Recenze - G. I. Joe 2: Odveta je už druhou filmovou adaptací… inu, hraček firmy Hasbro, přičemž mnohem více než první díl skutečně jako celek připomíná reklamu na jednotlivé figurky. Tu jako by skutečně vymysleli poněkud militarističtí chlapci v předpubertálním věku během několika svých her s těmito figurkami.

Foto: cinemart

První díl G. I. Joe se ještě snažil svůj hračkářský původ maskovat hrou s úrovněmi vyprávění, časovými vsuvkami z minulosti a odhalováním tajných identit postav, v čemž mu navíc napomáhalo náborové schéma, kdy se dvojice postav postupně rozkoukává v už existující armádní komunitě.

Druhá část filmového G. I. Joea (k níž podle všeho brzy přibude třetí a možná i čtvrtá) už žádné podobné ambice nemá a je vlastně tak upřímně přímočará, že i úsečka ve srovnání s ní připomíná serpentinu.

Klišé, která už nejsou klišé

G. I. Joe 2: Odveta vyvolává jistou formu nostalgie, protože se setkáte s filmovými klišé, která už jsou tak dlouho považována za passé, že vlastně přestala klišé být a stala se ozvláštněními: rádoby „gay" debaty mezi dvěma největšími drsňáky týmu, traumata dcer z přísných otců, ďábelský padouchův smích, falešný prezident s tváří skutečného prezidenta, satelitní hrozba z vesmíru, patetické předávání metálů a vzdávání poct.

V mnohém vlastně G. I. Joe 2: Odveta připomíná loňskou velkofilmovou produkci Bitevní loď, kde frajeření, svaly, umělé končetiny a gel na vlasy vedly nad inteligencí 1000:1 (to „1" jsou mimozemšťané) a nejcharismatičtějším vojákem v akci byla popová zpěvačka Rihanna.

Foto: cinemart

Ovšem na rozdíl od Bitevní lodě (již s kamarády rádi přezdíváme „Battleshit") představuje G. I. Joe 2: Odveta mnohem lépe načasovaný a sevřenější biják, v němž ústřední trojice stojí někde mezi „Impossible Mission Force" a Postradatelnými. Svým způsobem je Odveta větší poctou osmdesátkovým akčním filmům než druzí zmiňovaní, a to nejen kvůli obsazení Bruce Willise a dětinsky fetišistické scéně s domem plným zbraní.

Foto: cinemart

Je tu vojenské komando, které je krátce po začátku zrazeno. Přeživší hrdinové se stávají vyděděnci, což jim nebrání nadále reprezentovat americké hodnoty a bojovat za záchranu světa. Máme tu bondovské padouchy toužící ovládnout svět, přičemž samo ovládnutí světa je jediným argumentem, který pro to mají k dispozici. A nechybí ani nindža bojovníci a dávná křivda s mistrem - za níž stojí padouch s gumovým obličejem a ďábelským smíchem.

Jakkoli však narativní vzorce přiznaně čerpají z toho nejnablblejšího z korpusu žánrových motivů osmdesátých let, stylisticky se hlásí k soudobým komiksovým postupům.

Střílečky jsou stříhány značnou rychlostí (kolem jedné až dvou sekund na záběr), hrdinové i padouši mají jasně rozpoznatelné kostýmy, nikdo se nežinýruje likvidovat západní velkoměsta (umřou miliony lidí, aniž by kdokoli uronil slzu) a hrdinové provádějí okázalé kaskadérské kousky umožněné jejich superschopnostmi (pardon, supervýcvikem) - což platí zejména pro jednu z nejlepších a překvapivě i nejpřehlednějších akčních scén poslední doby, souboj na himalájských srázech a napříč několika horami.

Foto: Cinemart

Vůbec scény s bojovým uměním překvapují svou až baletní choreografií, zatímco přestřelky stříhané frame-fucking stylem zdaleka tak přehledné nejsou.

Prostoduché a přímočaré

Jestli v prvním dílu postavy pronášely několikastránkové dialogy, ve druhém hrdinové častěji jednají, než mluví - a jsou spíše agenti (á la marvelovský Shield) než vojáci. Když mluví, je to obvykle k věci a nedokazuje to jejich prďáckost. Vskutku osvěžující třeba oproti Bitevní lodi, jež připomínala svým pojetím něco mezi katalogem prádla, reklamou na deodorant a psychoterapeutickým kurzem pro fyzicky postižené a starce nad hrobem.

Foto: cinemart

Film G. I. Joe 2: Odveta šlape zejména díky hercům, kteří by se (kromě Pryce) sice v Shakespearovské královské společnosti dlouho neudrželi, ale mají cit pro načasování dialogů, sebeironii i trochu patosu (plus jeden zábavný odkaz na Nebezpečnou rychlost: Když útočník drží rukojmí, kam vystřelíš? Na rukojmí, samozřejmě).

Zejména Dwayne Johnson alias The Rock se z variace na osmdesátkovou akční hvězdu vypracoval na jednoho z nejsympatičtějších žánrových herců současnosti, jehož herecký rejstřík je mnohem širší než jen pózování se zbraní a spolehlivě zvládá i komické momenty.

Nabízí se srovnání s Brucem Willisem, ale to by nebylo ani k jednomu spravedlivé - každopádně jejich společné scény fungují v rámci požadovaných účinků na jedničku. Na straně padouchů pak Arnold Vosloo předvádí ozkoušenou polohu šíleného magora a Jonathan Pryce (v dvojroli) úspěšně vzpomíná na roli Elliota Carvera v bondovce Zítřek nikdy neumírá. To jsou ti nejvýraznější, ovšem ve filmu vlastně není nikdo, kdo by otravoval vzduch nebo jakkoli zdržoval přímočarý tok událostí...

Ač tedy G. I. Joe 2: Odveta představuje infantilní a prostoduchou žánrovou zábavu, na poli únikových akčních filmů s náležitým militaristickým patosem, mystickými východními motivy, geniálními vojačkami s rodinným traumatem, velikášskými padouchy a komiksovou apokalypsou bez špetky krve jde vlastně o jedno z nejsympatičtějších dílek za dlouhou dobu.

A to jakkoli není ničím zvlášť výjimečné a pro tradičnější intelektuály půjde jen o další důkaz, že současná kultura míří do pekel. (Ovšem - bylo vůbec někdy období, kdy se podobné filmy netočily a kdy to tradičnější intelektuálové netvrdili?)

Pořád ale v preciznosti, s níž zavedené vzorce účelně využívá, dalece překonává jak loňskou Bitevní loď, tak nedávnou pátou Smrtonosnou past (a vlastně i druhé a třetí Transformers). I když bez toho plánovaného třetího dílu by se svět „pravděpodobně" obešel…

Ale pořád je to lepší zpráva, než jakou by bylo ohlášení Bitevní lodě 2 nebo Smrtonosné pasti 6.