Úvodní scéna třídílné minisérie Docent, kterou natočil Jiří Strach a Česká televize ji opět vysílá v neděli večer, by mohla uvozovat přednášku o největších klišé televizních detektivek. Alespoň od chvíle, kdy do světa pronikla sláva skandinávských kriminálek. Lesem v ní běží křehká mladá žena v tenkých šatech. Utíká před temnou figurou, která si na oběť svítí čelovkou. Sekvence nepřekvapivě končí výkřikem do ticha.
Hned poté se ocitáme na policejní akademii, kde se odehrává velice nepravděpodobná panelová debata o sériových vrazích. Slouží k tomu, aby nás seznámila s pedagogem Stehlíkem, specialistou na psychologické profily zločinců, a ukázala, že ten má mezi policisty navzdory zdvořilému vystupování moderátorky špatnou pověst.
Diskuse se účastní i šéf elitního policejního oddělení Šera, nazvaný přesmyčkou jména scenáristy a bývalého policisty Josefa Mareše. Hraje ho Ondřej Vetchý známý jako Tomáš Kozák z Případů 1. oddělení. Diváci, kteří už pár detektivek viděli, by určitě uměli přijít na méně okatý způsob, jak touto scénou sdělit, že policisté si Stehlíka neváží.
Šera se s tím nemaže. Podle nedopitého piva a obalu od točeného salámu na místě činu pozná, že "pachatel nespal v Hiltonu, ale pod nejbližším mostem, kam si pro něj taky půjdu". Nehodlá prý čekat měsíc, než vraha psychologicky vyprofiluje zešedivělý docent v podání Ivana Trojana, a tak debatu těsně před koncem opouští. Někdo mu totiž volá, takže má práci. Musí jít makat.
Policejní šovinismus
Humpoláckým způsobem najevo dávané chlapáctví a policejní šovinismus, což je slovní spojení, které sebevědomě utrousí jedna postava, dobře známe už z Případů 1. oddělení. Jenomže v tomto seriálu České televize, který stejně jako novinku napsali Josef Mareš s Janem Malindou, měla svoje místo i určitá laskavost. Protože šlo navíc o kriminálku zaměřenou na proces, tolik nevadilo, že postavy redukovala na pár klišé.
Minisérie Docent také tráví spoustu času popisem policejního postupu při hledání sériového vraha, který si vybírá samé mladé, hezké a hubené ženy, jejichž těla nám pak veřejnoprávní televize bez okolků vystavuje.
Bývalý policista Mareš opět spoléhá na líčení práce vyšetřovatelů jako na svoji silnou stránku, přestože hodinu a půl dlouhé epizody tentokrát vedou k cíli přes zbytečně dlouhé zákruty. Případ na takovou stopáž prostě není dostatečně zajímavý.
Scenáristé ale současně zkouší vybudovat typ příběhu, který bude stát na našem zájmu o postavy a to, kam se vyvinou. V podobném stylu, jaký zvládají skandinávští tvůrci. Tvůrci chtějí zaujmout především příběhem docenta Stehlíka, včetně jeho vztahu s otcem. Jenomže v tom spektakulárně selhávají. Docent je tak špatně napsaná role, že v ní jindy charismatický Trojan působí jako ten nejméně zajímavý člověk na světě.
Teoreticky má přitom minisérie maximálně chytlavou zápletku. Vysmívaný pedagog se samozřejmě dostává na oddělení, kterému šéfuje Šera, a je jím spárován s neřízenou střelou v podobě kapitánky Fousové. Tou všichni opovrhují kvůli její prudkosti i nezkušenosti. Současně jí praxi nechtějí dopřát, když ji drží dál od důležité policejní práce a doufají, že to postupně vzdá.
Když se Stehlík ocitá v kanceláři s Fousovou v podání Terezy Ramba, její ochota vyrazit vždy okamžitě do terénu a nerespektovat pravidla se může začít doplňovat s jeho rozvážným analytickým přístupem. Mohla z toho být skvělá charakterová studie, napínavá jízda periferními pražskými světy a zábavná podvratná hra, tu a tam popírající zákonitosti Marešova a Malindova policejního univerza.
