Druhý film slovenské režisérky Ivety Grófové Pátá loď získal už před premiérou v kinech slušné renomé na festivalu Berlinale, když si odsud odvezl Křišťálového medvěda za vítězství v sekci Generation KPlus.
Ukazuje se tak, že dětskou optikou vyprávěné sociální drama z bratislavské periférie funguje přesně tak, jak autorka zamýšlela. Kromě dospělých diváků se s příběhem desetileté hlavní hrdinky Jarky (Vanessa Szamuhelová) dokážou ztotožnit i její vrstevníci: cenu Páté lodi na jedné ze tří nejprestižnějších filmových přehlídek přiřkla právě dětská porota.
Děti a teenageři se s filmem identifikovali přesto, že Jarčin život není žádná selanka. V klaustrofobním neuklizeném panelákovém bytě žije se svou mladou nezodpovědnou matkou Lucií (Katarína Kamencová) a nemohoucí babičkou Irenou (Johanna Tesařová).
Vřelost, natož rodičovská láska nemají v téhle domácnosti místo. Alespoň trochu řádu se do ní snaží vnášet Jarka. Nevyzrálá Lucie, která se nevyrovnala se svým předčasným mateřstvím, tráví dny a noci na tazích se sídlištními kumpány a Jarka má alespoň tu svobodu potulovat se do večera po okolí nebo trávit čas v babiččině zpustlé zahradní chatce.
V tomhle ohledu je na tom lépe než její kamarád Kristián (Matúš Bačišin) od vedle. Na rozdíl od Jarky žije ve sterilním, moderně zařízeném bytě a jeho rodiče se o něj starají až úzkostně. Možná i proto se jednoho dne připojí k Jarce, když ji potká s kočárkem se dvěma batolaty, který šlohla na nádraží matce, jež byla v Jarčiných očích stejně nezodpovědná jako ta její.
Naturalistické drama, za které by se nemuseli stydět bratři Dardennové, se v druhé půlce mění v napínavé dobrodružství dvou malých "rodičů", které je spíš poetické a naplněné dětskou opravdovostí a nezkažeností, než že by bylo drásavé, jak by se u delikátního tématu "únosu" kojenců čekalo.
Delikátní úkol měla před sebou i režisérka. Věděla dobře, že tahle nepravděpodobná zápletka musí být pořádně psychologicky vyztužená, aby byla uvěřitelná. Proto košatou románovou předlohu Moniky Kompaníkové, vyprávěnou retrospektivně a v několika časových liniích, osekala na základní dějovou dřeň a věnuje se hlavně konstelaci vztahů mezi postavami.
V románu vypravěčka vzpomíná na své dětství a její pohled je ovlivněný zkušenostmi dospělé ženy. To ve filmu nahlížíme všechno prizmatem prepubertální hrdinky, která žije svůj život tady a teď. Přirozená a přesvědčivá Vanessa Szamuhelová nesleze z plátna, a tak má divák dost času se v první půlce příjemně střídmé pětaosmdesátiminutové stopáže ztotožnit s jejími citovými zmatky a touhou po přijetí svými blízkými.
Příjemné je, že v příběhu není ani stopy po melodramatu nebo citovém vydírání. Což se ani nedalo čekat, pokud člověk zná debut Ivety Grófové Až do města Aš, který byl před pěti lety slovenským kandidátem na Oscara.
Film z prostředí imigrantských gastarbeiterů a sexuálních turistů na západě Čech byl tím nejdepresivnějším zobrazením tuzemského pohraničí poslední dekády, vedle kterého jsou i opusy Petra Václava Cesta ven a Nikdy nejsme sami útěšnou podívanou. Oproti tomuto radikálnímu filmu, připomínajícímu svou dokumentaristickou estetikou ošklivosti žánrově hybridní snímky Ulricha Seidla, je Pátá loď etalonem mainstreamovosti a naděje.
Sama Grófová svým druhým snímkem rozhodně potvrdila pozici jedné z největších nadějí slovenského filmu. Pátá loď je sebevědomý festivalový film, který nad desítky podobných dramat o dysfunkčních rodinách ční díky přesvědčivému ponoru do dětské duše, která je neobyčejně tvárná a schopná adaptovat se na nepříznivé vnější podmínky.
Anglický distribuční název snímku zní Little Harbour, tedy Malý přístav. Ten Jarčin leží paradoxně na kopci, v zarostlé zahrádkářské kolonii, někde na půl cesty do Gilliamovy Krajiny přílivu.
