(Manželé Kleinovi Svobodovi používají každý obě příjmení, pro přehlednost textu jsou však uváděni jen pod svým rodným. Pozn. red.)
Pírko vypadá především jako dílo osobní agendy a angažovanosti.
Svoboda: Dá se to tak říct. Na filmu jsme dělali pět let a připravili jsme ho za peníze, jež jsme sami sehnali - rozhodně jsme na něm nezbohatli a stál nás velké množství energie.
Kleinová: O dané téma se zajímáme a máme na něj jasný názor, ten bychom ale nechtěli nikomu vnucovat. Nejde nám o moralizování a respektujeme i opačný postoj.
Počkejte, opravdu ho respektujete? Když bych vám řekl, že je v pořádku, že dívky z dětských domovů končí jako prostitutky a sexuální otrokyně a není nutné s tím nic dělat, tak byste to respektovala jako adekvátní postoj?
Kleinová: Tím jsem chtěla říct, že není ničí povinností starat se o druhé a pomáhat jim. Když si někdo vybere, že se tímto problémem nechce zabývat a netýká se ho, respektujeme ho.
A takových hlasů jste zaznamenali hodně?
Kleinová: Bohužel ano. Jde o velmi nepříjemné téma, není snadné o něm mluvit, a mnozí jsou proto skoro až agresivní a defenzivní, když by měli takovému filmu věnovat pozornost. Jde ale o přirozenou lidskou reakci, nikomu bych ji nevyčítala.
Jaké jsou zatím reakce diváků, kteří film zhlédli?
Svoboda: Jako tvůrci nestojíme před sály a nečekáme, co kdo řekne, ale zdá se, že film na nějaké úrovni zafungoval. Už jen proto, že na Slovensku přišlo na tamní poměry hodně lidí, což je pro nás velmi důležité. V Česku se nástup zatím jeví být pomalejší, za což může i řidší uvedení. Ve zdejších vodách jako by byl sociální náboj filmu daleko větší brzdou. Prostředí kin je komercializované a ne každý kinař sáhne po těžší látce.
Kleinová: Za zmínku stojí i to, že se Pírko dostalo do škol a dětských domovů. Sami nemáme potřebu se vnucovat, ale jakmile nějaká taková organizace projeví zájem, máme velkou radost. Obzvlášť pro děti z dětských domovů jde, věřím, o zásadní film, díky němuž mohou nahlédnout za zdi ústavů a pochopit výzvy, jakým mohou čelit. Já prostředí, v němž se pohybují, znám - děti jsou tam velmi izolované, například si neumí ani ohřát jídlo, protože jsou zvyklé celý život chodit k oknu výdeje, kde ho dostanou hotové na talíři. Systém je nedokáže připravit na svět a pak končí, jak ukazujeme. Chlapci bez domova a dívky jako prostitutky. Vlastně mají velké štěstí, když se dostanou do pražského klubu, kde mohou tancovat u tyče, jde pro ně v podstatě o happy end. Statistiky jsou v tom neúprosné.
A to platí v Česku i na Slovensku?
Kleinová: Ano, v tomto se zase tak nelišíme, i když Slovensko je asi o kus chudší stát. Nicméně ani životní úroveň v Česku stále ještě není tak úžasná, jak se nám snaží některá média tvrdit. Stačí se podívat kolem sebe. Západ zůstává někde vepředu a určitě má Česko blíž ke Slovensku než ke kterékoliv západní zemi.
Proč jste vlastně vybrali formu hraného filmu, a ne třeba dokumentu, když se tu zatím bavíme výhradně o vztahu Pírka k realitě?
Svoboda: Jsme filmaři, ne dokumentaristé, zůstali jsme zkrátka věrní našemu oboru.
Kleinová: Navíc si neumím představit, že by nám někdo dovolil dané věci natáčet. Je relativně snadné sehnat někoho ochotného s vámi o nich mluvit, ale s kamerou by vás k sobě určitě nepustili.
Jenže má hraný film vůbec ještě schopnost někoho ovlivnit? Není automaticky vnímán jako příběh, podívaná, a nevzniká od něj až moc velký odstup?