Jenomže tvůrci nejsou příliš ochotní dělat si z policistů legraci, ani je jakkoliv zpochybňovat. Šera představuje podobně dokonale spolehlivého šéfa oddaného své práci, jako byl Kozák z Případů 1. oddělení. Také jeho podřízení, takzvaná Dvojčata, hraná Markem Taclíkem a Matějem Hádkem, jsou profíci. To by nakonec tolik nevadilo. Horší je, že autoři nedokázali napsat ani jednu uvěřitelnou komplexní postavu.
Docent toho moc nenamluví a celé tři dlouhé epizody je všem pouze pro smích. Scény zesměšňování nejsou nijak vtipné, Trojanova postava se zkrátka protrpí čtyřmi a půl hodinami, kdy ji urážejí nejenom kolegové, ale také vlastní otec. Netušíme, jak Stehlík žil doposud, jaký je, jestli ho policejní práce baví nebo koho má rád. Jeho vztah s otcem je popsaný toporně a není jasné, co se tím autoři snaží říct. Stejně jako jeho spolupracovníkům nám protagonista může připadat marný a nemáme důvod mu fandit.
S kapitánkou Fousovou je to snad ještě horší. Tereza Ramba schytala nevděčný úkol být většinu času nesmyslně prchlivá, snad aby nám vyrazila dech bořením genderových stereotypů. A tak své repliky na docenta křičí, nebo je vyslovuje s přehrávaným sarkasmem. Její postava nemá více rozměrů, a tak je ještě méně pochopitelná než hrdina. Ten nás může jen nudit, nebo nám ho může být líto, zatímco Fousová bude mnoha divákům prostě pít krev. A to přesto, že v Docentovi na někoho každou chvíli křičí i jiné postavy, mikroagrese jsou v tomto světě na denním pořádku.
Procesní banality
Ani možnost sledovat pátrání po sériovém vrahovi bohužel minisérii nezachrání. Pachatele blíže nepředstavuje a peripetie, které policisté zdolávají ve snaze jej dopadnout, jsou podobně jako často v Případech 1. oddělení spíš banální. Nekoná se tu žádná fascinace psychologií vraha, jak bychom mohli očekávat vzhledem ke Stehlíkově specializaci. Ani nás nečeká průzkum různých sociálních prostředí jako v severských detektivkách.
Scénář se soustřeďuje především na hledání stop v podobě drobných předmětů, detailů na tělech zavražděných žen, které se ukážou jako důležité, a vyslýchání svědků. V Případech 1. oddělení bývá sledování policejní práce zábavné, protože je přímočařejší - díly trvají pouhou hodinu a seriál popisuje skutečné případy, které mají určitou výpovědní hodnotu.
Novinka však líčí kauzu, jež není ani fascinující, ani vícerozměrná, tedy pokud nás nepřitahuje svět burleskních tanečnic, erotických salonů a zoufalých lidí.
Zpomalený závěr
Režie Jiřího Stracha scénáři moc nepomáhá, zdá se podobně zpomalená jako protagonista. Docent Stehlík jako by trpěl posttraumatickou stresovou poruchou, nedokáže nic prožívat a zvláštně rozvláčná režie ještě zdůrazňuje jeho nepřipravenost svižněji reagovat na podněty. Nejmarkantnější to je v závěrečném třetím dílu, který by nejvíce zasloužil zrychlit tempo.
Bezvýchodný dojem pak umocňuje zvyk scenáristů Mareše s Malindou nechávat policisty, aby v dialozích zesměšňovali bezdomovce, jimž automaticky tykají, nebo trousili omšelé sprosté vtipy - tady to dělá dokonce i mluvící papoušek.
Docent se zkrátka nepovedl. Zajímavé detektivní minisérie s komplexnějšími postavami v Česku za poslední dekádu vytvořili jen scenárista Miro Šifra v případě Rédla a Zrádců, které natočili Jan Hřebejk s Viktorem Taušem, nebo Petr Jarchovský v rovněž Taušem zfilmovaných Modrých stínech.
Veteráni Případů 1. oddělení tentokrát ztroskotali na tom, co nikdy nebylo jejich silnou stránkou - na psaní postav, které by připomínaly skutečné lidi, ne jen zploštělé lidské typy.
Minisérie
Docent
Režie: Jiří Strach
První díl vysílá ČT1 v neděli večer.
