Cannes - Z Berlinale si letos hlavní cenu odnesl brazilský film Elitní jednotka. tamní kinematografie v posledních letech zažívá rozkvět a objevuje se čím dál častěji v oficiálním programu slavných festivalů. V Cannes tomu není jinak.
Fernando Meirelles po fenomenálním úspěchu Města bohů z roku 2002 natočil v roce 2005 v americké produkci vydařený thriller Nepohodlný, letos jeho nový film Slepota otevíral právě festival v Cannes.
Příklady brazilského úspěchu jsou i José Padilha - on bodoval v Berlíně s drsnou Elitní jednotkou - či Hector Babenco, autor Vzpoury ve věznici Carandiru.
Walter Salles po úspěchu svého Hlavního nádraží z roku 1998 natočil v roce 2004 v mezinárodní koprodukci Motocyklové deníky; jeho nový snímek Linha de passe je druhým filmem brazilského režiséra v letošní canneské soutěži
- BLOG: Co se právě děje na Croisette?
- SPECIÁL: Vše o festivalu v Cannes
Brazilské filmy poslední doby spojuje zájem o sociální témata, což vyplývá ze situace přelidněné země s vysokou kriminalitou a řadou hospodářských problémů od vysoké nezaměstnanosti až po značnou korupci.
Nejčastěji tyto snímky sledují osudy obyčejných lidí z nižších sociálních vrstev. To je i případ Dělící čáry, kterou natočil Selles spolu s Danielou Thomas.
Syrové sociální drama z megapole Sao Paulo uvádí na scénu další silnou mateřskou postavu letošní soutěže. Po Catrherine Deneuve ve Vánočním příběhu a Hatice Aslan v Třech opicích to je brazilská herečka Sandra Corveloni v roli Cleuzy, matky čtyř synů, která čeká své páté dítě.
Oproti těm dvěma předchozím je na tom ještě o něco hůř. Pracuje jako uklízečka, žije z ruky do huby a se syny má jen starosti.
Nejstarší Denis se snaží protloukat jako kurýr, práce je ale málo, tak se dá na zločineckou dráhu. Dariovi bylo právě 18 a sní sen o fotbalové kariéře, Dinho pracuje na benzínce a zaplétá se do osidel církve, nemladší Reginaldo celé noci jezdí autobusem, kde hledá svého otce.
Bezútěšnost existence hrdinů kontrastuje s jejich touhou po lepším životě - chtějí se vymanit chudobě, ale znovu a znovu se jim to nedaří. Útěchu hledají v křesťanské víře či a rozptýlení ve fotbalu, výsledkem je ale zase jen deziluze.
Silný jednotný příběh Dělící čáře chybí, je spíš mozaikou osudů jednotlivých postav, jejich boje o vlastní hrdost i o existenci ve městě, v němž bují kriminalita a na denním pořádku tu jsou přepadávání či zapalování autobusů.
Vyostřená situace největší jihoamerické země místním filmařům přináší silná témata - a Walter Salles se svou Dělící čárou není výjimkou.
