Recenze - V Česku není populárnějšího asijského filmaře, než je Kim Ki-duk. Autor, který nikdy nebyl doma prorokem, už jen proto, že jeho filmy nevyprávějí o korejské společnosti nijak lichotivě. Zato je miláčkem světových festivalů díky své originální poetice, kterou jsem si už při prvním setkání s tímhle tvůrcem v hloubi devadesátých let na festivalu v Karlových Varech po vzoru Filipa Topola nazval „brutální lyrika".

Výjevy šokujícího násilí, kterými Kim Ki-duk ilustruje pudovou povahu svých frustrovaných hrdinů, se střídají s poetickými obrazy čisté krásy, které souvisejí se snahou postav vymanit se z bludných kruhů neuspokojujících existencí a najít v duši klid a smíření. To všechno nabízí i Pieta, osmnáctý film plodného a ambiciózního korejského solitéra, který tu úctyhodnou číslovku poněkud samožersky prodává už v úvodních titulcích.

Foto: Aktuálně.cz

Moralista, který věří na metafory

Film docela překvapivě ve velké konkurenci zvítězil na loňském festivalu v Benátkách a dá se pochopit proč. Příběh bezcitného vymahače dluhů Kang-doa (Lee Jeong-jin), jemuž se do života neodbytně vnutí tajemná žena, která tvrdí, že je jeho matkou (Jo Min-soo), má všechny atributy, proč západní publikum Kima miluje.

Nabízí přepjatou zápletku, exaltovaně se chovající postavy a nenapodobitelný mix drsného psychothrilleru, společenské satiry a dryáčnického melodramatu. Málokdo dokáže tak jako Kim Ki-duk spojit nespojitelné: béčkově absurdní premisu s artovou senzibilitou, zvuky lámaných kostí a poněkud polopatické dialogy s vážně míněnou a ve výsledku navíc docela přesvědčivou výpovědí o zhoubné povaze dnešního kapitalismu. Vše ještě vyšperkovává mistrovskými vizuálními zkratkami, třeba tou, která celý příběh v posledním záběru katarzně završuje.

Foto: Aktuálně.cz

Kim Ki-duk je moralista, který, jak jsme si už řekli, tepe temné stránky korejské společnosti. Pro mne osobně je poněkud extrémním duchovním spřízněncem Krzysztofa Kieslowského, s nímž sdílí společný smysl pro vizualitu a víru v působivost spirituálně laděných metafor. Nebojí se stavět do centra zájmu nesympatické, deprivované postavy (jako polský mistr třeba v Krátkém filmu o zabíjení) a pak všechny nitky příběhu vést k tomu, aby se člověk dostal do jejich kůže a alespoň s nimi soucítil.

Od počátku přitom dělá vše proto, aby empatii s hlavním hrdinou co nejvíc ztížil. Vykresluje Kang-doa v podstatě beze slov, jen pomocí syrových obrazů předkládá divákovi profil sociopata: se svými „klienty" nemá slitování a obviňuje je, že si za své zmrzačení mohou sami.

Foto: Aerofilms

Ve spartánsky zařízeném bytě se proplétá v koupelně mezi neuklizenými vnitřnostmi ze zvířat, která si kupuje živá na trhu a porcuje si je pravidelně k večeři, svou schopnost vrhat nožem si trénuje na terči, na němž je připíchnut obrázek nahé ženy, v polospánku skoro zvířecky dychtivě masturbuje.

Kang-do je evidentně totálně sám a rutinu jeho sadistických seancí s dlužníky najednou naruší žena, která tvrdí, že je jeho maminka, která ho po porodu opustila. Kang-do tu myšlenku od sebe odhání hodně dlouho a dělá všechno pro to, aby mu submisivní podivínka, již evidentně trápí také hluboký pocit viny, dala pokoj. Nicméně pod její vytrvalou neústupností roztává, připustí si myšlenku na sdílení blízkosti a poprvé po dlouhých letech ucítí strach způsobený starostí o druhého člověka.

Kapitalismus i končetiny vymknuté z kloubů

Skvěle zakomponoval Kim Ki-duk do morality o kapitalismu  prostředí ustupující industriální čtvrti Soulu, jakéhosi poloslumu úzkých uliček a jednopatrových domků, v nichž jsou umístěny krachující kovodílny. Celá čtvrť se chystá brzy ustoupit nové zástavbě a pro zájmy lidí není v plánech developerů místo.

Foto: aerofilms

Je jen příznačnou součástí Kimova hrubozrnného konceptu, že někdejší nástroje obživy Kang-doových obětí se stávají nástroji jejich zkázy: právě ve svěrácích nebo lisech přicházejí zadlužení podnikatelé pod Kang-doovým dohledem o nějakou tu končetinu, aby po vyplacení pojistky měli na splacení své půjčky.

Foto: Aktuálně.cz

Peníze vládnou světem a Kim Ki-duk to ukazuje v někdy až přehnaně vyhrocených situacích, balancujících na hraně černého humoru. Těžko říci, jestli zamýšleného: například v případě mladého nastávajícího otce, amatérského kytaristy, jenž si chce nechat uříznout hned dvě ruce, aby zajistil svému potomkovi lepší budoucnost.

Nezpochybnitelně uhrančivý je Kimův úsporný režijní styl. Jako původem malíř má smysl pro kompozici. Zkušenost filmařského naturščika, který své snímky vyrábí stále ve velmi rychlém čase a za málo peněz, ho zase naučila výrazovému minimalismu. Ve velké části jeho filmografie hráli hlavní roli němí nebo málomluvní hrdinové, takže se vždy musel ohánět, aby dostatečně srozumitelně vyprávěl obrazem a děj posouval hlavně střihem. Oproti různým cizelujícím stylistům je jeho práce hodně neučesaná, což ale jen koresponduje se značnou syrovostí zobrazovaného.

Nemálo diváků, včetně porotců benátského festivalu, zbaštilo tuhle temnou bajku o boji o duši jednoho deprivovaného gaunera i s navijákem a nechalo se rozebrat na molekuly nepopiratelnou emotivní silou zobrazovaného zmaru a zoufalství. Chápu ale i reakce diváků, kteří argumentují, že Kim Ki-duk se chvílemi vršením nejrůznějších excesů dostává na hranici karikatury sama sebe a koketuje se sebevzhlíživým kýčem.

Přes tyto výhrady jde zcela jistě o nejlepší Kim Ki-dukův film od osm let staré Samaritánky. Brutální lyrik se po osobní krizi, kterou strávil v chatě na samotě u lesa a jejíž průběh nám podal v kontroverzním autoportrétu Arirang, vrací ke svým filmařským kořenům v hodně slušné formě.