Rozhovor - Pro litevského filmaře Audriuse Stonyse hraje asi největší roli v jeho tvorbě otázka svobody. Je pro něj důležitější než jakékoli estetické kritérium. S člověkem, který bývá označován za filmaře-básníka, jsme v diskusi o tom, jakou barvu brýlí mámení dává naší zemi prezident, došli přes tvrzení, že více kultury by znamenalo méně extremismu, k tomu, že je nutné podporovat kulturní aktivity: a to od básníků až po filmaře.
"Film je blbý byznys. To za prvé. Existuje spoustu lepších způsobů, jak si vydělat větší a rychlejší peníze bez investování duše, krve, srdce, celého toho úsilí kolem filmu. Druhá věc je, že je pochopitelně hezké, když si někdo váš film koupí. Ale cíl nebo účel filmu by nikdy neměl být výdělek. Mnohem důležitější je dostat ho k lidem. Distribuce není vydělávat peníze, ale dostat film mezi lidi," říká Stonys.
Aktuálně.cz: Hraje litevská televize vaše filmy?
Stonys: Hraje, a dokonce v prime timu. Je tam totiž takový zvláštní stav: nemají peníze, a tak jediné, co jako koproducenti nabízejí, je hlavní vysílací čas. Kdyby ty peníze měli, dožadovali by se určitě nějakého stylu, nebo dokonce obsahu. Takhle do tvůrčího procesu nezasahují. Na konci jen prostě vezmou můj film a pustí ho takový, jaký je. Jsem za to vlastně dost rád. Nedostanu od nich sice žádné peníze, ale získám velké publikum. Vlk se nažere a koza zůstane celá.
A.cz: Kdo dělá vaše filmy?
Nedávno jsem byl u doktora, bolela mě záda. A on chtěl za čtvrt hodiny práce docela dost peněz. Dal mě sice do pořádku, ale je to můj kamarád. Tak jsem se ho ptal, co blázní. A on mi řekl: "Podívej se, v té čtvrthodině jsi dostal všechny léta mý praxe, všechny knihy, které jsem přečetl, a navíc i zkušenost mých profesorů, kteří mi předali to, co umí." Moje filmy jsou výsledkem práce mnoha duší. A proto bychom měli podporovat umělce. Od básníků po filmaře.
A.cz: Jak se pro vás změnila práce po pádu socialismu?
Moc se toho nezměnilo. Byl jsem sám překvapen, když mi to došlo: když je někdo svobodný, pak je svobodný v jakémkoliv státním režimu, když není, tak jen hledá omluvy, proč svobodný není. Dříve jsem mohl nadávat na cenzuru, dneska na to, že nemám peníze. Kreativita je ale něco jiného.
A.cz: Náš dosluhující prezident před několika týdny vetoval zákon o kinematografii se slovy: "Stále nevidím žádný důvod, proč by právě filmoví producenti a další podnikatelé v kinematografii měli být privilegováni oproti jiným, srovnatelným oborům." Co tomu říkáte?
To je velmi hloupé. Film je drahý, a tak je prostě nutné, aby měl zvláštní podporu. A kultura obecně prostě podporovaná být musí. Pokud chce mít stát nějakou kulturu, musí za to zaplatit. Kdyby ji stát nepodporoval, stal by se z ní opravdu jen utilitární produkt. Nebo by spíš zanikla. A pak by se teprve děly věci.
Audrius Stonys
Režisér a producent Audrius Stonys natočil 14 filmů, z nichž Země nevidomých získala roce 1992 cenu FELIX za nejlepší dokumentární film od Evropské filmové akademie. Další ceny získal na festivalech v Nyonu, Splitu, Oberhausenu, San Franciscu a dalších.
Na DAFilms.cz lze vidět tři filmy Audriuse Stonyse: Odpočítávání (2004), Uku Ukai (2006) a Ramin (2011).
A.cz: Co by se stalo?
Nechtěl bych v noci potkat člověka, na kterém byl udělaný experiment: život bez kultury. Dítěti, které nezná z pohádek příběh ošklivého káčátka, se v dospělosti nebude příčit diskriminace jakéhokoliv druhu. V některých pohádkách je káčátko "jen" ošklivé, znám i verzi, kde je černé.
A.cz: Po cestě za vámi jsem potkala dívku s nevidomým psem, který se orientoval podle štěkání svého psího bratra, který viděl. Vy jste natočil film Země nevidomých, metaforu toho, že jsme všichni tak trochu slepí. Máte svého štěkajícího bratra?
Jsme skutečně trochu slepí. Na filmu, o kterém mluvíte, jsem si to uvědomil. Nebo: pro nevidomé jsme slepí. Oni vidí něco jiného než my a my to nejsme schopní vnímat jinak než, jako jejich nedostatek. Ale nám z jejich pohledu také něco schází. Takže kdo je tady handicapovaný? Myslím, že neexistuje nic jako dobré nebo špatné vidění. Každý vidíme jinak a je to dobře. Je v tom velká svoboda: cokoliv vidíte, má právo existovat právě tak, jak to vidíte. Já sám si tuhle svobodu dopřávám. Vidět to, co vidím, a ne to, co bych měl vidět, nebo to, co mi někdo dopředu přednastavil jako správné vidění.