Svoboda: Já na tuhle vyprahlost filmu nevěřím. Podle mě rozhodně má schopnost dostat se lidem pod kůži.
Kleinová: I když musím říct, že politici, co se nám na slovenské premiéře dušovali, že se zasadí o změny, nejenže to nesplnili, ale už nám ani neberou telefony.
Proč tomu tak je?
Kleinová: Ve všem hrají roli peníze, k těmto praktikám jsou vázány obrovské sumy. Existuje dost mocných lidí, kteří si nepřejí, aby se situace změnila - korupce a úplatky jsou všude. I my, když jsme film připravovali, jsme se s tím setkali. S programovým ředitelem Slovenské televize jsme řešili koprodukci a hodinu nám vyprávěl o tom, jak rekonstruuje dům. Řekli jsme, že my máme finance čisté a nikoho uplácet nebudeme, načež se zabouchly dveře. A tak tomu je dnes a denně.
Když se oprostíme od přesahů, jak důležité pro vás bylo Pírko jako filmový příběh?
Svoboda: Samozřejmě bylo důležité, aby dávalo smysl, mělo hrdiny a bylo jednak srozumitelné, jednak vtahovalo jako vyprávění. Je určené hlavně mladým lidem, kteří se potřebují mít s kým identifikovat, což jsme měli celou dobu na mysli.
Kleinová: Pírko stojí zejména na příběhu, v tomto případě na přátelství dvou ztracených holek, přičemž jedna z nich zachrání tu druhou před osudem, kterým si musela sama projít.
Bylo vaším cílem šokovat? Dlouhá montáž brutálních znásilnění už do děje nepřináší nové informace, pouze vyvolává odpor.
Kleinová: Neřekla bych, že jsme chtěli přímo šokovat, ale ukázat realitu jsme považovali za nezbytné. Vy to vidíte na plátně dvacet minut, ale představte si, že ony dívky tak tráví měsíce a roky.
Svoboda: Nejbrutálnější věci, o nichž jsme slyšeli, jsme ani neukázali, dokonce jsme se tedy cenzurovali, abychom nešokovali až příliš.
Proč jste vybrali do hlavní role nyní šestadvacetiletou Dominiku Morávkovou Zeleníkovou, když hrdince by mělo být čerstvých osmnáct?
Svoboda: Myslím, že v době natáčení bylo Dominice ještě 24.
Kleinová: Měli jsme jinou herečku, mladší, ale nezvládla to. Už během zkoušek bylo jasné, že ony brutální scény na ni budou příliš. A nemohli jsme připustit, že roztočíme film a v polovině budeme muset přeobsazovat. Tak jsme hledali a hledali a Dominika na nás v podstatě zbyla. Musím se přiznat, že jsem si jí vůbec nebyla jistá, ale filmař musí pracovat s tím, co má. Stejné to ostatně bývá s penězi - mít jich víc, mohli bychom realizovat víc nápadů a výsledek by vypadal lépe. Mohli bychom pracovat s podvědomím hrdinky, přidat snovou rovinu… to by bylo skvělé.
Zdá se mi, že jste dokázali myslet i na komerční atraktivitu. V jedné scéně se objeví Bolek Polívka, na soundtracku pracoval Rytmus… jde o věci, jež jistě prospějí při propagaci. Šlo tedy o záměr?
Svoboda: I když se to tak může jevit, o žádné nadbíhání publiku nešlo. S Bolkem se zná Lucie z divadla a původně měl mnohem větší úlohu - nakonec jsme ale skoro všechny scény s ním bohužel museli vystřihnout, až na tu jednu. Svou roli mimochodem odehrál za velmi symbolický honorář.
Kleinová: I Rytmus je můj kamarád ještě z doby, než se proslavil. Nabídl se sám a obrovsky nám pomohl hlavně na Slovensku - jeho klip vzbudil dost pozornosti.
Umíte si představit, že byste natočili normální žánrový film, o jehož téma byste se tak silně nezajímali?
Svoboda: Určitě ano. Film nemusí být angažovaný za každou cenu. Dovedu si představit, že se budeme věnovat i žánrové látce.
Kleinová: Jeden film zrovna připravujeme podle mého nového scénáře, ale je ještě brzy o něm hovořit.
