Recenze - Největší problém s novým filmem režiséra Lasseho Hallströma Lov lososů v Jemenu je, že není úplně jasné, čím by chtěl být. Měla to být politická satira o pragmatičnosti vládních kruhů, které začnou propagovat bláznivý nápad extravagantního arabského šejka na vysazení lososů v arabské poušti, aby zakryly své přehmaty v Afghánistánu? Nebo je to klasická romantická komedie o sbližování nesourodého páru - usedlého úředníčka z ministerstva zemědělství s nezáživně znějícím jménem Alfred Jones (Ewan McGregor), který dostane účast na megalomanském plánu rozkazem, a šejkovy mladé, emočně nevyrovnané finanční zástupkyně Harriet (Emily Bluntová)? Nebo je to duchovně laděný příběh o vizích, které mění svět, a o důležitosti víry v nemožné?

Foto: Aktuálně.cz

Nejsvětlejší chvilky má snímek v úvodu, kdy se seznamujeme s jednotlivými bizarně načrtnutými postavami a scénář nešetří lakonickými slovními výměnami prošpikovanými suchým britským humorem. Jenže divoký mišmaš žánrů se tvůrcům nepodařilo ukočírovat a zejména po přesunu děje z Londýna do jemenské pouště (kterou pro potřeby natáčení nahradilo podhůří Atlasu v Maroku) se film rozpadá jako puzzle z dílků, které do sebe nechtějí zapadnout.

Vnitřní proměna utopená v klišé

Je to s podivem zejména s přihlednutím k osobě scenáristy Simona Beaufoye. Ten má ve svém portfoliu tak úspěšné filmy jako je striptýzová komedie Do naha! nebo třeba poslední snímky Dannyho Boylea Milionář z chatrče a 127 hodin. Tentokrát dostal za úkol adaptovat úspěšný stejnojmenný román Paula Tordaye. Ten spojil dvě své vášně - muškaření a zájem o Střední Východ - v ostře sarkastickém příběhu o politické manipulaci.

Foto: Aktuálně.cz

Tvůrci tuhle sarkastickou dějovou linii pro potřeby filmu zjemnili, přesto jsou scény z vládního zákulisí nejsvěžejšími pasážemi snímku. Kdykoli se na plátně objeví premiérova PR poradkyně Patricia Maxwellová (Kristin Scott Thomasová), mdlé tempo vyprávění jako by přepnulo na rychlejší stupeň. Thomasová tady hraje podobnou postavu jako je Malcolm Tucker (Peter Capaldi) - premiérův zlý muž a ďábelský sociopat ze seriálu Je to soda! nebo z filmu Politické kruhy. Jenže na rozdíl od bezezbytku uvěřitelného Tuckera (politika a moc přitahují podobné psychopaty) vychází postava Maxwellové už ze scénáře jako poměrně jednorozměrná karikatura. Asi proto tahle skvělá britská herečka v roli zbytečně přehrává.

Foto: Aktuálně.cz

Nesnadný úkol připadnul i Ewanu McGregorovi. Jeho postava uťáplého vědátora, zašitého v kancelářské kobce a uvízlého v nefunkčním manželství, se v průběhu filmu „mění", získává nový pohled na život, přestává se bát riskovat. Může za to přátelství s šejkem (egyptská hvězda Amr Waked), který nakazí všechny kolem svým tahem na branku. Bohužel právě na vnitřní proměnu hlavního hrdiny, která by měla být emotivním jádrem snímku, nabalili tvůrci množství všemožných klišé.

O víře, snech a cestě proti proudu se tu spíš hodně deklamuje v květnatých projevech, než že by osobnostní vývoj postav vycházel z vnitřní logiky příběhu.

Fredova romance s Harriet zase postrádá vzájemnou chemii. Obejde se bez jediného polibku nebo vzájemného držení za ruce. Snad proto na konci nevypadají oba jako šťastný pár, ale jako dva staří známí, kteří si zbyli. Scénář také Harriet přisoudil komplikaci v podobě žalu po domněle mrtvém milenci nasazeném v Afghánistánu, který se ve finále objeví na scéně a trousí věty ve stylu „v zajetí jsem přežil pouze s myšlenkou na tebe, ale teď chci jenom, abys byla šťastná", které jako by vypadly z telenovely.

Hlavně bez názoru

Stejně jako se sitcomově pojatým pohledem na britskou politiku se Hallström moc nepáral ani s vykreslením arabského světa. Na jedné straně stojí šejk modernizátor a na druhé straně zaostalí vesničané, kteří se bojí, že se díky přehradě plné lososů a zájmu turistů do jejich údolí nenápadně vplíží nenáviděný západní styl života.

Někdy si tvůrci směšnost zápletky uvědomují a záměrně si z ní utahují. Jako když se vousáči s turbanem usnesou, že zrádce šejk musí zemřít a vyšlou jednoho ze svých řad maskovaného tradiční sukní na šejkův skotský zámeček spáchat na něj atentát právě v době, kdy šťastně rybaří s Fredem.

Ten vraha v poslední chvíli zpacifikuje excelentním nahozením prutu. Jindy se zdá - jako když Fred při pohledu na frontu před mešitou přemítá o své absenci víry -, že film berou jako lehce patetický příspěvek k toleranci mezi kulturami.

Je ale těžké říci, co film chce sdělit, protože tvůrci si dávají velký pozor na to, aby se náhodou nedopustili nějakého názoru. Dost úzkostlivě se snaží, aby v příběhu bylo pro každého něco - trochu humoru, trochu romantiky, trochu kýče, trochu politiky. Každého přitom ale uspokojí jen trochu a málokoho pořádně.