Americké horory od nepaměti dávaly konkrétní tvar dobové společenské úzkosti. Zombie, duchové a monstra z bažin zosobňovali trauma z atomové bomby, války ve Vietnamu nebo teroristických útoků. Poslední roky v USA opět zesílilo rasové napětí a zároveň přibylo hororů černošských tvůrců, kteří žánr využívají k nekompromisní kritice přehlíživosti, arogance nebo krutosti ze strany bílé většiny.
Film Profesorka na první pohled připomíná nedávný hororový hit Uteč od talentovaného Jordana Peelea. Oba si všímají, jak může být předstíraná vlídnost bílých liberálů v něčem ještě děsivější než otevřené projevy rasové nesnášenlivosti. V obou případech jsou postavy jen lehce načrtnutými karikaturami. Peeleův horor však fungoval zásluhou semknuté vyprávěcí struktury a silné ústřední metafory. Profesorka nenabízí ani jedno.
Odehrává se na fiktivní umělecké vysoké škole Ancaster, instituci natolik prestižní, že na ni údajně nebyl přijat ani někdejší americký prezident Franklin D. Roosevelt. Od prvních minut sledujeme paralelně osudy dvou Afroameričanek, každé na opačném pólu akademické kariéry.
Studentka prvního ročníku Jasmine se v univerzitním prostředí teprve rozkoukává. Vedle učení a bílých spolužáků, kteří na ni pohlížejí jako na exotické zvířátko, ji zneklidňuje i hrůzyplná místní legenda. Ve školním kampusu byla před staletími upálena žena obviněná z čarodějnictví. Teď na kolejích straší její duch a občas nějakou studentku dožene k sebevraždě. Jedna takto ukončila své trápení zrovna v pokoji, který byl přidělen Jasmine.
Gail je naproti tomu již respektovanou profesorkou, která se nově, jako první Afroameričanka v historii školy, ujala ředitelské funkce. Univerzita, dlouho přístupná pouze privilegovaným bělochům, už pro ni sice není nepřátelským územím, ale aby se s ní Gail sžila, musela popřít svou identitu i hrdost. Rasismus, jemuž čelí stejně jako Jasmine, má vzhledem k vnějškové kultivovanosti prostředí sofistikovanou podobu.
"Rodina na tebe musí být pyšná," zní paternalistická poznámka, kterou si Jasmine vyslechne od naoko přívětivé knihovnice - krátce předtím, než jí tatáž žena prošacuje batoh kvůli podezření, že studentka krade knihy. Také kuchařka v jídelně hledí podezřívavěji na vyjukanou prvačku než na její bílé spolužačky. Dvojí standard uplatňuje i profesorka literatury, dávající neférově přísným hodnocením Jasmine najevo, že na vyhlášené škole není vítána.
Podobně nenápadné, ale notně demotivující nepřejícnosti, jejíž četnost vypovídá o institucionální povaze problému, čelí Gail. V očích kolegů ji definuje hlavně rasa, nikoliv dosažené výsledky. Ostatní profesoři za milými slovy a falešnými úsměvy skrývají hluboko zažrané předsudky. Otevřeně ale neřeknou, jak černošskou ředitelku trpí zejména proto, že z univerzity v očích veřejnosti dělá progresivní multikulturní instituci.
Jasmine i Gail si čím dál zřetelněji uvědomují, že na takhle bílé škole nejsou vítány. Obě zároveň čelí dilematu, jak moc se podřídit rasistickému systému. Sice díky intelektu a cílevědomosti získaly prestižní společenské pozice, ale ztrácejí sebe samé.
Vnitřní konflikt by mohl posloužit k prohloubení charakterizace obou postav. Ty ale až do pesimistického, na více úrovních neuspokojivého finále zůstávají jen chodícími záhadami bez vlastní minulosti, tužeb a motivací. Film s jejich pomocí zkusmo poukazuje na rozličné neduhy dnešních vysokých škol. Od rasismu přes sexuální obtěžování po přehnaný důraz na mediální prezentaci.
Místo toho, aby debutující režisérka a scenáristka Mariama Diallová využila dramatického potenciálu situace a skrze ni nám hrdinky přiblížila, jakoukoli psychologii a vývoj postav pohřbívá pod nahodilými "lekačkami", pokusy o satiru a podzápletkami, které vedou do ztracena. Gail a Jasmine jsou po většinu času odsouzené k rolím obětí vystrašeně reagujících na útrapy.
Jako kdyby zákeřné jednání vrstevníků a vyučujících nebylo samo o sobě dost strašidelné, zdají se navíc Jasmine noční můry a občas se probudí se záhadnými škrábanci na ruce. U toho však hororová klišé nekončí. Když Jasmine narazí na deník své zesnulé předchůdkyně, čte si jej o třetí ranní ve vylidněné knihovně, kde zlověstně blikají světla.
Gail zase ve svém starém, rozlehlém a rozvrzaném domě ztrácí rozvahu kvůli nevysvětlitelným zvukům a dveřím, které se - jak už tomu u dveří v hororech bývá - samovolně otevírají a zavírají. Jakkoli jsou hororové scény s táhlými kamerovými jízdami umně zrežírované, nadpřirozená nadstavba dělá filmu s dobře odpozorovanými projevy všednodenní mikroagrese spíš medvědí službu. Profesorka se v jejím důsledku mění v konvenční podívanou, která znalce žánru ničím nepřekvapí.
V poslední třetině navíc snímek zcela opouští hororový terén a stává se školometskou disputací o bezmoci jednotlivce tváří v tvář systémovým silám. Což jen zvýrazňuje nadbytečnost duchařských motivů.
Celou dobu je alespoň konzistentní herecký výkon charismatické Reginy Hallové v hlavní roli. Její pohledy plné rezignace a předstíraného souhlasu vyjadřují ředitelčino ponížení a sebepopření přesvědčivěji než scénář sázející na těžkopádné symboly, jejichž význam nám pro jistotu vysvětlují neohrabané dialogy.
Přes náběh na kvalitní psychologické drama i inteligentní satiru tak nakonec vznikl jen podprůměrný, vypravěčsky nedisciplinovaný horor.
Profesorka
Scénář a režie: Mariama Diallo
Film je k vidění na Amazon Prime Video.