A.cz: Co tedy vidíte právě teď? Já Karlův most.
To já neumím takhle rychle říct, dneska jsem se byl projít po Praze, bez mapy, vůbec nevím, kam jsem to došel. Sedím tady na lavičce, mám sebou svoji minulost a taky budoucnost, mám sebou celý příběh své rodiny, svých předků. Duše je docela komplexní věc. Takže na to nemám jednoduchou odpověď. Na tom mostě mezi Starým Městem a Malou Stranou, kterému říkáte Karlův, jsem byl víckrát, pamatuji si to a teď to všechno vidím.
A.cz: Jezdíte do Čech často?
Tentokrát jsem tady kvůli filmům, minule jsem tu byl kvůli workshopu, mým "štěkajícím bratrem" jsou v tomhle případě mé filmy. Ale já k vám měl vždycky vztah a sám si říkám proč. Mám moc rád češtinu, přijde mi sladká, a vůbec nevím, kde jsem to vzal, možná jsem ji naposlouchal z filmů. Koukával jsem hodně na Formanovy a Menzelovy filmy ze šedesátých let. Když chodím po Praze, vidím lidi z Hoří má panenko. Víte, jak to přeložili do angličtiny? Fireman's ball. Děsně mě to otrávilo, když jsem zjistil, jak krásně se to jmenuje v češtině.
A.cz: Proč? Může vám to být jedno.
Poškodili tím ten film. Jménem přece věc utváříte. Je to stejné jak s těmi filmy a vaší zemí. Mně prostě Forman postavil obraz Prahy a celých Čech. Na film se jménem Fireman's ball se budu dívat jinak než na film Hoří má panenko.
A.cz: Ve vašem oblíbeném filmu Weckmeistrovy harmonie od Bély Tarra, je dlouhá pasáž, kdy rebelové vtrhnou do nemocnice a brutálně ji zdemolují i s nemocnými lidmi v postelích. Často na ni myslím, poslední dobou v souvislosti s neonacisty a ptám se, kde se ta vášeň nenávidět bere.
To je nejkrásnější obraz z celého filmu. Každý člověk hledá ideu, která by ho pojila s jinými lidmi. Dřív se nabízela církev. Dnes peníze. Ty ale sebou nenesou ideologii. Koncept semknutého národa, který se se svým domnělým společným původem vymezuje vůči ostatním, tuhle schopnost tmelit má. Dává lidem pocit sounáležitosti, zbavuje je té někdy neúnosné samoty a zodpovědnosti. A taky jim dává pocit nadřazenosti. Ptala jste se, jak vypadá člověk bezkulturní. Takhle nějak.
A.cz: Dnešní neonacisté ale žijou v kulturních státech.
Vliv a dosah kultury je ale slabý. Nebývá to státní priorita.
A.cz: Myslíte si, že kdyby státy víc podporovaly kulturu, bylo by méně lidí hlásících se k ideologiím jako je neonacismus?
To si opravdu myslím. Kultura je lék na hloupost a krutost.
A.cz: I na agresivitu?
To už jsme u Freuda, ale stejně si myslím, že má kultura schopnost tyhle věci potlačit nebo je aspoň přetavit do jiných forem, snesitelnějších, neútočných. Bez téhle služby kultury pak zrovna třeba agrese roste a existuje ve stoprocentně čisté formě.
A.cz: Možná to všechno souvisí i se strachem, nehmatatelným, ale přítomným v nás všech, který prosakuje třeba v očekávání konce světa. Pamatuju si, jak nás dějepisářka upozorňovala na souvislost, o které se moc nemluví: před druhou světovou válkou lidé katastrofu očekávali, z nějakého důvodu ji potřebovali, dokonce ji i chtěli. Začala existovat dřív, než se stala - v jejich myšlenkách. Pak už stačilo jen škrtnout.
Lidé se zoufale bojí smrti. Ten strach je tak veliký, že se obrací v opak: tak strašně se bojíme, že to chceme mít radši už rychle za sebou. A tak ten moment přivoláváme. V naší civilizaci to tak se smrtí je: buď je to tabu, o kterém se nemluví, anebo se to přehoupne do touhy, očekávání a posedlosti. Jsem si jistý, že po 21. prosinci okamžitě vymyslíme jiné datum, na které se budeme upínat.
A.cz: Existuje nějaký obraz, který vás přivedl k dokumentárnímu filmu?
Spíš to byla nálada. Miluju mlhavé pláně mého učitele Henrikase Sableviciuse, miluju Tarkovského, chtěl jsem být s nimi spojený.
A.cz: Tak to máte něco společného s neonacisty...
Touhu být součástí. To ano.
