Recenze - K filmům, které předchází tak jednoznačně nadšený kritický konsensus jako je tomu u Divokých stvoření jižních krajin, má člověk tendenci přistupovat opatrně. Ale jednoznačný vítěz letošního festivalu v Sundance a nositel ceny za nejlepší debut z Cannes veškeré pochyby rozpouští už od prvních minut.

Už v mistrovském prologu před titulkem s názvem filmu vtáhne třicetiletý Benh Zeitlin diváky do magického příběhu na pomezí pohádky a drsného naturalismu, v němž se představuje jedna z nejpozoruhodnějších filmových hrdinek poslední doby.

Foto: Aerofilms

Nejhezčí místo na světě

Šestiletá Hushpuppy (Quvenzhané Wallisová) žije se svým tátou Winkem (Dwight Henry) v Lavoru, na „nejhezčím místě na světě". Z pohledu vnějšího pozorovatele je Lavor pravým opakem: komunita podivínů a opilců tu žije v chatkách sflikovaných z plechu a různého harampádí v bažinatých zákrutách mořské delty a od civilizovaných oblastí Jižní Louisiany ji nepropustně odděluje protizáplavová hráz.

Hushpuppy slýchává zkazky o nepřátelském světě za betonovou stěnou. Prázdniny tam prý mají jen jednou za rok, ryby jedí jen z igelitových obalů a děti strkají do kočárků, užasle pronáší malá hrdinka v komentáři mimo obraz, zatímco kamera s citem pro realistické detaily zachycuje jednu z divokých slavností plnou pití, hudby a ohňostrojů.

Hushpuppy rozkódovává řeč ptáků z jejich tepu, dělí se o „žrádlo" (většinou oškubané kuře hozené jen tak vcelku na gril) se psy a když Lavor smete z povrchu zemského bouře svou silou připomínající neslavný hurikán Katrina, lituje zvířata, které nemají tátu, který by je vzal do loďky.

Foto: Aerofilms

V improvizované škole ji svérázná učitelka učí o tom, že lidská těla nejsou nic než maso a život je jen nepatrnou součástí křehkého pletiva vesmíru, v němž do sebe všechno dokonale zapadá.

Porušená rovnováha světa

Suverénně do sebe všechno zapadá i v křehké struktuře Zeitlinova filmu, který je složen ze zdánlivě nesourodých motivů a prvků, které se ovšem skládají do překvapivě kompaktního a organického celku.

Foto: Aerofilms

Je to syrově vypadající sonda do společenství lidí, kteří se rozhodli žít mimo systém. K pocitu autenticity přispívá fakt, že Zeitlin se v oblasti postižené hurikánem Katrina pohyboval několik let a do filmu angažoval samé neherce.

Je to ekologická bajka o tom, jak jsme ztratili sepětí s přírodou a matička Gaia nám to pomalu začíná vracet. Ne náhodou se v Hushpuppyně fantazii o řádu světa, který je narušen, objevují „pratuři", obří stvoření, která náhle rozmrzla na severním pólu a vydávají se přes půl světa najít viníka přerušení své poklidné hibernace. Hushpuppy se totiž obviňuje i za potopu, protože chvíli před jejím příchodem ve vzteku prokleje svého nemocného otce.

Vztah neortodoxního otce se svou dcerou je emociálním jádrem filmu. Možná že pudy zmítaný Wink je to nejdivočejší stvoření z mnohoznačného názvu snímku.

Foto: Aerofilms

Ke své holčičce je tvrdý, ale miluje ji láskou absolutní a bezpodmínečnou. Ve světě zbaveném nánosů civilizace učí svou malou dceru instinktům přežití. Hushpuppy se musí naučit lámat kraby holou rukou, chytat a omračovat ryby a začít se smiřovat s myšlenkou, že její tatínek už tady dlouho nebude a bude tedy muset převzít zodpovědnost za svůj život.

Divoká stvoření jižních krajin jsou totiž ve své nejčistší prapodstatě hlavně archetypální iniciační pohádkou, v níž se hrdinka musí postavit svým démonům (praturům) a pokusit se tím obnovit porušenou rovnováhu světa.

Renesanční režisér

Rafinovaně vystavěný scénář napsal Zeitlin se svou kamarádkou z dětství Lucy Alibarovou na základě její divadelní hry. Dovedu si představit, že na papíře nebo na divadle mohl výborně napsaný text působit trochu pateticky a vyspekulovaně, jako všechny příběhy, které se na svět dívají prizmatem na svůj věk přemoudřelého dítěte. 

Ale filmové zpracování dokázalo vybalancovat ten správný tón vyprávění, v němž není místo pro sentimentalitu ani dětinskost. V poetice filmu se mísí transcendentální lyrika Terrence Malicka, temperament a smysl pro vystižení outsiderského údělu jako od Emira Kusturici a cit pro zákruty dětské fantazie jako ve Švankmajerově Alence.

Režisérovi se z potenciálně karatelského a depresivního tématu podařilo vykouzlit jeden z nejvřelejších, nejoptimističtějších a emociálně nejnabitějších filmů nejen tohoto roku. Podíl na tom má výborný, hymnicky euforický soundtrack, který složil se svým kamarádem Danem Romerem sám evidentně renesanční režisér.

Ale také naprosto uhrančivé výkony šestileté Quvenzhané a jejího filmového otce Dwighta Henryho, civilním zaměstnáním pekaře. Divoká stvoření jižních krajin jsou zkrátka filmem, který musíte vidět.