Recenze - Poslední film Andrease Dresena Konečná uprostřed cesty, který se na loňském festivalu v Cannes podělil o cenu Un Certain Regard s Kim Ki-dukovou plačtivou zpovědí Arirang, si na sebe plete komerční bič už svým námětem. Vypovídá totiž o tom, jak se rodina vyrovnává s pomalým umíráním svého manžela a otce na nevyléčitelný tumor na mozku, což je téma, na které se člověk obvykle bojí jen pomyslet, natož aby se na něj hrnul do kina.

Ale Andreas Dresen je typ filmaře, který takhle nekalkuluje. Poté, co s neobvyklou otevřeností zobrazil na plátně sexuální život důchodců v dramatu Sedmé nebe, podíval se nyní ve svém zatím asi nejlepším díle úplně zblízka na proces postupného vyhasínání lidského života.

Tedy proces, který jsme jako společnost institucionálně vytěsnili za zdi nemocnic, abychom ho nemuseli mít na očích. Simone (Steffi Kühnertová), manželka umírajícího čtyřicátníka Franka (Milan Peschel), se rozhodne pro psychicky i finančně náročnější variantu - rozhodne se o svého partnera starat doma.

Foto: CinemArt

V kinech se umírá pro vzrušení, pro zábavu i pro dojetí. Dresenovi se ale podařil malý zázrak. Intimní, bolestné a těžko zpracovatelné téma vyrovnání se s odchodem ze světa pojednal upřímně, nesentimentálně a s přesně nadávkovaným množstvím úlevného humoru, který - podobně jako obří okno do zahrady ve Frankově ložnici - prosvětluje neodvratnou a krutou realitu rozhodnutého souboje s nádorem.

Ránu na solar uštědřuje divákům už úvodní několikaminutová scéna, v níž doktor sděluje opařeným partnerům Frankovi a Simone nepříjemnou diagnózu. Autenticitě scény, které se hrozí každý z nás, pomáhá skutečnost, že onen lékař je skutečný specialista na nádory, pro něhož je sdělování podobných zpráv denním chlebem. Je přitom jenom prvním z celé plejády postav, které ve filmu hrají sami sebe.

Kromě hereckého ansámblu, který se na několik týdnů zavřel s kamerami do rodinného domku, na jehož koupi se režisér s producentem složili ze svých peněz, vystupují ve filmu reální esoteričtí šarlatáni, alternativní léčitelé nebo ošetřovatelky starající se o lidi v domácí péči. Nejužší herecký tým zahrnující kromě představitelů Franka a Simone ještě jejich filmové děti Lilly (Lilly Lemke) a Miku (Mika Seidel) pak improvizoval všechny dialogy, což ještě více přispívá k pocitu, že film snímá skutečný život.

Foto: CinemArt

Není to vůbec snadné pokoukání. Skoro jako nevítaný vetřelec sleduje kamera z intimní blízkosti Frankovy výlevy zlosti a sebelítosti, zhoršující se výpadky paměti, postupnou ztrátu fyzických a mentálních schopností. Dresen ale depresivní výjevy vyvažuje například několika klipovými sekvencemi podbarvenými optimistickou rockovou vypalovačkou.

V jedné z nich zapojí Simone své děti do bojové hry, při níž celý dům polepí vysvětlujícími samolepícími štítky, aby se v něm stále častěji dezorientovaný Frank vyznal. S tatínkovým umíráním se Mika a Lilly dokáží koneckonců srovnat lépe než Frankovi rodiče.

Metodou řízené improvizace, pečlivými rešeršemi tématu a promyšlenou strukturou filmu dosahuje Dresen nesmírně silného účinku. Na racionální úrovni je to film, který ukazuje pro a proti umírání doma.

Jasně říká, že je to pro všechny zúčastněné nesmírně náročný a vyčerpávající úkol, který se ale z hlediska lidského vyplatí. Na rovině emociální nabízí Konečná uprostřed cesty jednu z nejdrásavějších filmových katarzí poslední doby.

Andreas Dresen už loni ve Varech popisoval, jak si museli s herci a štábem na konci každého natáčecího dne dát panáka, jak je téma filmu vyčerpávalo. Divák ho možná po zhlédnutí filmu bude potřebovat taky. Stejně jako jiné vrcholné snímky loňského roku - Rozchod Nadera a Simin Asghara Farhadiho a Kluk na kole bratrů Dardennů - boduje Dresenův film dokumentární civilností.

Nesentimentálně pojatý příběh by se dal shrnout do tří vět. Režisérovi se ale v jeho vyprávění o posledních věcech člověka podařilo dotknout i něčeho podstatného, co slovy vyjádřit nejde.