Recenze - Film chilského režiséra Pabla Larraina s názvem No je zvláštní úkaz. Snímek o vítězné volební kampani proti generálu Pinochetovi v roce 1988 je originálně natočený, myšlenkově provokativní a přitom divácky vstřícný a jednoduše zábavný. O tom svědčí i nominace na Oscara za cizojazyčný film.
Jeho neuvěřitelný příběh rekonstruuje jednu důležitou událost chilské historie, ale stejně naléhavě mluví i k dnešku. Není to ani tak vyprávění o nečekaném a triumfálním vítězství nad diktátorem, jako spíš chytrá satira o tom, jakým způsobem naše životy ovlivňuje reklamní průmysl.
Film o nás
Protagonista hlavní role Gael Garcia Bernal si už ve své kariéře zahrál třeba Che Guevaru v Motocyklových denících, takže s uskutečňovateli velkých politických změn už má svou zkušenost. Jenže René Saavedra z Larrainova snímku je mnohem zajímavější postava než plakátově vykreslený kubánský revolucionář z filmu Waltra Sallese. Má totiž tajemství, k jejímuž rozluštění nedají tvůrci do konce filmu vodítko.
Je otázkou, proč se úspěšný autor reklamních spotů připojuje k ostrakizované a roztříštěné opozici, aby se zapojil do kampaně před referendem, které i sami disidenti považovali za čistě účelové a odsouzené k neúspěchu. Možná se zapojením do boje proti diktátorovi chce vymezit vůči bývalé manželce, která je zapojená do protipinochetovského hnutí a účast opozice v plebiscitu vidí jako chybu, která jen legitimizuje generálovo setrvání ve funkci před světem, jenž jeho juntu pomalu přestával tolerovat.
Možná chce skutečně přiložit ruku k dílu za správnou věc. A možná v úkolu vytrhnout z rezignace flegmatický národ vidí svou největší profesní metu: prodat co největšímu množství lidí ty nejatraktivnější a nejhůře definovatelné produkty: svobodu a demokracii.
Což není zrovna lehký úkol, když proti vám stojí státní mašinérie s neomezeným přístupem do médií a vám nechá po několik týdnů před volbami patnáct minut denně v programovém slotu někdy po půlnoci. V takovém případě potřebujete k přebití protivníkovy kampaně, sestávající ze záběrů na bělovlasého tribuna a vypočítávání úspěchů jeho vlády, opravdu silný kalibr.
Saavedra a jeho tým přišli s logem s duhou (symbol sjednocení), klipy se šťastnými lidmi, jezdci na koncích proti zapadajícími slunci, rozesmátými mimy a zpívaným jinglem s neuvěřitelně chytlavým refrénem „Chile, radost už přichází", který mi pořád ne a ne vypadnout z hlavy.
Šestatřicetiletý Larrain, který ve svých předchozích filmech Tony Manero a Post Mortem také řešil traumatickou minulost své země, sáhl tentokrát k velmi revoluční metodě, jak bezešvým způsobem prolnout záběry z předvolebních kampaní a dobových publicistických záběrů. Použil totiž při natáčení magnetické pásky, na něž se natáčelo v osmdesátých letech video a jeho film tak získal výraz nedokonalých záznamů osmé dekády. Barvy jsou vybledlé, hrubost materiálu zřetelná.
Na rozdíl od jiných pokusů o retro, jež končí většinou estetizovanou načančaností, vypadá tenhle film z prostředí končící diktatury podobně nevzhledně a „demode" jako dobové záběry.
Divák tak může mít v prvních minutách problém adaptovat se na nezvyklý look filmu, brzy ho ale pohltí rozehrané drama, které Larrain adaptoval podle divadelní hry Referendum, kterou napsal Antonio Skármeta.
A slouží tvůrcům ke cti, že teatrální kořeny nejsou ve vyprávění vůbec znát. A až zpětně, když si člověk promítá teze, které ve snímku procházejí důslednou zkouškou, dochází k závěru, že autenticky nasnímaný film by se na divadle mohl bez větších problémů ujmout.
Bagety se v Chile nejí
Tahle svůdná lekce historie přitom doma prošla podobnou kritikou jako ve Spojených Státech snímek o honu na bin Ládina Třicet minut po půlnoci. Svědci se hned ozvali, že film není historicky přesný.
Hlavní postava Reného Saavedry je kompilátem několika osob a tehdejší aktéři také kritizovali skutečnost, že kampaň byla úspěšná nejen díky televizním spotům, ale také proto, že opozičníci udělali velkou propagační ofenzivu, kdy oslovovali voliče dům od domu.
Nic to ale nemění na tom, že celý příběh je výborným zamyšlením nad mechanismy politického marketingu. Situace, kdy disidenti těžko stravují skutečnost, že by ve spotech měla být fakta o mučení a věznění lidí nahrazena radostnou reklamní fantazií, vypovídá o světě, v němž žijeme, víc, než si myslíme.
Stejně jako námitka k obsahu jednoho z natáčených výjevů, že na pikniku by neměli herci mít naaranžované francouzské bagety, protože je nikdo reálně v Chile nejí. Věřte mi, bude to fungovat, zní Saavedrův argument.
No je zkrátka film, který přesahuje hranice žánru politického dramatu. Jeho aktérům nejde než fandit, zachycuje velmi sugestivně jednu revoluční změnu, ale zároveň bez jakéhokoli moralizování ukazuje, jak jeden rigidní hodnotový režim nahrazuje systém zdánlivě svobodné reklamní šalby. Je to film i o nás!
| No | |
| No | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Pablo Larraín |
| Obsazení: | Gael García Bernal, Alfredo Castro, Néstor Cantillana, Antonia Zegers, Jaime Vadell, Pablo Krögh, Amparo Noguera, Pedro Peirano |
| Délka: | 118 minut |
| Premiéra ČR: | 23.05.2013 |
