obojí je teda pěkný ekl.
| Román pro muže | |
| Román pro muže | |
| Žánr: | Drama, Komedie |
| Režie: | Tomáš Bařina |
| Obsazení: | Miroslav Donutil, Miroslav Vladyka, Vanda Hybnerová, Táňa Pauhofová, Jan Budař, Filip Čapka, Ági Gubíková, Pavel Řezníček, Igor Chmela ad. |
| Délka: | 100 minut |
| Premiéra ČR: | 24.09.2010 |
